Britský reportér: Západ chce Rusko zahanbit. Proti špionům bojuje veřejně

Žijí zdánlivě obyčejné životy, jsou nenápadní, přátelští, pravidelně cestují. Tvrdí o sobě, že pocházejí ze zahraničí, často z Jižní Ameriky. Ve skutečnosti jsou ale z Ruska a pracují pro rozvědku. Poslední měsíce přinesly několik příběhů zadržených špionů, kteří jsou podle evropských úřadů členy speciálního programu ruských zpravodajských služeb známého jako nelegálové.

„Žádná jiná země nepoužívá nic podobného. Historie ruských nelegálů sahá do počátků Sovětského svazu. Ten tehdy uznávalo jen pár zemí, takže Moskva nemohla používat špiony přestrojené za diplomaty, protože zkrátka neměla ambasády,“ říká Shaun Walker, zpravodaj listu Guardian pro střední a východní Evropu.

Ani po rozpadu Sovětského svazu ale překvapivě Moskva program neukončila. Čím se zabývají? Jaké informace sbírají? A proč se o odhalení mnohých z nich dozvídáme právě teď?

Shaune, ty se dlouhá léta zabýváš příběhem takzvaných ruských „nelegálů“, tedy operativců ruských zpravodajských služeb, kteří dlouhodobě působí v zahraničí pod falešnou identitou. O tomto programu píšeš v současnosti celou knihu. V poslední době se o tomto fenoménu znovu debatuje v souvislosti s několika případy, které se objevily v Evropě. Jak významné jsou?

U zpravodajských služeb si nikdy nemůžete být úplně jistí tím, že znáte celý příběh. Je tedy těžké přesně říct, co tihle lidé dělali a jak důležití pro Moskvu jsou. Každopádně v posledním roce, po ruské invazi na Ukrajinu, bylo odhaleno několik ruských špionů - domníváme se, že Západ zadržel nebo přinejmenším odhalil nejméně šest těchto takzvaných nelegálů. A vzhledem k tomu, že od let 2010 nebo 2011 až doteď nebyli dopadeni žádní, zdá se, že velký počet případů, který v poslední době vidíme, skutečně zasazuje ránu ruskému špionážnímu programu.

Než si všechny ty případy popíšeme, můžeš vysvětlit, kdo nelegálové vlastně jsou? Co je to za program?

Žádná jiná země nepoužívá nic podobného. Historie ruských nelegálů sahá do počátků Sovětského svazu. Ten tehdy uznávalo jen pár zemí, takže Moskva nemohla používat špiony přestrojené za diplomaty, protože zkrátka neměla ambasády.

Zato měla spoustu komunistů, kteří žili po celé Evropě, mluvili několika jazyky, a mohli tak snadno předstírat jinou národnost. Říkalo se jim nelegálové a jejich výzvědná práce pro Moskvu byla tak úspěšná, že tento program pokračoval i poté, co byl Sovětský svaz mezinárodně uznán a zřídil po světě své ambasády.

Jednak tedy existovala síť legálních vyzvědačů - špionů KGB přestrojených za sovětské diplomaty, a potom tito nelegálové, kteří v Moskvě procházeli dlouhým výcvikem včetně různé lingvistické a kulturní průpravy, aby se mohli vydávat za cizince a být vysláni do zahraničí. Ti neměli mít žádné vysledovatelné napojení na Moskvu.

Tento program pokračoval po celou dobu existence Sovětského svazu, později se dokonce rozšířil i na další satelitní země, pro které KGB zřídila jednotlivé programy nelegálů. Čechy, Slováky, Maďary nebo Poláky také nabírala do dalších zvláštních programů.

Když se pak Sovětský svaz zhroutil, člověk by předpokládal, že to musí být konec nelegálů - vždyť v novém světě otevřených hranic mohou ruští občané svobodně cestovat, tak proč by měli trávit pět let tvrdým výcvikem? Nemusejí už přece předstírat, že jsou Argentinci, Rakušani nebo Američani, můžou vyjet do zahraničí prostě jako Rusové. Jenže se ukázalo, že Rusko v programu stále pokračovalo, a poté, co se Putin stal prezidentem, dokonce navýšil jeho financování. Proto jsou nelegálové stále odhalováni po celé Evropě ještě dnes.

