Bojíme se, že Putin zopakuje Donbas v Bělorusku, říká exilová ministryně

„Rusko bojuje o minulost. My, stejně tak jako Ukrajina, bojujeme o naši budoucnost,“ uvedla pro Seznam Zprávy Alina Koušyková, která byla tento týden na návštěvě Česka. Od poloviny letošního září je členkou běloruského Spojeného přechodného kabinetu, tedy exilové vlády, kterou zformovaly běloruské demokratické síly v čele se Svjatlanou Cichanouskou.

Cichanouská plní roli zvolené prezidentky a kabinetu předsedá. Ve vládě má právo veta, ale ještě ho nepoužila. Běloruský kabinet se setkává jednou týdně a členové vlády sídlí ve Varšavě, Kyjevě i Tallinu. Cichanouská má zázemí v litevském Vilniusu. Cílem kabinetu je příprava na vedení země při tranzici od diktatury k demokratickému právnímu státu.

Alina Koušyková plní v kabinetu roli zástupkyně pro národní obrození, tedy funkci odpovídající nejblíže ministryni kultury. Dříve Koušyková pracovala pro prodemokratickou televizi Belsat, která vysílá z Polska.

Členkou přechodného kabinetu jste od poloviny září a máte na starost „národní obrození“. Co konkrétně to znamená?

My jsme, jako Bělorusové, čelili 200 letům rusifikace, byla ničená naše kultura, historie a jazyk a kvůli tomu jen velmi málo Bělorusů dobře zná vlastní historii nebo používá běloruštinu. Naším úkolem je, abychom znovu cítili hrdost na to být Bělorusy. Tady je rovnítko mezi národní hrdostí a nezávislostí naší země.

Pokud nebudeme jako Bělorusové dostatečně silní, tak „ruský svět“, který válčí na Ukrajině a páchá tam genocidu na Ukrajincích, může svůj model velmi snadno zopakovat v naší zemi.

Bojíme se scénáře, že pokud Vladimir Putin zaznamená neúspěch na Ukrajině, bude pro něj Bělorusko snadným soustem. I tak už jsou ruská vojska v Bělorusku, takže si najednou může říct, že Bělorusko bude jako Doněck, udělají referendum a pak Bělorusko prohlásí za součást Ruska.

Proti tomu se jako přechodný kabinet stavíme a stojíme na stráži nezávislosti naší země a snažíme se najít partnery na celé světě. Žádáme také, aby ruská vojska úplně opustila běloruské území. Naši zemi považujeme za okupovanou Ruskem kvůli přítomnosti ruských vojsk a kvůli tomu, že většina lidí ve velení má bezprostřední napojení na Kreml. Máme také za to, že Alexandr Lukašenko nedokáže uhájit nezávislost naší země, pokud by přišel takový požadavek z Moskvy.

Jak moc reálná je obava, že Moskva po Bělorusku sáhne jako po východní Ukrajině? V Minsku má přece vládu, kterou může ovládat.

Nezapomínejme, že Vladimir Putin potřebuje nějaký úspěch, protože mu to na Ukrajině příliš nevychází. Ukrajinci získávají svoje území zpět. Proto se my teď obáváme nebezpečí, že Putin bude muset Rusům ukázat nějaký úspěch. No a zdá se, že takovým snadným úspěchem by mohlo být Bělorusko, protože v něm má Kreml kontrolu na speciálním silami a částečně nad armádou a Lukašenka mají v hrsti.

Byl by to pro nás ten nejhorší scénář, protože teď aspoň z pohledu mezinárodního práva Bělorusko zůstává nezávislou zemí. Pokud by tam udělali nějaké referendum, změnilo by to situaci. My ovšem už teď považujeme Bělorusko za okupovaný stát.

Poslední týdny byly v Bělorusku velmi turbulentní. Objevuje se mnoho spekulací o mobilizaci, objevují se záběry přesunů vojsk a vojenské techniky, do Běloruska dorazili ruští vojáci, z Běloruska startují směrem na Kyjev íránské drony… Co se teď o situaci v zemi ví?

Bohužel nemáme moc informací, protože všechny schůzky na nejvyšší úrovni mezi Lukašenkem a Putinem, naposledy nedávno v Petrohradu, jsou utajené a nevíme, na čem se tam domlouvají.

Myslím, že tlak na Lukašenka ze strany Kremlu je teď velmi velký a zvyšuje se. Moskva chce, aby poslal vojsko do války na Ukrajině, což se ještě nestalo, ale máme signály o skryté mobilizaci v Bělorusku. To nás samozřejmě děsí, protože Bělorusové jsou naprosto proti válce s Ukrajinou a nechtějí vstupovat do Putinovy armády a umírat. Obzvlášť, když se Ukrajinci připravují a vzkazují, že neušetří nikoho.

To by byl pro nás nejhorší scénář, ale bojíme se, že k němu může dojít. Naším úkolem je tedy politickým tlakem našich zahraničních partnerů zastavit Lukašenka před takovými kroky. Už by se nedaly zvrátit a historicky by velmi rozdělily Ukrajince a Bělorusy. Zároveň víme, že většina Bělorusů zcela podporuje Ukrajinu a rozumějí skutečným příčinám té války.

Jaké jsou teď vztahy mezi vaším běloruským přechodným kabinetem a ukrajinskou vládou? Proč ještě Svjatlana Cichanouská od začátku války nebyla v Kyjevě za prezidentem Zelenským?

Svjatlana Cichanouská už byla ve většině evropských zemí, ale na Ukrajině dosud ne. Čekáme na pozvání. Myslím, že tváří v tvář válce je vláda v Kyjevě velmi ostražitá, co se týče kontaktů s oponenty Alexandra Lukašenka. Můžu ale říct, že pracovní kontakty mezi námi fungují celou dobu, jen jsou neoficiální.

