Kruté metody, šikana, ponižování. Vysoká cena za drsnou křehkost

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Asi žádná pohybová disciplína není tak drsná a křehká zároveň. Klasický balet v sobě spojuje silovost vrcholového sportu a estetiku útlých porcelánových panenek.

Ale až teprve nedávno se začalo nahlas mluvit o tom, co je zjevné, ale zároveň tak trochu tabu: jak a za jakou cenu je vůbec možné tyto dvě v podstatě protichůdné charakteristiky vtěsnat do jedné baletky.

Televizní stanice BBC loni na podzim přinesla obsáhlou reportáž – v rámci prestižní dokumentární série Panorama – založenou na tíživých výpovědích absolventů nejprestižnějších britských tanečních škol, včetně Královské baletní akademie, která se pyšní patronátem samotného krále Karla III.

Bývalí studenti popisovali tlak ze strany pedagogů na fyzickou dokonalost, která je dovedla k hladovění a následným zdravotním potížím. Skupina tanečníků se dokonce rozhodla svá mladší já hájit zpětně proti údajné šikaně právní cestou.

Doba se mění a odmítání body shamingu, tedy snižování lidí kvůli jejich fyzickému vzhledu a tělesným proporcím, patří k „výdobytkům“ rovnějších společností, v nichž se snižuje tlak na ženy kvůli jejich vzhledu.

O odvrácené straně baletního snu a o tom, jestli lze vůbec změnit přístup k výuce profesionálního tance a k jeho ambiciózním studentům, promluvily pro Seznam Zprávy i české tanečnice. Jejich zkušenosti se od těch britských neliší.

Když se učitelka baletu Pavla Zusková podívá na zástup holčiček ve sněhobílých dresech s drdůlky a odhodlaným výrazem ve tváři, ví, že z nich musí „dostat“ to nejlepší a možná ještě o trochu víc. Ale na rozdíl od časů, kdy stála na jejich místě, s nimi musí jednat citlivěji.

„Přístup je dnes jiný - osobnější a citlivější. Doba však jde stále dopředu. Stejně jako se po sportovcích chtějí vyšší skoky, rychlejší běh, podobné je to u tanečníků. Můžete to přístupem zjemňovat a chovat se kamarádsky, ale jen do určité míry. A tu míru musíte odhadnout. Na to podle mě není škola ani mustr,“ říká v rozhovoru se Seznam Zprávami Zusková.

Učí nejmladší adepty baletu v prestižní přípravce Národního divadla, která je stále snem mnoha dětí, zejména dívek a také jejich rodičů, zejména maminek. Na soukromé konzervatoři Taneční centrum Praha připravuje na dráhy tanečníků i dospívající, kteří jsou kvůli přirozeným a překotným fyzickým změnám velmi zranitelní, když jde o jejich vzhled.

Když se Zusková otočí zpět ke svému tanečnímu dospívání, vypíchne respekt, který cítí ke svým učitelům, jistě – k některým. Zároveň ale poměry na pražské konzervatoři, kterou provozuje magistrát hlavního města, označuje jako místy za hranou.

„Věděly jsme samozřejmě, že si máme hlídat figuru. Ale upřímně, nepřeháněly jsme to. V 16 letech jsem také měla drobné problémy s figurou. Mně to nesnižovalo známku. Jiným ale ano. Je to estetické umění, takže to patří k věci. A samozřejmě, když jste těžší, hůř se vám cvičí,“ říká.

Pro ni byl slovník pedagogů „přijatelný“. Ale vzpomíná, že padala i tvrdá slova.

„Patřila jsem ve svém ročníku k těm pilným, byla jsem považovaná za ‚tu šikovnou‘, tak mě na to upozorňovali mírně: dej si bacha, není to hrozné, ale mohla bys… Holkám, které patřily k průměru, se to říkalo tvrději. Ty také občas seděly místo cvičení, protože se pedagog věnoval jen těm šikovnějším,“ popisuje realitu na konzervatoři asi před třiceti lety žena, která se později stala tzv. demi-sólistkou baletu Národního divadla, tedy tancovala i výrazné individuální role. Před třicítkou dala přednost rodině před kariérou. Během první mateřské si založila sídlištní studio a postupně se propracovala až do již zmíněné přípravky.

O tom, že chce učit jinak, než to sama zažila, mluví i bývalá česká primabalerina Barbora Kohoutková, která má za sebou úspěšnou mezinárodní kariéru.

„Zažila jsem i extrémní situace. Když se setkáte s výjimečnou tvůrčí osobností, často si to vybere daň jinde. Můžou to být cholerici, kteří nedokážou kontrolovat emoce, nebo potřebují dokazovat svoji moc a autoritu. Ne vždy jsem se setkala s podporujícím přístupem, to bych chtěla dělat jinak,“ řekla odbornému serveru tanecniaktuality.cz Kohoutková, která byla donedávna baletní mistrovou souboru Národního divadla.

