Británie přežila chaos. Teď jí hrozí další katastrofa, říká politolog

Necelé dva měsíce, vyděšené trhy a chaos. Do těchto slov by se dala shrnout vláda Liz Trussové, která ve čtvrtek rezignovala na svou funkci předsedkyně Konzervativní strany a tudíž i premiérky Spojeného království. Jméno nového lídra se Velká Británie dozví již příští týden, budoucnost, která na zemi čeká, však zas tak jistá není.

Kandidáti na nástupce Trussové mají čas do pondělí, aby získali podporu 100 poslanců, která jim umožní oficiálně kandidovat na post lídra strany. Jména potenciálních kandidátů však nejen britská média poctivě probírají již nyní. V seznamu nechybí ani Rishi Sunak, který v poslední volbě skončil na druhém místě, nebo skandály opředený Boris Johnson.

„Myslím, že Johnson je volba, která by Konzervativní stranu rozložila snad úplně nejvíc,“ okomentoval situaci na ostrovech Jan Váška z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „Byl mimořádně špatným premiérem, který se nevěnoval vládnutí a nezvládal každodenní detaily.“

Podle politologa se Velká Británie nyní nachází v depresivní situaci a vládnoucí konzervativci již vyčerpali legitimitu své vlády. V rozhovoru tak nastiňuje jejich možnou budoucnost nebo to, zda se dá očekávat vyhlášení předčasných voleb.

Co říkáte na rezignaci Liz Trusssové?

Ještě minulý týden jsem si myslel, že přijde až o něco později. Čekal jsem, že po výměně na postu ministra financí dostane více času, a to minimálně do konce října, kdy měl přijít podzimní rozpočet. Kvůli dalším politickým chybám ale vnitřní dění v Konzervativní straně evidentně postupovalo mnohem rychleji.

Co ji zřejmě definitivně zlomilo, byly středeční a čtvrteční události – jednak rezignace ministryně vnitra Suelly Bravermanové a sžíravá kritika, se kterou se s vládou rozloučila, ale také naprostý parlamentní chaos, jenž provázel hlasování o zákazu frakování.

(Pozn. red.: Frakování je metoda využívaná při těžbě břidlicové ropy. Má řadu odpůrců, kteří poukazují na její ekologická rizika, britská vláda však v průběhu září oficiálně zrušila její zákaz. Ve středu britský parlament hlasoval o opozičním návrhu zákazu této metody, ten však byl smeten ze stolu.)

Konzervativci nyní budou vybírat nového lídra, kdo má podle vás největší šanci uspět? Sázkové kanceláře již minulý týden favorizovaly Rishiho Sunaka, který s Trussovou souboj o premiérské křeslo prohrál.

Když jsem se díval na systém, který si Výbor 1922 pro tuto volbu vybral, přišlo mi, že onu první laťku v podobě 100 nominací postavil natolik vysoko, že nejspíše dojde k eliminaci radikálních kandidátů typu Kemi Badenochové nebo i samotné Suelly Bravermanové. Rezervoár možných kandidátů se tím výrazně zužuje.

Ben Wallace, ministr obrany, který je považován za kompetentního a nepatří k žádnému ze stranických křídel, vypadá, že se o funkci ucházet nebude a nenechá se k tomu ani přemluvit. Je to ale jedna z mála postav, které by Konzervativní stranu asi dokázaly dobře sjednotit. (pozn. red.: V pátek odpoledne, tedy po natočení rozhovoru, Wallace opravdu potvrdil, že kandidovat nebude.)

Jednou z dalších variant je Rishi Sunak, který zřejmě bude mít největší podporu mezi konzervativními poslanci. Volba předsedy má ovšem i druhý krok, kterým je určitá forma potvrzení prostřednictvím online hlasování všech členů partaje. Mezi těmi je Sunak silně nepopulární, jak jsme viděli, když nakonec prohrál s Trussovou, a vyvstává proto otázka, jestli by opět nedošlo k rozpojení preferencí konzervativních poslanců a strany jako celku.

Penny Mordauntová je zase kandidátka, která je dostatečně nevyhraněná, aby neodradila žádnou příliš velkou skupinu konzervativců. Nejsem si ale jistý, jestli je dostatečně výraznou postavou. Kandidát totiž musí být alespoň trochu přijatelný pro všechna křídla strany v parlamentu i pro členskou základnu, která žije v trochu paralelním světě.

Premiér zároveň musí být přijatelný pro finanční trhy, což znamená, že to musí být postava, která je dostatečně věrohodná a považovaná za kompetentní, aby tyto trhy nereagovaly další vlnou paniky. Kandidát tak musí přijít s pragmatickým rozpočtovým výhledem, jako je například ten, který nabízí Rishi Sunak.

V podstatě by to chtělo někoho, kdo je jako Rishi Sunak, ale není to Rishi Sunak. Největší noční můrou je ale samozřejmě Boris Johnson.

Myslíte si, že jeho šance na úspěch jsou reálné? Co by to pro stranu znamenalo?