Domnívám se, že Kyjev pořád doufá, že pokud nebude dráždit diktátora Lukašenka, on nevstoupí do války. Například ukrajinský velvyslanec je pořád v Bělorusku. My se snažíme mít s Kyjevem nepřetržitý kontakt, i když na o něco nižší úrovni. Pracujeme ale na tom, aby se posunul výš.

Ale návštěvu Svjatlany Cichanouské v Kyjevě teď v nejbližší době očekávat nelze?

Tak bych to neřekla. Roli tam hrají i otázky bezpečnosti, ale pracujeme na tom.

Jsou v Bělorusku ještě aktivní železniční partyzáni, kteří na jaře zpomalovali přesuny ruských jednotek? V posledních měsících čelili ze strany režimu ostrým represím.

Oni i kyberpartyzáni pracují nezávisle. Ty represe, které jsou teď v Bělorusku, se přirovnávají k těm za Stalina. Vynášejí tam verdikty 20 let za vlastizradu, státní převrat a tak. Lidé se bojí, ale víme, že válku nevzdali a čekají na správnou chvíli. Věříme, že v situaci, kdy to bude potřeba, se ozvou a udělají to, co bude potřeba.

My jako přechodná vláda pracujeme především na mírovém převzetí vlády a mírové tranzici. Víme, že pro to je naprostá většina Bělorusů a naším úkolem je vyhnout se brutálnímu scénáři. Chápeme ale, že ne všechno závisí na nás.

Jaký efekt má na Bělorusy omezení možností pro vycestování do Evropy?

Lidé, co jsou už v Česku, sem nemohou kvůli vízovým restrikcím pozvat své rodiny, studenti sem mohou přijet jen, pokud mají mezinárodní, evropské nebo české stipendium. Jenže těch stipendií není mnoho.

Represe v Bělorusku neustupují, počet politických vězňů celou dobu stoupá a pro lidi, kteří se jakkoli podíleli na protestech (proti diktatuře, pozn. red.), je velmi nebezpečné se vracet. Jsou případy, že se lidé z emigrace vrátili do Běloruska například kvůli pohřbu v rodině, a byli zatčeni a teď ve vězení čekají na rozsudek.

Když mluvíme o odpůrcích režimu, nedávno se dostalo velkého uznání jednomu z nich – zakladateli organizace Vjasna Alesovi Bjaljackému, který byl oceněn Nobelovou cenou za mír. On je stále ve vězení. Ví se, co se s ním teď děje?

Moc toho o něm nevíme, protože politické vězně od začátku války na Ukrajině drží v informačním vakuu. To se týká i omezení příchozích dopisů, a tak se k nim dostávají jen dopisy od nejbližších lidí z rodiny, zbytek ne. Je ale velmi důležité jim psát, protože téhle formy podpory si jsou pak vědomi pracovníci ve vězení a nějaké informace se k vězňům mohou dostat.

My víme, že Ales Bjaljacki ví o Nobelově ceně. Máme z ní radost, ale ještě větší bychom měli, kdyby byl na svobodě. On je vězněný už podruhé v životě a jeho životopis je nejlepším příkladem boje Bělorusů za vlastní svobodu.

Cesta, kterou si Ales vybral, je od 80. let boj za to, aby Bělorusové zůstali Bělorusy. Je to boj historika, hudebníka, spisovatele, ředitele muzea… Nejvíc ho ale známe jako bojovníka za lidská práva, který nikdy nezradil své svědomí a nespolupracoval s režimem. Je symbolické, že Nobelova cena putuje vězněnému člověku.

To, že cenu dostaly tři národy – ruská organizace Memorial, ukrajinská organizace Centrum pro občanské svobody a Ales Bjaljacki – ukazuje, že je tu potřebný společný boj. I když je o tom možná těžké hovořit na Ukrajině, kde to udělení Nobelovy ceny nevnímali jednoznačně. Podle nás to bylo dobré rozhodnutí, protože to ukazuje, že jsou lidé, kteří bojují za stejnou věc a mají stejného nepřítele.

Jak teď pracuje už zmíněná Bjaljackého organizace Vjasna? Pořád v Bělorusku funguje?

Založil ji Ales Bjaljacki v roce 1996. Teď jsou Ales a dalších šest lidí z Vjasny ve vězení. Vjasna pořád funguje, podobně jako další běloruské organizace, ale už spíš v zahraničí. Okolo tisíce nevládních organizací režim už zlikvidoval, i když se nezabývaly politikou, ale třeba pomáhaly nemocným dětem nebo ochranou zvířat či pomocí opuštěným psům. Byla to totální čistka.

Teď vláda tyhle organizace obnovuje, ale pod svým štítem, a co hůř, ve spolupráci s některými zahraničními představiteli. Například považujeme za skandál, že nedávno zorganizovalo UNESCO seminář o novinařině pro propagandisty režimu.

O víkendu se v Praze konal 1. Kongres Bělorusů v ČR. Co se na něm řešilo?

Byla to pro nás velmi důležitá událost, dá se říct, že historická, protože téměř před sto lety se tady v Praze konal Všeběloruský sjezd běloruských politických sil. Nejde to sice porovnávat, ale můžeme tu najít historické paralely. Teď se poprvé podařilo zapojit všechny představitele běloruských organizací fungujících v Česku, ale i hosty z regionů ze zahraničí.

Bylo to velmi konstruktivní a v momentu, kdy Bělorusové musejí utíkat před represemi z vlastní země, je důležité, aby mezi sebou udržovali kontakty a aby se „nepoztráceli“ ve světě. Nesmíme zapomenout, proč jsme museli utéct z vlastní země.