Přesně to je podle slovinských úřadů případ dvou lidí, které v prosinci zadržely tamní bezpečnostní služby. Veřejnost se o případu dozvěděla poprvé pár střípků teprve na konci ledna, ty jsi teď obsáhle případ popsal v listu Guardian. Co všechno se ti podařilo zjistit o páru, který o sobě tvrdil, že pochází z Argentiny?

Tahle dvojice si říkala Maria Mayer a Ludwig Gish. Tvrdili, že jsou z Argentiny, a do Slovinska přijeli asi před pěti lety. Ona provozovala virtuální uměleckou galerii - nabízela díla různých výtvarníků na svém webu, a když se nějaké prodalo, vzala si z prodeje komisi. On měl IT firmu. Měli dvě děti ve věku sedm a deset let, které byly zřejmě vychované v tom, že jsou skutečně Argentinci.

Jejich sousedi říkají, že je slýchali venku mluvit španělsky. Ovšem slovinské úřady jsou přesvědčené o tom, že o žádné Argentince nešlo. Byli to podle nich nelegálové ve službách SVR, ruské zahraniční rozvědky. Slovince na ně loni upozornila jiná západní tajná služba. Na začátku prosince pak policie a speciální složky spustily velkou operaci na jejich zatčení.

Pokud se ptáš na to, jaké životy ti dva vedli, je to opravdu neuvěřitelné. Mluvil jsem s víc než desítkou lidí, kteří je znali, a když mi je popisovali, neustále padala dvě slova: obyčejní a milí. Chtěli mi tím dokázat, že ti dva rozhodně nemohli být špioni. Byli přece tak nudní! Byli úplně normální, nedělali nic, co znáte z bondovek. Jeden umělec mi Marii popsal tak, že to byla šedá myška, v žádném případě prý nemohla být vyzvědačka.

Připomnělo mi to něco, co mi řekla Jelena Vavilovová, bývala nelegálka dopadená v USA v roce 2010. V rozhovoru, který jsem s ní dělal v Moskvě před čtyřmi lety, zmínila, že ideální nelegál má být přesně taková šedá myška, někdo úplně průměrný. A také někdo, kdo nebaží po uznání od svého okolí. Protože i když jste elitní špion, musíte lidem kolem prezentovat velice nudný život, a nedostává se vám tudíž žádného uznání za to, co děláte. Musíte být v podstatě nepozorovatelní. A přesně to tenhle argentinský pár dělal.

A máme nějakou představu o tom, jaký typ informací se snažili shromáždit? Co vlastně bylo jejich cílem a úkolem?

Zatím od Slovinců nepadla žádná konkrétní obvinění. Ale od svého zdroje v Lublani mám zajímavý detail: Při jejich zatčení prohledali kancelář, kterou si pronajímali, a mezi dalšími věcmi se tam našlo obrovské množství hotovosti. Prý tam bylo tolik peněz, že jen spočítat je trvalo několik hodin.

To je zajímavé, protože jestli těch peněz skutečně bylo tak moc, nevypadá to jako prostředky, které by tahle dvojice dostávala jenom na to, aby provozovala své krycí identity, online galerii a IT firmu. Spíš bych řekl, že možná měli na starosti i další věci - třeba vyplácet různé agenty, předávat peníze lidem, kteří spolupracují s Moskvou.

Je také třeba mít na paměti, že od začátku invaze na Ukrajinu bylo z ruských ambasád po celé Evropě vyhoštěno přes 400 diplomatů. Většina z nich mohli být podle hostitelských zemí špioni, takže výzvědné kapacity Ruska tím utrpěly obrovskou ránu.

A to se podle mého projevuje i v tom, že nelegálové a různí neformální operativci jsou nyní nuceni k riskantnějším operacím. Dřív by si Moskva dvakrát rozmyslela používat lidi, které roky trénovala, na mise, při kterých by mohli být odhaleni. A teď možná právě takové úkoly dostávají.

Tento pár je teď ve slovinské vazbě. Ví se, co s dotyčnými bude dál? Kdy by mohli jít před soud?

Celý případ se odehrává ve velké tajnosti. Mluvil jsem s různými lidmi, ale bylo velmi obtížné dostat se k zástupcům slovinské prokuratury nebo vlastně ke komukoliv, koho se proces dotýká. K zatčení došlo na začátku prosince, ale až do konce ledna se na veřejnost nic nedostalo. Až tehdy začaly do slovinských médií unikat první informace.

