Bosenská cesta na Západ drhne. Tamní Srbové odmítají rozhodnutí autorit

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

I když byla minulý týden na summitu NATO nejprobíranějším tématem válka na Ukrajině a to, co si válčící země z akce nakonec „odveze“, světoví lídři si vyčlenili prostor i na jiná témata. Jedním z nich byla Bosna a Hercegovina, jejíž zástupce se spolu s kolegy z Moldavska a Gruzie setkali s ministry zahraničí členských států Aliance.

Důvodem k těmto setkáním bylo mimo jiné i Rusko a jeho vliv, který je v těchto zemích přítomný a který by v budoucnu, pokud mu nebude věnována dostatečná pozornost, mohl zhoršit bezpečnostní situaci v Evropě. Josip Brkić, náměstek bosenského ministra zahraničí, tak odjel s ujištěním, že jeho země, která není součástí paktu, má v NATO partnery a přátele.

„Státy věří, že mír, stabilita a bezpečnost Bosny a Hercegoviny jsou zároveň mírem a bezpečností evropského prostoru nebo takzvaného euroatlantického prostoru, ve kterém jsou členské země NATO,“ cituje Brkiće web Al-Džazíra.

Jedním z malých vítězství, jež Ukrajina na summitu získala, bylo upuštění od Akčního plánu členství (MAP). V praxi jde o soubor kritérií, která musí země splnit, aby prokázala svůj pokrok v procesu vojenské reformy, ale také v procesu demokratického a politického rozvoje. I když jde spíše o symbolické gesto, cesta země do NATO se tím o něco zkrátila.

Je však důležité mít na paměti, že ani účast v programu státům stejně nezaručí pozdější kladné rozhodnutí o přijetí do NATO nebo snad zrychlení celého procesu. Příkladem toho je momentálně právě i Bosna a Hercegovina, která pozvánku do MAP obdržela již v roce 2010. Svůj první program reforem pak Alianci předložila až o devět let později.

„To, kdy se Bosna a Hercegovina do NATO připojí, záleží na dvou věcech,“ uvedl pro Seznam Zprávy Adnan Ćerimagić, analytik z think-tanku European Stability Initiative (ESI). „První jsou nezbytné reformy ozbrojených sil, ale také bezpečnostního a zpravodajského sektoru. Navzdory konkrétnímu úsilí na to země prostě ještě není připravena.“

Ještě důležitější podle odborníka ovšem je, že vstup do NATO závisí na politické vůli v zemi. Od roku 2014, kdy Rusko anektovalo Krym a stále více se snažilo o narušování širší evropské politické a bezpečnostní architektury a kdy se v sousedním Srbsku stále více projevovala politika lavírování mezi Západem a Východem, totiž orgány Republiky srbské, jedné z bosenských entit, přijaly vůči NATO politiku „všeho, jen ne členství“.

Vzhledem k federálnímu charakteru Bosny a Hercegoviny je tak členství země v NATO bez souhlasu Republiky srbské nereálné. A přesvědčení bosenských Srbů nemění ani to, že NATO po ruské invazi na Ukrajinu zvyšuje svou podporu zemi třeba prostřednictvím balíčku, který má pomoci posílit obranné a bezpečnostní schopnosti země.

Samostatnou kapitolou je pak i členství v Evropské unii, v případě kterého jde o mnohem širší problém. Bosna o něj požádala již v únoru 2016 a statusu kandidátské země se dočkala loni v prosinci.

Jak se ale zdá z pravidelných hodnocení evropského bloku, svou připravenost na vstup do EU přinejmenším od roku 2019 stejně výrazně nezlepšila.

I když loňské udělení kandidátského statusu působí pozitivně, je dobré si připomenout, že například Severní Makedonie, balkánský kolega Bosny, s ním funguje již 18 let a bez výsledků. Ze zprávy Evropské komise z roku 2022 je pak možné vyčíst například to, že Bosna v jednotlivých oblastech dělala převážně malé pokroky či vůbec žádné.

Hlavním důvodem, proč je Bosna takto „zaseklá“, je opět to, že nedochází k žádným úspěšným reformám. Celý problém je však mnohem rozsáhlejší, protože, jak upozorňuje Ćerimagić, stejně na tom jsou i vážnější balkánští adepti na členství – Černá Hora a Srbsko. EU jim totiž nedokázala nabídnout alespoň smysluplné prozatímní cíle.