Podle mě by to znamenalo katastrofu. Johnsona v tuto chvíli bude odmítat většina konzervativních poslanců, jelikož má na krku vyšetřování a nedávno ho také kolektivně sesadili. Byl navíc mimořádně špatným premiérem, který se nevěnoval vládnutí, nezvládal každodenní detaily a vládl za něj Sunak a další. Řada konzervativních poslanců již avizovala, že pokud se vrátí, odejdou z klubu a přejdou třeba k labouristům.

Na druhou stranu je ale Johnson suverénně nejpopulárnější u členské základny. On je ten, kdo jim přinesl velké volební vítězství, kdo „dokázal“ dotáhnout brexit až do konce a kdo jim zajistil parlamentní většinu. Jako poslední z konzervativních lídrů získal obrovský mandát ve volbách, a pro spoustu konzervativců tak neexistuje žádná reálná překážka, která by měla bránit jeho návratu.

Johnson ale promarnil atraktivitu, kterou na začátku přinášel. Podle rychlých obecných průzkumů popularity možných premiérů navíc výrazně zaostával i za lídrem labouristů Keirem Starmerem.

V rámci konzervativců se mu sice vedlo nejlépe, ale ani on dnes nemá postavení na to, aby v případných volbách pomýšlel na zopakování svého volebního vítězství. Myslím, že Johnson je volba, která by Konzervativní stranu rozložila snad úplně nejvíc.

Možnost předčasných všeobecných voleb se může ocitnout na stole a párkrát se o ní mluvilo i dříve. Myslíte, že po tomto – řekněme – fiasku na ně již dojde?

O vypsání předčasných voleb rozhoduje úřadující premiér. Politická logika by z hlediska historické politické kultury samozřejmě volala po tom, aby byly vypsány, jelikož legitimita konzervativní vlády je vyčerpaná. Konzervativci se tomu ale budou bránit, a to minimálně do chvíle, než se sníží obrovský náskok, který momentálně mají labouristé.

Je tu ale otázka, jestli k tomu vůbec dojde. Kdyby se nyní konaly volby, tak konzervativci budou ze Sněmovny vymazáni a dvě třetiny z nich přijdou o práci. Musí tak počkat na nějakou konsolidaci a doufat.

Když nastupuje nový premiér, tak díky efektu neokoukané tváře může strana dočasně růst ve volebních preferencích. Pokud by se tak stalo a rozdíl se začal zmenšovat, je možné, že konzervativci do voleb půjdou a nebudou čekat na jejich řádný termín. Nyní je to pro ně ale problematické a krajně rizikové.

Dokud však volby neproběhnou, tak jakýkoliv jiný kandidát než Boris Johnson, který se může odvolávat na výsledek z roku 2019, bude mít velmi slabý osobní mandát, který mu nevytvoří velký manévrovací prostor. V zájmu nového premiéra by tak samozřejmě bylo vypsání voleb a vítězství v nich, je ale otázka, jestli po 12 letech konzervativní vlády a potíží, které je provázely, je to realistický scénář.

Podle průzkumů mají labouristé před konzervativci náskok v podobě desítek procentních bodů. Dokážou se konzervativci z „bordelu“, ve kterém se nachází, ještě dostat?

Historické analogie naznačují, že se z toho dostanou až v opozici a po generační obměně, která však může trvat více než jedno volební období. Příkladem může být jejich osud po roce 1997, kdy se do opozice dostali po 18 letech a byli vnitřně zcela rozložení na frakce. Trvalo několik volebních období, než se opět stali věrohodnou alternativou k labouristické vládě.

Podobný obrovský rozklad, osobní nedůvěra, animozita a frakční boje mezi křídly provázely také odchod labouristů do opozice v roce 2010 poté, co byli u moci 13 let. Také jim pak trvalo několik volebních období, než se stali věrohodnou volební alternativou. Nyní ten samý osud, myslím, čeká i konzervativce.

Kam vlastně nyní Británie míří? A jaký úkol leží před novým premiérem?

Čeká na něj několik úkolů. Když pomineme zahraniční politiku, kde je potřeba, aby si Británie zachovala postavení výrazného zastánce Ukrajiny proti ruské agresi, jsou jeho hlavní úkoly v duchu vnitropolitickém. Musí konsolidovat veřejné finance tak, aby nedocházelo k opakovaným útokům na libru nebo na penzijní fondy a aby se stabilizovala situace na hypotečním trhu.

Tím nejdůležitějším je ale řešit důsledky inflace a nárůstu cen energií. Měl by přijmout rychlá a efektivní opatření, která zabrání tomu, aby další statisíce až miliony lidí spadly do chudoby, kvůli čemuž by nedokázaly během zimy zaplatit účty za topení. Je to samozřejmě krize, která je zčásti způsobena událostmi jinde než na Britských ostrovech, umožnilo ji ale hospodářské zpomalení v důsledku brexitu.

První věc, která mě napadá při otázce, kam Británie míří, je, že do kocoviny. Jde o kocovinu, která ukazuje, že brexit a vzdušné zámky, na kterých byl postaven, jednoduše nefungují, když zafouká vítr. Je to soustátí, jehož budoucnost je nejistá a jde vlastně o depresivní situaci. Spojené království momentálně nemá lídra nebo vizionáře, který by mu ukázal další směr a novou myšlenku.