Vyrozuměl jsem, že v prvních měsících po zatčení probíhaly diskuze na vysoké úrovni - pravděpodobně mezi Washingtonem a Moskvou, bez zapojení Slovinců - o možnosti tiché výměny těchto dvou špionů za Američany držené v ruských věznicích. Z nějakého důvodu z toho ale nakonec sešlo.

Zadržená dvojice pak byla slovinskými úřady obviněna, myslím, že jim hrozí až osmiletý trest. Jenže jak to u podobných případů týkajících se špionáže bývá, stále toho mnoho nevíme, například jaká konkrétní obvinění byla vznesena. Každopádně pořád existuje možnost, že to nemusí skončit dlouholetým vězením, ale nějakou výměnou.

Slovinský případ není první svého druhu. V Norsku před pár měsíci zadrželi zaměstnance univerzity, který je podezřelý z toho, že je ruským špionem. Ty jsi popsal i další případ údajných špionů, kteří působili v Řecku a Brazílii, a pak beze stopy zmizeli. Proč se o všech těch případech dozvídáme právě teď?

Je opravdu zajímavé, že se jich najednou objevuje tolik. Když jsem před měsícem dokončoval první verzi textu své knihy, příběh ruských nelegálů v podstatě končil zatčeními, ke kterým došlo v roce 2010 ve Spojených státech.

V závěru jsem se rozepisoval o tom, že z nelegálů se v Rusku stal svým způsobem kult - že se o nich často mluví v ruské televizi, že je také prezident Putin vykresluje jako hrdiny. Ale zároveň tu nebyly žádné nové konkrétní případy. Mohli jsme jenom spekulovat o tom, jestli rok 2010 znamenal konec celého programu, nebo jestli se tam někde nelegálové stále pohybují.

Během loňského roku jsme ale dostali odpověď. Je tu ten případ z Norska, kde zadrželi muže vydávajícího se za brazilského výzkumníka. Spojené státy teď zveřejnily detaily z obžaloby agenta Sergeje Čerkasova, který celou dekádu vystupoval jako brazilský student Viktor Ferreira. Pod touto identitou získal magisterský titul na univerzitě ve Spojených státech a dokonce i stáž u Mezinárodního trestního soudu v Haagu.

Podařilo se ho ale odhalit a po přistání v Nizozemsku loni v dubnu byl zatčen a vyhoštěn zpátky do Brazílie, kde je teď ve vězení. Připomínám, že jen několik měsíců poté Mezinárodní trestní soud vydal zatykač na Vladimira Putina. Takže Rusům by se určitě velmi hodilo, kdyby uvnitř soudu měli někoho s falešnou identitou, kdo by měl například přístup k interní e-mailové komunikaci.

V poslední době tu je šest zdokumentovaných případů, kdy došlo k odhalení nelegálů nebo přímo k jejich zatčení. A můžeme jenom hádat - podařilo se zakročit proti poslední šestici, nebo to bylo jen šest ze dvou stovek lidí, kteří jsou stále v terénu? Na to je opravdu těžké odpovědět. Ale určitě se něco děje, když po tak dlouhé době bez odhalení přijde hned šest případů. Myslím, že vysvětlení se nabízí několik - a buď platí několik z nich zároveň, nebo dokonce všechna.

Tou první variantou může být to, že se objevil ruský zběh - nebo více zběhů - kteří Američanům, Britům nebo zpravodajským službám z jiných zemí poskytli informace o ruských tajných programech. Mohla tomu napomoci válka proti Ukrajině, která u velké části ruských elit není zrovna populární. Počty zběhů nebo lidí odcházejících z Ruska se proto zvýšily. Tito lidé se mohli rozpovídat a velmi konkrétně popsat - ten a ten je nelegál, který žije pod falešnou identitou.

Druhou možnost už jsme částečně zmínili a souvisí s dlouhou řadou ruských diplomatů vypovězených ze Západu. Zvýšené požadavky z Moskvy vůči nelegálům je možná nutí jednat riskantněji, což oslabuje jejich krytí.

Dalším faktorem je pak jednoduchá úvaha, že ruská invaze na Ukrajinu vedla vlády k tomu, aby na kontrarozvědné aktivity proti Rusku vyčlenily víc peněz. Zpravodajské služby pracují usilovněji a pečlivěji - a přináší to větší úspěchy.

