Článek
Článek si můžete pustit také v audioverzi.
„Jsem ukrajinský dobrovolník a jsem tu pro vás, poradím vám, s čím potřebujete!“ hřímá do příručního megafonu asi padesátiletý Serhij. Vysvětluje, že přijel z Česka – sloužit své zemi.
Jeho hlas zní hraničním přechodem Medyka celý den neúnavně, navzdory stereotypnímu koloběhu příchodů tisíců žen a dětí za den. Každému dítěti muž věnuje teplý úsměv a když není opětován, malý uprchlík dostane „vyhubováno“. „Teď už jste v bezpečí, nemračte se!“ říká ukrajinsky.
Jeho jiskřivé ukrajinské zvolání uprchlíci slyší, jen co projdou hraniční bránou do bezpečí. V nohách mají i několikadenní cestu ze svých stovky kilometrů vzdálených domovů. V jejich obličejích je patrný stres. Ženy mají často za sebou těžké loučení se svými muži, kteří se posléze vracejí vstříc válce.
Serhij je první zastávkou na území, kde příchozí často neví, co je čeká na příštím kroku, jestli se vydat doprava či doleva. Lidé u něj hledají radu, jak se dostat do nejbližšího polského města Přemyšl nebo třeba do Paříže. I jak a kde se co nejrychleji mohou připojit na wifi, aby dali vědět svým blízkým, že jsou v Polsku.
„Přišel jsem sem na vlastní pěst, nepatřím k žádné organizaci, je to moje země, mám k ní hluboký vztah, chci pomoci,“ říká ukrajinsky. Prý tu není s žádným úředním „mandátem“.
Na dotaz, kde v tuhých mrazech spí, ukáže k parkovišti aut. „Kde se dá,“ odpoví. Ostatně třeba jídla je na hranici v Medyce více než dostatek pro všechny, kdo přicházejí či přikládají ruku k dílu. Asi půlkilometrovou cestu, jíž uprchlíci přicházejí k autobusům směr humanitární centra, lemují stánky s teplými pokrmy, sladkostmi či kávou a čajem.
Nebloumat po hranici
Serhij trochu překvapí, když řekne, že na místo nepřišel z Ukrajiny, ale přijel shodou okolností z Česka. Prý v Praze pracoval jako zedník, ale jen poslední měsíc. Po vypuknutí války chtěl být blízko své zemi.
„Česko je krásné, ale je moc těžké získat dokumenty k práci,“ postěžoval si. Jak dlouho bude působit na hranici, nevěděl. Prý tam bude, dokud bude moct pomáhat.
Překvapivě je možná jediným Ukrajincem, který na hraničním přechodu Medyka pomáhá v roli dobrovolníka. Vedle polských policistů a vojáků tu pomáhají spíš lidé ze Západu, dalo by se říct „obvyklí podezřelí“ z humanitárních organizací.
Cílem polských bezpečnostních sil na hraničním přechodu, kde se pohybují hlavně ženy s dětmi, je uprchlíky co nejdříve dostat z prostoru samotného hraničního přechodu, kde již mohou kroužit podvodníci, kteří by se mohli chtít přiživit na neštěstí běženců. Ti často nemají kam jít. Cílem je tyto lidi nejkratší cestou dostat do hlídaného prostoru, kam pro uprchlíky jezdí autobusy polských hasičů. Serhij je tak první „instance“, která má zabránit tomu, aby uprchlíci bezcílně bloumali po hranici.
Ještě před týdnem lidé prchající z Ukrajiny do Polska čekali na hranici i několik dní, než je ukrajinští celníci pustili.
Lidé stáli na hranicích v mrazu, s omezeným přístupem k jídlu, pití a hygieně.
Úředníci dlouho nebyli ochotní překonat překážky své zažité byrokracie, ale pod velkým mezinárodním tlakem byli donuceni proces významně urychlit.
V současnosti už čekání na hranicích nepřesahuje dvě hodiny.
Tím, že na hranici nečekají dny a noci, nepřicházejí tak zdevastovaní. Velké množství z nich je přesto na cestě pět i více dní. Na hranicích si mohou vybrat oblečení.
Jsou zde místa k odpočinku i občerstvení.
Pohádka na uklidněnou.
Polní aranžmá umocňuje vyznění skladby Imagine od Johna Lennona: „Představ si, že všichni lidé žijí v míru.”
Na hranicích pomáhá velké množství dobrovolníků ze zahraničí. Jsou tu slyšet různé jazyky a odněkud najednou přijde i Ind s turbanem, který je tu proto, aby usnadnil strastiplnou pouť ženám s dětmi.
Na polské straně je čeká vřelé uvítání.
Bezprostředně po překročení hranice se uprchlíků ujímají dobrovolníci nebo vojáci.
Poláci příchozí vítají, pomáhají jim se zavazadly, podávají jim čaj a občerstvení.
S člověkem nejvíc cloumají emoce při pohledu na děti utíkající před válkou.
Než děti dojdou do přistavených autobusů, mají plné ruce čokolády, palačinek nebo hraček.
Z hraničního přechodu Medyka svážejí uprchlíky autobusy do Přemyšle, která leží asi dvanáct kilometrů odsud.
Do Krakova jsou to dvě a půl hodiny autem, do Ostravy čtyři.
Mnoha dětem teď nejvíc chybí táta, který zůstal na východě, aby bránil domov.
Na druhou stranu zpátky do Lvova je to hodinu a půl. Kyjev je odsud vzdálen osm hodin jízdy a Charkov čtrnáct, což vypovídá o tom, jak velké jsou na Ukrajině vzdálenosti, které uprchlíci museli urazit.
V Přemyšli si uprchlíky přebírají jednotlivá asistenční centra, která se jim snaží zajistit další pomoc, především pak ubytování.
Svoje stánky na distribuci pomoci tu mají různé evropské země včetně Česka.
I na hranicích jsou slyšet nabídky, kam se mohou uprchlíci uchýlit. „Dva důchodci z Německa nabízejí ubytování čtyřčlenné rodině. Chce někdo do Německa? Dům se zahradou?” říká polský zprostředkovatel.
Většinu tvoří matky s dětmi.
Při pohledu na ně člověka napadne, že úplně stejně by vypadaly ženy a děti z Prostějova, Pardubic nebo Rakovníka, kdyby musely utíkat před agresorem, který jim hází bomby na hlavu.
Lidé na fotkách žili ještě před měsícem normálním životem.
Přemýšleli, kam pojedou v létě na dovolenou nebo na jakou školu dají děti po letních prázdninách. Tohle všechno skončilo kvůli Putinově válce.
Přes tíhu situace na hranicích vládne zvláštní, neopakovatelná a nálada.
Na jednu stranu se ví, že daleko na východě je člověk, který vede agresivní, nelítostnou a samolibou válku. Nezastaví se před ničím a bombarduje civilní cíle včetně měst, nemocnic nebo porodnic.
Na druhé straně stojí celý svět, který se spojil a dělá všechno proto, aby Ukrajincům pomohl.
Jdou dál do Evropy a doufají, že tam najdou vlídné přijetí.
Dětem se situace těžko vysvětluje.
Děti už bolí nožičky, a tak je matky musí nést.
Uprchlíkům jsou neustále k dispozici služby dobrovolníků.
Proud lidí neustává ani po západu slunce, kdy se ještě prohloubí únava i stesk.
Lidé i zvířata se dali do pohybu, je to největší migrační vlna v Evropě od druhé světové války.
Poláci všechno skvěle zvládají, celý proces je dobře zorganizovaný.
Dnes snad již budou spát pod střechou. Uvidí ještě někdy domov?