„V regionu panuje obecný pocit, že i když jsou reformy prováděny, jako tomu bylo v případě Severní Makedonie a Albánie, EU to není schopna odměnit. Proč se tedy snažit?“ přiblížil pocity balkánských lídrů analytik, který se v think-tanku ESI zabývá politikou Evropské unie vůči Balkánu.

„NATO i EU tak sice považují Bosnu a Hercegovinu za zemi, která se jednoho dne může stát jejich plnoprávným členem. Zdá se však, že tento den je příliš vzdálenou budoucností na to, aby mohl výrazně ovlivnit každodenní politiku v zemi,“ uzavřel Ćerimagić.

Právě v každodenní bosenské politice to navíc vytrvale skřípe. Když Daytonská dohoda v roce 1995 ukončila v Bosně krvavý konflikt, země z jednání vyšla jako stát složený ze dvou částí – Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky srbské, přičemž Sarajevo zůstalo jako nerozdělené hlavní město země.

Smlouva zároveň zřídila Úřad vysokého představitele jmenovaného ze zahraničí, který zastřešuje přítomnost mezinárodních organizací a řídí civilní správu země. Momentálně tento post zastává Christian Schmidt, bývalý německý ministr zemědělství.

Mírová dohoda měla být řešením poválečných problémů jako územního uspořádání a politického rozdělení moci. O téměř 30 let později ale některé hlasy zmiňují, že se opět cítí, jako by se ocitly zpátky v 90. letech, kdy v zemi sílily nacionalistické tendence, které spolu s ostatními faktory spustily tehdejší válku.

Nejčastěji je v této souvislosti zmiňován prezident Republiky srbské Milorad Dodik a tamní vládnoucí koalice, kteří minimálně od poloviny roku 2021 provádějí jednostranné kroky, které narušují ústavní a institucionální architekturu země. Dodik totiž dlouhodobě hlásá například to, že „jeho“ entita má mít právo na vlastní armádu, celní a daňový systém i soudnictví.

Jeho slova i kroky, které v tomto duchu koná, tak již několikrát vyvolaly debaty o tom, zda náhodou nejsme svědky pokusu o reálné oddělení Republiky srbské od zbytku Bosny. Ty pak ještě zesílily v posledních týdnech, kdy Národní shromáždění této entity přijalo změny v zákoně, podle kterých v ní již nebudou uznávána rozhodnutí vysokého představitele.

Lídři srbsko-bosenské entity totiž Schmidta, který byl do funkce jmenován v roce 2021, v této funkci neuznávají. Jeho jmenování totiž neschválila Rada bezpečnosti OSN, což vedlo k tomu, že Čína s Ruskem celý proces zpochybnily. Ostatní země však uvedly, že schválení ze strany Rady není nutné.

Koncem června pak došlo také k přijetí regionálního zákona o neuplatňování rozhodnutí bosenského Ústavního soudu na celostátní úrovni. Dodik tak reagoval na změnu, podle které soud může rozhodovat i bez přítomnosti soudců z Republiky srbské, což prezident entity označil za „protiústavní“.

Stejné podmínky ale platí i v případě Chorvatů a Bosňáků, jejichž zástupci v orgánu zasedají také. Dodik tak „pro jistotu“ nesouhlasí ani s tím, že součástí soudu jsou tři zahraniční soudci, které jmenuje Evropský soud pro lidská práva a kteří doplňují čtveřici soudců jmenovaných Federací Bosny a Hercegoviny a dvojici jmenovanou bosenskými Srby.

Jde však jen o zlomek problému, který bosensko-srbský prezident s tímto soudem má.

Obě rozhodnutí Schmidt díky svým pravomocím nicméně zrušil a novelizoval trestní zákoník země tak, že kroky podkopávající ústavní pořádek Bosny budou považovány za trestné činy, které by viníkům mohly vynést až pět let za mřížemi. Regionální shromáždění ani Dodik však rozhodnutí vysokého představitele nerespektují, a zákony tak byly oficiálně podepsány a zveřejněny v regionálním úředním věstníku.