A pak je tu poslední bod, který se týká toho, že operace proti nelegálům a jejich zatýkání se velmi často neděly veřejně, často jsme o tom vůbec nevěděli. Až v současnosti se například dostávají na světlo některé případy z 50. nebo 60. let minulého století, kdy byli odhalení nelegálové potichu vypovězeni do Moskvy nebo se stali součástí výměny. Ale myslím si, že teď na straně Západu zesílila touha Rusko zahanbit a znemožnit ho tím, že ukáže, co přesně Moskva dělá. Je to snaha vést tuhle válku poněkud veřejněji.

A proto má veřejnost k dispozici padesátistránkový spis obžaloby proti Sergeji Čerkasovovi, kde si můžeme číst absurdní detaily toho, jak se z něj stal Viktor Ferreira. Přitom třeba před deseti lety bychom se o případu možná ani nedozvěděli. Takže myslím, že je teď ve hře nějaká kombinace všech různých příčin.

Jak na to všechno reaguje Moskva? Připomněl jsi, jak Vladimir Putin sám, ale s ním i prorežimní média a establishment často opěvují program nelegálů, chválí jejich práci. Připouští Rusko, že lidé zadržení ve Slovinsku či jiných zemích jsou ve skutečnosti ruskými občany, kteří pracují pro ruské zpravodajské služby?

Hodně to závisí na konkrétním případu. Obvyklou reakcí je ale kategorické popření. A také samotní nelegálové po svém zatčení nic takového nepotvrdí, popírají jakékoliv vazby na Rusko. Situace se obvykle změní ve chvíli, kdy jsou stoprocentně usvědčeni - kdy už nejde jen o podezření, ale kdy západní rozvědky zjistí třeba jejich skutečná jména a jejich identita je jasná.

V tom okamžiku už začíná jiná hra. V případě kauzy ve Slovinsku zatím Moskva nic oficiálně nepřiznala. Od svých zdrojů jsem ale získal informaci, že poměrně záhy po zatčení Rusové v rámci kontaktů na vysoké úrovni jasně řekli: Ano, jsou to naši lidé a pojďme se bavit o tom, za jakých podmínek je můžeme dostat zpátky.

Rozhovor, který původně vyšel v úterní epizodě podcastu 5:59, si můžete poslechnout i v přehrávači:

Vycházím tu sice jen z informace od slovinské strany, ale skutečně se zdá, že neveřejně Rusko čas od času přizná, že vazba tu je. Bylo to tak i v roce 2010 po zmíněném zatčení deseti lidí ve Spojených státech. Tehdy Rusko také velmi rychle řeklo: Dobře, ano, je jasné, že víte, jak to s nimi je. Jsou naši, tak je dostaňme zpátky do Ruska.

V jiných případech ale vidíme jinou taktiku, která je patrná třeba u Čerkasova, respektive Viktora Ferreiry. Rusko se snaží využít faktu, že ho drží v Brazílii, což zrovna není země, která by byla výrazně nakloněná Spojeným státům, a zároveň pěstuje dobré vztahy s Moskvou.

Rusové proto zažádali o extradici. Oni tvrdí: Nejde o žádného nelegála, je ale hledaný kvůli zločinům v Rusku, tak nám ho vydejte, abychom ho mohli postavit před soud. Jde o podobnou snahu jako u hackera Jevgenije Nikulina, o jehož vydání žádaly před pár lety Spojené státy Česko kvůli podezřením z elektronických útoků na americké volby. I tehdy Rusko požadovalo jeho extradici s tím, že jde o hledaného zločince, kterého chce soudit.

Takže v těchto případech nedojde k přiznání, že se jedná o nelegály, ale snaží se je získat, řekněme, poněkud sofistikovanější cestou. A poté jsou situace, kdy Rusko nepřizná vůbec nic. Skutečně to závisí případ od případu.

Když zmiňuješ Brazílii - zajímavé je, že v těch nedávno odhalených případech často figurovali špioni vystupující pod identitou Jihoameričanů, ať už z Brazílie, Argentiny nebo Peru. Jaký to má důvod? Je to věc jazyka, nebo můžou hrát roli i vztahy Ruska s dotyčnými zeměmi?

To je zajímavá otázka. Nejdřív si na rovinu řekněme, že v Evropě je v dnešní době počítačových pasových databází velmi obtížné ukrást něčí identitu. Znovu použít například jméno mrtvého dítěte, což je jeden z nejběžnějších způsobů, a vytvořit pas s biometrickou fotografií a tak dále, který by vypadal věrohodně, je tu teď mnohem těžší než dřív za časů Sovětského svazu.

