Bolesti z úzkosti, to tu lidé cítí, popisuje krizi na Haiti český pracovník

Haiti se od února zmítá v nové vlně násilí mezi policií a gangy, jejichž příslušníci se snaží ovládnout co největší území, získat politický vliv i přízeň Haiťanů, kterým slibují vyvedení z chudoby.

Současně se především v metropoli Port-au-Prince nadále prohlubuje vážná humanitární krize. Jen opustit své domovy muselo v posledních měsících přes 360 tisíc lidí, jak uvádí data OSN z letošního března.

Kromě nedostatku jídla, který některé Haiťany dohnal na pokraj hladomoru, limitovaného zdravotního systému a špatných hygienických podmínek také přibývá případů vražd, únosů, lynčování a sexuálních napadení. Případů je nejvíce za posledních pět let, uvádí Úřad pro koordinaci humanitárních záležitostí.

„Každý den na poradě sdílíme, co se ve čtvrtích, kde bydlíme, děje. Existují tu desítky whatsappových skupin, kde si lidé předávají aktuální informace. Člověk tu neustále něco sleduje. Jen co se tu bavíme, tak jsem dostal zprávy o tom, že někde hoří pneumatiky a které části města je teď potřeba se vyhnout. Je to obrovský tlak,“ popisuje pro Seznam Zprávy Jan Böhm z Lékařů bez hranic.

Böhm aktuálně žije v Port-au-Prince a redakci poskytl obsáhlý rozhovor, který jsme rozdělili do dvou částí. V té první, kterou jsme publikovali (zde), do detailu popisoval fungování místních gangů i násilí, kterému jsou Haiťané vystaveni. V druhém díle, který vám předkládáme, se soustředí na jejich životní podmínky.

V souvislosti s Haiti se hovoří vedle útoků gangů také o obrovské humanitární krizi. Můžete prosím popsat, jak to na místě vypadá?

Mezi děním ve zbytku země a Port-au-Prince je obrovský rozdíl. Tady je to totiž nejvyhrocenější. Zmiňuji to proto, že reputace Haiti není dlouhodobě dobrá, což bych chtěl trochu zpochybnit.

Za poslední roky tu došlo k několika zlomům, které situaci zhoršily – zemětřesení, epidemie cholery, vražda prezidenta Jovenela Moïse. To sice představovalo propady, ale ne chronickou krizi, jako vidíme v posledních třech měsících.

I proto si tu mnoho lidí ještě pamatuje mnohem vyšší životní úroveň. Situace tak není zoufalá v tom, že by to tak bylo vždycky, ale teď tu panuje velký strach o budoucnost.

A jak tedy současná humanitární krize vypadá?

Humanitární krize se tu odehrává na několika rovinách. Vnitřně vysídlení lidé, kteří prchají před násilím, mají problém sehnat jídlo, takže přibývá případů podvýživy.

Řeší se tu voda a sanitace. Jsou tu části města a silnice, kde je voda po kolena a někteří lidé ji mají po kolena i doma. Do jisté míry je to velký problém kvůli možnému výskytu cholery, akutním průjmovým onemocněním. A je to zároveň ideální pro nemoci, které přenáší hmyz – malárii, horečku dengue. To jsou velmi nebezpečné nemoci, které tu vidíme. Na choleru tu sledujeme jen podezření, zatím se tu neobjevila, ale i tak je situace alarmující.

Jsou tady také hory odpadků, protože Port-au-Prince je velmi kopcovité město. Je tu hodně strmých svahů, které se svažují až k moři. Navíc tu teď pravidelně prší a zároveň kvůli násilí není možné řešit odpadové hospodářství. Všechny odpadky a splašky se tak hrnou dolů k moři, kde se v lagunách hromadí špinavá voda a nepořádek. Další časovaná bomba.

Kdybych to měl shrnout, tak podmínky místních jsou nevyhovující, zároveň Haiťané přišli o přístup ke zdravotnické péči - a to jsou všechno mezery, které se tu snažíme vykrýt.

