Boj za genderovou rovnost: Děláme jen malé kroky, říká basketbalová hvězda

S Kiou Vaughnovou a Danielle Robinsonovou se setkáváme v pražském Tyršově domě, kde během předchozí hodiny absolvovaly trénink i focení s dětmi z projektu Klokánek. Do Česka dvojice amerických basketbalistek přijela díky programu Basketball Sports Envoy a jejím cílem bylo podpořit mladé sportovkyně i rovné příležitosti ve sportu.

„Prorážíme. Cokoliv musíme dělat pro to, abychom se skrze tyhle pomyslné dveře dostaly, daří se nám to. Jsou to ale malé kroky,“ říká o situaci, se kterou se ženy ve světě sportu potýkají, šestatřicetiletá Kia. Během své kariéry působila i v českém národním týmu a kariéru v americké WNBA, profesionální lize ženského basketbalu, ukončila až loni.

Třiatřicetiletá Danielle nejvyšší basketbalovou soutěž stále hraje, a to v barvách týmu Atlanta Dream. „Jeden z mých nejoblíbenějších trenérů vždy říkal: ‚Zanechte svůj příběh lepší, než jste ho našli.‘ Takže jestli teď odvedeme potřebnou práci, která těm, co přijdou po nás, poskytne určité výhody, udělaly jsme tu, co jsme měly,“ vypráví menší z dvojice.

Během rozhovoru mluví o tom, jestli během svého působení mimo Spojené státy zaznamenaly změny v přístupu k genderové rovnosti. Jestli se ženy vůbec zvládnou profesionálním sportem uživit. Nebo o jejich vlastních zkušenostech s diskriminací.

Kolik trenérek jste za svou kariéru zažily?

Danielle Robinsonová: Měla jsem jich celkem pět – na střední, na vysoké škole, dvě ve WNBA a jednu během svého hraní v Praze.

Kia Vaughnová: Čtyři – jednu na vysoké škole, jednu v New Yorku, jednu v Atlantě a jednu tady v Praze.

Je to razantní rozdíl oproti počtu trenérů?

KV: Oproti těm jich bylo mnohem méně, až příliš méně.

DR: Ano – mnohem, mnohem méně.

Řekly byste, že jsou mezi nimi razantní rozdíly? Co vlastně mohou ženské trenérky přinést do světa sportu?

KV: Myslím, že ženy mohou přinést o něco více porozumění. Jde o jedinečnou situaci – jako ženy si více rozumíme, dokážeme se více vcítit do kůže té druhé. Co se týče mužů, každý to vnímá tak, že si navzájem pomáhají býti muži. Ženy ale samozřejmě dělají to samé a je to dnes více potřeba.

DR: Můžeme být emocionálně zranitelnější. Emoce jsou u žen silné a někdy jich prostě máme na rozdávání. Vnímám to tak, že žena tomu dokáže rozumět lépe. Mohu jít za trenérkou a říct jí, že jsem dnes opravdu smutná, že mě bolí celé tělo nebo že jsem frustrovaná ze školy.

Pokud budu na tréninku zamlklá, žena bude ochotnější to pochopit, zatímco muž mi řekne, ať se přes to přenesu, ať prostě pokračuji v tréninku a že to vyřešíme později. Mám dojem, že žena je naopak ochotnější naslouchat tomu, jak se cítíte, a možná i změnit záměr, který pro vás v danou chvíli měla, aby vás podpořila.

Obě máte mnoho zkušeností z různých soutěží. Jak vypadá situace žen ve sportu ve vedoucích pozicích?

KV: Méně žen je určitě všude. Nemají příležitost, aby v takových pozicích byly, a je to tak pro ně těžší. Spousta lidí nemá pocit, že jsou připraveny nebo že jim nějak pomohou. Ve většině situací, kdy žena nemá dostatek zkušeností, jí obvykle zavřou dveře před nosem, což je hrozné, protože k získání zkušeností potřebujete dostat příležitost. Kvůli nedostatku zkušeností tak nedostanete práci, ale bez ní ty zkušenosti nikdy nezískáte. Je to obtížné.

Vnímáte otázku genderové rovnosti jako ten největší problém, se kterým se dnes ženy pohybující se ve sportu setkávají?