A kde jinde by se mohli Rusové vydávat za místní? Moc jiných možností nezbývá. Austrálie a Nový Zéland můžou být také problematické, možná ještě Jihoafrická republika. A pak je tu Jižní Amerika.

Řada jihoamerických zemí také zaznamenala velkou vlnu imigrace během posledních dvou či tří generací, takže se nestává, že by se nelegálové vydávali, řekněme, za pátou generaci usedlíků v Riu de Janeiru. Obvykle uvádějí, že mají brazilskou matku a německého nebo rakouského otce, nebo jiným způsobem smíšenou identitu.

To byl i případ oné ženy v Athénách: Tvrdila, že se narodila v Řecku, ale vyrostla v Mexiku. Přijela do Řecka s mexickým pasem a úřadům řekla, že chce znovu žít v zemi svých předků.

Nelegálové si vytvářejí identity, které se těžko ověřují. Když na peruánské matrice předložíte rodný list svého dědečka, který se narodil v Rakousku a emigroval do Peru, je pro tamní úřady velmi těžké to jakkoli ověřit. Proto podle mého vidíme tolik nelegálů s latinskoamerickou identitou.

Případ, který zmiňuješ - ženy, která žila v Řecku, a jejího manžela, který žil v Brazílii - byl to manželský pár špionů, kteří žili odděleně, jak popisuješ v jednom ze svých článků - ten je zajímavý i z hlediska toho, jakou emocionální škodu tyto příběhy zanechávají. Oba manželé žili na různých kontinentech, kde ale měli místní partnery, se kterými vedli podle všeho normální partnerské životy. Jaké stopy zanechává tato špionská operace na osudech těchto zřejmě nic netušících lidí?

Ano, to je velice nepěkná stránka tohoto programu. Během své práce jsem to viděl mnohokrát. Nelegálové za sebou často zanechávají emocionální spoušť - jak ve svých skutečných životech doma v Rusku, tak pod krycími identitami v zahraničí. Mnohdy je pro ně samotné velmi náročné unést nároky, které má jejich práce na psychiku.

Ten řecko-brazilský případ je neobvyklý, nevybavuju si nic podobného. Nelegálové jsou často spárováni už v Rusku a do zahraničí vyjíždějí jako manželé. To se hodí, protože máte někoho, komu se dá svěřovat, navzájem se hlídáte a tak dále.

Někdy to ale úplně neklapne, ukáže se třeba, že jeden z páru se na tu práci nehodí. Už během výcviku je zjevné, že by to nefungovalo, takže zůstane doma v Rusku a ten druhý - častěji jde spíš o muže - vycestuje sám. Jednou za dva tři roky přijede manželku navštívit, přitom má ale pod krycí identitou poměr nebo vztah. To jsem viděl mnohokrát a často to vede k velice nepříjemným situacím.

Tenhle případ je mimořádný v tom, že podle řeckých úřadů byli tito dva nelegálové oba součástí programu. Byli také manželé, jenže místo aby vycestovali společně, ze zatím nejasného důvodu se rozdělili.

Žena se v Athénách vydávala za Marii Tsalla, řecko-mexickou fotografku, která provozuje obchod s potřebami na pletení, zatímco její manžel Gerhard Daniel Campos Wittich, údajně rakousko-brazilského původu, pracoval v Riu de Janeiru, kde několik let žil s partnerkou. Seznámil se s ní, když navštěvovala svého bratra nemocného rakovinou, který bydlel v jeho sousedství. Navázali vztah, nastěhovali se k sobě. Pracovala pro brazilské ministerstvo zemědělství. Zdálo se, že mají hezký společný život.

Začátkem ledna ale Wittich odjel na údajnou služební cestu do Malajsie. Domníváme se, že mělo jít o dočasné stažení kvůli událostem ve Slovinsku. Rusové se zřejmě báli, že i těmto špionům hrozí nebezpečí, tak je stáhli. Takže zhruba ve stejnou dobu Maria v Athénách i Daniel v Riu oznámili, že na čas odjíždějí.

Nicméně někdy během této cesty padlo rozhodnutí, že jejich krytí bylo odhaleno. Museli být staženi trvale. Takže po Danielovi se slehla zem. Jeho přítelkyně psala zprávy na facebook, kontaktovala brazilskou komunitu v Malajsii s tím, že její partner zmizel. Naposledy byl spatřen v tom a tom hotelu a během exkurze na jednu čajovou plantáž prostě zmizel. Za pár týdnů pak řecká média přinesla zvláštní příběh odhalení dvou údajných špionů.