Provozujete na místě několik zdravotnických středisek. S jakými problémy za vámi pacienti nejčastěji přichází?

Máme tu tři větší nemocnice. Velkou kliniku na popáleniny, dvě úrazová centra, kde nikoho nehospitalizujeme, ale jen přesouváme, a pak máme kliniku pro oběti sexuálního násilí a programy pro vnitřně vysídlené.

Velké množství lidí, které ošetřujeme, utrpělo zranění v důsledku násilí. Hodně často ošetřujeme střelná zranění z tržišť, když šel někdo domů… To se bohužel stává běžně. Jde o desítky těchto pacientů, které jsme za posledních několik týdnů ošetřili.

Zároveň se staráme o pacienty s problémy jako kdekoliv na světě. Například oběti autonehod, protože tu je doprava v neuvěřitelně špatném stavu. Lidi, kteří trpí chronickými nemocemi – kardiaky, selhání jater, ledvin, respirační onemocnění. Polovina pacientů na naší popáleninové klinice jsou děti, které se například opaří.

Nejsou to případy, které primárně souvisí se současným děním, ale s tím, že muselo strašně moc nemocnic zavřít, protože to pro ně zkrátka nebylo bezpečné, nebo z nich musel odejít personál. Problém dnes představuje i to, dostat se třeba do porodnice, takže hodně žen rodí doma v nevyhovujících podmínkách.

V současnosti také řešíme, že nám docházejí zásoby léků. Jsou zavřená letiště i přístav. Po silnici, po které jsem přijel já, neprojedou kamiony. To teď intenzivně řešíme, protože dosud jsme fungovali na základě zásob, které jsme pro tyto situace měli. Ale teď nám začínají docházet. Když to rychle nevyřešíme, v budoucnu budeme čelit problému.

Jaká je podle vás v Port-au-Prince atmosféra?

Bavil jsem se o tom s mojí místní kolegyní psycholožkou a panuje tu obrovská úzkost. Je tu strašně moc lidí s úzkostnými stavy, depresemi, hodně se tu také řeší somatizace problémů, kdy lidé začnou mít z fyzického stresu bolesti nebo další zdravotní problémy.

Zároveň ale mají Haiťané strašně příjemného ducha a je tu vlastně příjemné s nimi být. I když to zní banálně. Mohou trpět, ale pak slyší hudbu a na všechno aspoň na sekundu zapomenou.

Co byl pro vás osobně zatím nejhorší moment?

Jednou jsem zažil asi 400 metrů ode sebe střelbu a nevěděl jsem, o co šlo. Byl jsem na základně, slyšel jsem střelbu, velmi zřetelně také výkřiky, což bylo velmi stresující. Pak jsem se ovšem dozvěděl, že to byl pohřeb nějakého policisty…

Těžké jsou také příběhy našich pacientů. Předevčírem jsme například přijali muže, který zemřel krátce po příjezdu. Dostal zásah do ruky, když přejížděl křižovatku. Kulka ho zasáhla špatně, takže zkrátka vykrvácel. Bylo to asi 100 metrů od naší nemocnice.

Vedu tu tým a například minulý týden proběhla velká policejní ofenziva v jedné čtvrti, kde bydlí právě i jeden můj člen týmu. Kromě toho, že má člověk zodpovědnost za své zaměstnance, tak se o ně bojí i lidsky. Nevěděl jsem, jestli ten můj kolega další den dorazí. Nakonec přišel. Vyprávěl, co se u nich dělo, jak toho moc nenaspal, ale pak zase naskočil normálně do práce. To je pro mě nepříjemné, ta kulisa toho, co se tu odehrává.

Jinak se tu ale cítím bezpečně. MSF jsou tu přijímáni velmi dobře. Máme tu dobrá bezpečnostní opatření, která respektuji, byť mě velmi omezují. Zároveň vím, že například tričko MSF je tu pro mě zárukou bezpečí. Možná i víc než neprůstřelná vesta.