„Když to třeba někdy nejde, nechci je (studenty, pozn. red.) ponižovat a dostávat z nich to nejlepší tím, že je nejprve dostanu na úplné dno. Tím jsem si prošla a ničilo mě to. Byla jsem pak akorát ve stresu a podepsalo se to i na výkonu. Touto cestou jako baletní mistryně jít nechci,“ popsala.

Její vzpomínky připomínají svědectví, která loni za velkého veřejného ohlasu přinesla britská BBC. V dokumentu Panorama promluvila například dvaadvacetiletá Harriet Royle, která po krátké době na prestižní baletní akademii Elmhurst v Birminghamu skončila v nemocnici kvůli život ohrožující podvýživě.

Trable s příjmem potravy podle ní začaly, když si v posudku přečetla, že musí zapracovat na své „aerobní kondici“. Podle ní to byl zakódovaný vzkaz pro „zhubni“.

„Říkala jsem si, dobrá, ale když jsem schopná držet výkonnostně krok s chlapci, proč to není dost dobré na dívku? To nedávalo smysl,“ řekla žena BBC.

O čtyři měsíce později, když shodila váhu, ji pedagogové v novém posudku chválili a nabádali ji, aby v daném trendu pokračovala. Záhy nad svým dietním snažením ztratila kontrolu. Nakonec strávila na pokraji vyhladovění sedm měsíců v nemocnici a na Elmhurst už se nikdy nevrátila.

Kritika se nevyhnula asi nejprestižnější baletní škole v západním světě, londýnské Royal Ballet School. Ellen Elphick tam začala studovat v křehkých šestnácti. Byl to pro ni splněný sen. Během dvou týdnů se ale ocitla v drsné realitě. Její učitelka ji postavila před zrcadlo a řekla: „Kdybych měla nůž, tohle všechno bych uřízla,“ popsala tanečnice. Pedagožka následně imaginárně začala porcovat celý její zadek, půlku stehen a třetinu lýtka.

Nešťastnými vzpomínkami tanečníků se zřejmě budou muset zabývat i britské soudy. Právník Dino Nocivelli zastupuje některé z nich a podle něj jeho klienti chtějí hlavně, aby školy uznaly, že jednaly nesprávně, a „přijaly za to odpovědnost“.

Královská baletní akademie na kritická svědectví pro BBC reagovala prohlášením, že neustále zlepšuje systém, který řeší podobné situace.

V Česku téma poměrů na baletních školách otevřela už dříve absolventka pražské taneční konzervatoře Miřenka Čechová. V drsném románu Baletky, vydaném v roce 2020, popisuje dril baletní výuky i průvodní jevy, jako je užívání projímadel kvůli hubnutí či stahování prsou, aby se skryly znaky zralého ženství. Kniha se dočkala i divadelního zpracování.

„Ve srovnání s metodami, které jsem já osobně a většina mých spolužaček zažila, či některé stále zažívají v prostředí klasického baletu v Čechách, jsou výpovědi anglických tanečnic mléčným pudingem. Čímž neříkám, že by byly méně zraňující či měly menší dopad na celkové psychické a fyzické zdraví studentek, ale že v našem prostředí jde o body shaming ještě více otevřený, méně skrývaný a navíc zcela veřejný,“ řekla Seznam Zprávám Čechová.

Ta se po studiu klasického baletu vydala cestou moderního tance. A se svými projekty - jako režisérka a choreografka vytvořila téměř dvě desítky celovečerních představení - uspěla i v zahraničí. V USA také přednášela na univerzitách. Podle ní se – zejména v moderním baletu - mění i pohled na fyzickou krásu a klade se důraz na různorodost.

„Nepřímé, ale i přímé nucení k hubnutí, dávání za příklad hubenější studentky, pochvaly za výrazné zhubnutí ovšem stále jsou běžnou součástí výuky zvláště u generace starších pedagogů a body shaming je toho součástí. Dokonce se zdá, jako by se tento přístup stal jakousi normou, kterou přijímají všechny zúčastněné strany jako nezbytnou součást výchovy baletek,“ popisuje.

Seznam Zprávy oslovily i pražskou taneční konzervatoř, jak o této problematice stávající vedení smýšlí a zda jsou nastaveny nějaké mechanismy, které by studenty před nepřiměřeným tlakem chránily. Ani ředitel Jaroslav Slavický, ani jeho zástupkyně na dotazy redakce do uzávěrky neodpověděli.

Podle informací Seznam Zpráv se má letos změnit vedení této školy – po dlouhých 28 letech.

Podle Čechové se má instituce změnit radikálně. „Umělecké instituce vytváří určitý kánon, formují myšlení celého oboru, takže pokud mají současní absolventi dohnat své zahraniční kolegy, je třeba emancipovat celou instituci, především systém výuky. Protože to, co platilo před padesáti lety, už neplatí. Svět se proměňuje. Více než o baletní technice však mluvím o myšlení a přístupu, o novém nastavení vztahů, rozložení moci a hledání nových zdrojů a inspirací pro to, aby studovat klasický balet v současném světě mělo stále smysl,“ dodává.