KV: Ano. Myslím, že je to základ, který musíme postupně řešit. Existuje mnoho oblastí, o kterých musíme diskutovat – ať už jde o příležitosti, o podporu, nebo také o financování. Chceme vidět vyšší počty a jakmile na určitých pozicích uvidíme více žen, budeme věřit, že to dokážeme taky.

Pokud je tam ale neuvidíme, nebudeme na tyto pozice pravděpodobně pomýšlet. Když ale ve všech těchto pozicích a oblastech ženy uvidíme, budeme se o ně chtít také snažit, a tím větší podporu získáme. Jakmile pak odvedeme dobrou práci, získáme finance a spíše dříve, nežli později uvidíme, že je nás kolem víc. Odstartuje to nastolení rovnováhy.

DR: Myslím, že Kia to vystihla.

Jednou z oblastí, které se týkají tohoto tématu, je to, kam vrcholoví sportovci míří po ukončení karéry. Kio, vy jste nedávno kariéru ve WNBA ukončila, co děláte dnes?

KV: Danielle to pak nejspíše řekne sama; má to asi více promyšlené, než jsem já kdy měla. Liga naštěstí spustila přechodný program, který má pomoci hráčkám, jako jsem já, aby objevovaly své možnosti a měly více příležitostí. Poslední tým, za který jsem hrála, Atlanta Dream, mi tak dovolil, abych se stala jeho zaměstnancem. Budu mezi trenéry, ale také na schůzkách s generálním manažerem, lidmi z kanceláří i novináři. Doufám, že tomu, co se mi nakonec zalíbí, se budu moci věnovat i potom.

Vy, Danielle, stále hrajete. Co tedy plánujete, až kariéru ukončíte?

DR: Mým cílem je stát se generálním manažerem, takže pravděpodobně projdu podobným programem jako Kia. Náš nynější generální ředitel je neústupný, pokud jde o obsazování těchto pozic ženami. Opravdu věří lidem, které si do organizace přivede, a chce jim tak jakýmkoliv způsobem pomoci. Cokoliv potřebujeme, to máme, a spuštění tohoto programu byla jedna z prvních věcí, které pro bývalé hráče udělal.

Plán tak mám momentálně jasný. Pokud ale budu v programu a bude se mi líbit něco jiného, může to ještě dopadnout jinak.

Obě máte zkušenosti také s hraním v zahraničí, nejenom ve Spojených státech. Co se týče genderové rovnosti, vnímaly jste v zemích, kde jste byly, nějaké rozdíly v přístupu?

KV: Myslím, že ano. Tedy – nerada bych se mýlila, když tohle říkám, protože jsem neměla příležitost to plně prodiskutovat. Když ale budeme mluvit třeba o omezeních, které se týkají žen, tak Česká republika se hodně liší od Turecka, kde jsem hrála předtím. Ve většině případů však nikdo nechce narušit nastolené normy, a na některých místech tak bude nutné odvést více práce než jinde.

Pracujeme na tom v USA a místa jako Turecko nebo Rusko na to snad přijdou také. Asi však bude potřeba více „vojáků“ a podpory. Jiné země musí ukázat, že to jde. To, aby tamním ženám dovolili to samé, co mohou dělat ženy jinde, za to stojí.

A pokud jde o peníze? Uživí se čistě basketbalem ženy v Americe nebo jinde?

KV: Je to možné. Měly byste samozřejmě mít více než jeden zdroj příjmů, abyste byly plně spokojeny, ale jakmile máte podporu a jste odhodlané, žít z příjmu sportovce je možné, i když jste žena. Měla jsem štěstí a hrála jsem na skvělých místech, která byla finančně stabilní a byla schopna mě zajistit. Musela jsem ale odehrát celý rok, abych z toho všeho mohla těžit a aby se to tak nějak začalo sčítat.

DR: Myslím, že mladší generace dnes dostává o něco více peněz už dříve, což dost pomáhá. Když se nad tím pak zamyslíte, to, co vyděláváme měsíčně, není vůbec špatná výplata. Mnoho lidí ji ovšem poté, co ji dostane, hned utratí. V období přechodu z vysoké školy do profesionální kariéry by tak mělo docházet k nějaké výuce finanční gramotnosti.