„Je to velmi bizarní situace. Pro většinu zahraničních lídrů a politiky v Sarajevu jsou tyto dva zákony anulovány a jejich zveřejnění nemá žádnou právní hodnotu. Pro regionální politiky v Republice srbské však ano,“ okomentoval dění analytik Ćerimagić. „Jsou to dvě paralelní a nebezpečné skutečnosti. Záleží na tom, ve které z těchto dvou realit budou instituce v Republice srbské žít. To se dozvíme, jakmile padne další rozhodnutí Ústavního soudu nebo vysokého představitele.“

Podle Ćerimagiće jsou sny o změně hranic podle etnických linií v části Balkánu, která není součástí EU a NATO, stále živé. Dokud tento region nebude do zmiňovaných organizací  integrován a hranice mezi zeměmi budou méně viditelné a méně součástí každodenního života občanů a ekonomiky, existuje reálné nebezpečí, že tyto myšlenky budou nabývat na síle.

Minimálně v médiích se již objevily spekulace o tom, zda se neschyluje k odvolání Dodika z jeho postu. Takzvané bonnské pravomoci, kterými vysoký představitel disponuje, totiž mimo jiné umožňují odvolat zvoleného lídra, pokud ohrožuje právní stát. Podle zvláštního představitele USA pro Balkán Gabriela Escobara by však spouštěčem takto razantního rozhodnutí bylo spíše až případné vypsání referenda o statusu Republiky srbské.

Ćerimagiće by prý nepřekvapilo, kdyby USA a Spojené království podpořily Schmidta v odvolání Milorada Dodika nebo kohokoliv jiného. Naposledy však byl bosenský politik těmito pravomocemi odvolán před 18 lety a nyní by se pokus o to setkal se silným odmítnutím.

„Pokus o realizaci takového rozhodnutí by velmi pravděpodobně selhal, takže Dodik nebo kdokoliv jiný by nakonec zůstal u moci a posílil by, nebo by se dokonce stal národním hrdinou. To by zanechalo trvalou negativní stopu na postavení Západu v Bosně, ale také na politickém vývoji země. Proto doufám, že k tomu nedojde,“ přiblížil svůj postoj expert.

Západní státy tuto variantu ale momentálně otevřeně neprosazují a třeba Spojené státy i Velká Británie pevně stojí za Schmidtem. Například poslanci Evropského parlamentu pak opakovaně vyzývají k uvalení sankcí na Dodika a všechny, kdo podporují secesionistickou politiku, která se dnes v Bosně objevuje a která je jednou z překážek evropské integrace země.

Uvalení sankcí by pro Dodika nebylo nic nového, dávno už totiž některým čelí. Majda Ruge z think-tanku European Council on Foreign Relations ovšem jako další řešení navrhuje, aby EU a USA Dodikovi pohrozily větší mezinárodní kontrolou nezákonného financování či korupce v Republice srbské, nebo to, aby EU posílila mírové síly EUFOR v Bosně o další vojáky.

Přímo nabízejícím se řešením je pak i to, aby EU dostála svým slibům a integrovala Bosnu do svých řad v rámci procesu, který jí nabídne hmatatelné a dosažitelné cíle, jako je plné členství nebo minimálně členství v jednotném trhu EU a Schengenu, a který ji stabilizuje a reformuje. Podle analytika Ćerimagiće totiž EU ani po ruské invazi na Ukrajinu dosud nebyla schopna ukázat, že svá slova o rozšíření myslí vážně.

„Bosně a Hercegovině hrozí dvě nebezpečí. Jedním z nich je, že se sousední Chorvatsko a Srbsko spojí proti Bosně a budou podporovat své zmocněnce ve snaze rozbít zemi a oddělit od ní monoetnická území. To jsme viděli v 90. letech a výsledek byl strašlivý: dva miliony vysídlených, 100 000 mrtvých, genocida a sociálně-ekonomická zkáza,“ nastínil jeden z možných vývojů odborník.

„Druhým, a v tuto chvíli reálnějším nebezpečím je, že se ústavní a institucionální architektura země, budovaná pečlivě a pomalu od roku 1995, zhroutí a my se dostaneme do nebezpečného vakua, které by mohly vyplnit různé scénáře – od moldavského Podněstří až po Kypr,“ dodal Ćerimagić.

Oba tyto scénáře by podle něj znamenaly totální porážku západní politiky srovnatelnou s tou, kterou jsme viděli v Afghánistánu v roce 2021. 

Důsledky pro EU a NATO by v tomto případě ale byly příliš velké, a aby se jim zabránilo, sankce a izolace klíčových destabilizujících aktérů – ačkoliv jsou užitečné – nebudou stačit.