Zjistit, že váš partner je ve skutečnosti ženatý, není vůbec Brazilec, ale ruský špion, a pravděpodobně je teď zpátky v Moskvě, je podle mě docela silná káva.

Shaune, ty jsi vysvětlil, jak dlouhou tradici program nelegálů v ruských zpravodajských službách má a jak se postupem dekád proměňoval. Stále je tu otázka, kterou si asi mnozí lidé na Západě kladou - jestli se taková operace může vyplatit vzhledem k tomu, ke kolika informacím se dnes můžeme dostat zcela veřejně a otevřeně. Co to prozrazuje o povaze samotného ruského režimu, že má potřebu informace shromažďovat právě tímhle způsobem?

To je dobrá otázka. Pořád tu samozřejmě visí otazník. Nemůžeme nahlédnout do spisů uložených v sídle SVR v Moskvě a zjistit, čím přesně se nelegálové zabývají, takže nemůžeme s jistotou říct, že je to mrhání časem i prostředky. Ale pokud budeme vycházet z informací, které se dostaly na veřejnost v případech zadržení nelegálů, tak tu je přinejmenším několik momentů, které jsou velmi matoucí.

Třeba u toho mladíka, který se dostal na stáž k Mezinárodnímu trestnímu soudu, si řeknete, že to mohlo být pro ruskou rozvědku velmi zajímavé. Ale i tak - stojí to skutečně za 10 let, ve kterých musíte přimět dotyčného, aby opustil domov, předstíral, že je Brazilec, vyvinul obrovské úsilí, nedbal na emoce a city a ještě to celé musíte zaplatit? Z toho pohledu to už možná tak lukrativní investice není.

Rusko má samozřejmě řadu důvodů v programu pokračovat. Je tu jeho dlouhá historie. Je s ním spojena i Putinova minulost - v době, kdy byl špionem KGB v Drážďanech, se podílel na logistickém zabezpečení nelegálů. A i dnes se mu ta myšlenka líbí, je příznivcem výzvědných služeb.

Když Američané v roce 2010 zatkli zmíněnou skupinu nelegálů, vyšlo najevo, že jejich úkolem často bylo posílat domů do Ruska zprávy o politickém dění, reportovali do Moskvy, co si Obamova vláda myslí o tom a onom. Přitom se pohybovali třeba v realitním byznysu, byla tam daňová poradkyně, student magisterského programu. Přirozeně vás napadne, jak hluboký vhled mohli právě tito lidé mít do dění v americké vládě a proč právě jejich závěry by měly někoho zajímat? Ruská ambasáda ve Washingtonu jistě má své vlastní politické oddělení, jsou tu lidé v think tancích, kteří určitě mají přístup k mnohem zajímavějším informacím.

Ale možná je to tak, že když se tyto informace objeví v Moskvě na Putinově stole v červených deskách určených pro přísně tajné zprávy rozvědky s tím, že to jsou zprávy od našich vysoce utajených zdrojů v USA - které si ovšem přečetly v deníku New York Times - je to považované za hodnotnější než otevřené zpravodajské zdroje. Takže ano, je velká otázka, zda tyto programy stojí za to.

Zároveň je tu ale jistá ironie v tom, že v důsledku války na Ukrajině a předtím i Trumpových postojů vůči Rusku nebo vlivem ruského ovlivňování amerických voleb se z Ruska stala toxická země. Pokud jste se v devadesátých nebo nultých letech jako ruský špion přestrojil za ruského podnikatele, vědce nebo někoho jiného spojeného s Ruskem, nečelili jste okamžitému podezření, že pracujete pro rozvědku. Ostatně i proto bylo tak zvláštní, že Moskva tehdy dál investovala prostředky do výcviku lidí, kteří pak předstírali, že jsou třeba Argentinci.

Ale dnes je všechno jinak. Z Ruska je toxický stát. A třeba ve Spojených státech se má veřejnost tak na pozoru před potenciálními ruskými špiony, že je jim podezřelá každá drobnost - přestože samozřejmě většina Rusů s rozvědkou nemá absolutně nic společného. Paradoxně tak současná situace může posilovat důvody pro to nelegály zachovat a nechat je pod brazilskou či argentinskou identitou nerušeně sbírat informace od lidí, kteří netuší, že mají co do činění s Moskvou.