Určitě to ale jde zvládnout, pokud máte správnou podporu a dobré vnější vlivy. Moje mamka se dost drží zkrátka, co se týče peněz, takže to naučila i mě. Samozřejmě pak pomáhá také příchod do Evropy, protože pokud jste ve správné situaci, většina platů Američanů je tu docela vysoká. To se týká i nováčků, kteří přijdou z vysoké, kde moc nevydělávali, a najednou dostávají zaplaceno za něco, co milují.

Ve světě sportu jste už roky. Řekly byste, že se situace pro ženy za tu dobu zlepšila?

KV: Myslím, že trochu ano. Máme trenérky i asistentky trenérů v NBA a skutečně vidím o něco více trenérek také v dalších ligách.

DR: Ano, platí to třeba i pro NFL.

KV: Prorážíme. Cokoliv musíme dělat pro to, abychom se skrze tyhle pomyslné dveře dostaly, daří se nám to. Jsou to ale malé kroky a abyste je opravdu viděli, musíte toho být součástí. Zvenčí tyhle detaily zatím nejsou až tak vidět. Pokud jde o peníze, ke zlepšení nedošlo. Stále si zasloužíme o něco víc.

DR: O dost víc. (směje se)

Setkaly jste se někdy samy v basketbalu s diskriminací/překážkami, ve kterých šlo hlavně o to, že jste ženy?

KV: Ano, kvůli tomu, že jsem žena i že jsem černé barvy pleti. Setkala jsem se s tím na mnoha místech – jak ve Spojených státech, tak i tady, jakožto česká reprezentantka, nebo v Turecku. Obvykle k tomu dochází ze strany mužů a opravdu nerozumím tomu, proč ženy takhle šikanují a jaké uspokojení z toho vlastně mají.

Nesnažíme se s nimi soutěžit. Zůstáváme ve svém vlastním pruhu a snažíme se získat to, co si podle mého názoru právem zasloužíme, abychom ve většině případů mohly odvést lepší práci.

DR: S diskriminací jsem se setkala jak proto, že jsem žena, tak i z toho důvodu, že mám tmavou pleť, nebo že se prezentuji více maskulinně. Skoro mám pocit, že to ke mně jako basketbalistce prostě patří. I když to zní smutně (a opravdu to smutné je), je to prostě součást života.

KV: Je smutné, že je to pro nás vlastně normální. Potýkáme se s tím tak dlouho, že už nás to netrápí, i když tomu tak dřív bylo. Lidská společnost se momentálně nachází ve smutném bodě. Jsme všichni jeden živočišný druh a nedokážeme se k sobě chovat správně.

Máte i vy samy nějaké nápady, jakým způsobem by se měly podmínky pro ženy ve světě sportu zlepšit?

KV: O něco dříve jsme měly schůzku, na které byly dvě české basketbalistky a dvě české hráčky pozemního hokeje. Mluvily jsme spolu o tom, že pozemní hokejistky tu nedostávají zaplaceno, což nás velmi překvapilo, obzvláště když my vyděláváme nejvíce peněz tím, že chodíme hrát do zahraničí, do Evropy.

Když jim dáme prostor, kde se budou moci podělit o své příběhy a ozvat se, můžou se dostat k těm, kteří do této problematiky nejsou zasvěcení, nebo ani nevědí, že tu takový tým funguje. Přitom by je ale mohl zajímat a mohli by si ho skrze jednotlivé hráčky dokonce oblíbit. I jediný člověk může zaujmout nějakého miliardáře, který pak může do týmu investovat, a pomoct mu tak víc, než si dokážeme představit.

DR: Souhlasím, je třeba co nejvíce mluvit a propagovat. Může jít jen o něco malého, ale pokud se to dostane ke správnému člověku, může se změnit nejen život jednotlivce, ale i trajektorie jeho sportu. Důležité je pak také upozorňovat média, která často sledují hlavně mužskou sféru sportu, aby věnovala pozornost i ženským týmům.

Je nešťastné, že tohle musíme dělat my samy. Výsledky pak ani nepocítí naše generace, ale mohlo by to prospět dnešním třináctiletým nebo čtrnáctiletým dívkám, které budou za pár let ve stejné pozici. Jeden z mých nejoblíbenějších trenérů vždy říkal: „Zanechte svůj příběh lepší, než jste ho našli.“ Takže jestli teď odvedeme potřebnou práci, která těm, co přijdou po nás, poskytne určité výhody, udělaly jsme tu, co jsme měly.