Článek
Víme, jaké je ideální řešení současného strašného konfliktu na Ukrajině.
Zaprvé: Putin ustoupí tlaku, spíše domácímu, a stáhne vojáky z Ukrajiny. Zadruhé: Ukrajina znovu získá kontrolu nad celým svým územím a s pomocí západního světa začne obnova celé země. Zatřetí: Putin prohraje v příštích ruských volbách a Rusko bude pomalu získávat zpět svůj kredit. A konečně začtvrté: Putin a jeho nejbližší lidé budou souzeni za válečné zločiny.
Víme také, že tohle se nestane. Určitě ne v horizontu roků, skoro jistě se to nestane nikdy.
A ano, víme i to, jaké je nejhorší představitelné vyústění krize. Válka přeroste ve střet Ruska a západního světa a skončí jaderným konfliktem. Ten přinese milióny, spíše desítky miliónů mrtvých a v důsledku zničí či trvale poškodí celou civilizaci.
To se taky skoro jistě nestane.
Takže zbývá spousta možností někde mezi. Mezi dvěma „dokonalými“ řešeními, která lze symbolicky prezentovat jako konflikt dobra a zla. Nebo z trochu jiné perspektivy pravdy a lži.
A na nás záleží, jak se na tohle dilema podíváme. Jestli je to opravdu rozcestí, kde se „správní lidé“ vydají jedním směrem, protože nic mezi neexistuje, tak jako neexistuje kompromis mezi tím, jestli je Země kulatá, nebo placatá.
Anebo se rozhodneme, že jsou věci, které není třeba úplně, absolutně vyhrát – například proto, že úplná, absolutní prohra, tedy protipól, představuje příliš velké riziko a existenční hrozbu. Můj pocit je, že válečné konflikty jsou skoro vždycky tenhle případ. Ostatně už Sun-c’ v Umění války psal, že nepřítele je třeba dobře znát a respektovat, a když nad ním vítězíme, je chytré mu postavit zlatý most, po kterém bude moci ustoupit.
Ale nejde jen o strategii války. Dnes stojí svět před velkým problémem představujícím možná i existenční riziko. Avšak je to jen velká globální varianta toho, s čím se potýkáme všichni běžně v životě. Máme zastávat postoje, které jsou jasné, nekompromisní, z našeho pohledu jediné správné? A zároveň – nesmíme se nikdy spokojit s tím, co je nedokonalé, polovičaté, obsahující ústupek?
Mám respekt k lidem, jejichž ideálem, lépe řečeno jediným možným výsledkem jejich snažení, je dokonalost. Ale neumím být jako oni. Obdivuju lidi, kteří jsou vždy a za každých okolností principiální, zásadoví a trvají beze zbytku na svém. Ale nemám jejich odvahu.
Ve světě, který se rozděluje na ty, kteří jsou perfekcionisty a maximalisty, a na ty, kterým stačí dělat věci tak, aby fungovaly, aby byly „good enough”, jak se říká anglicky, patřím k těm druhým.
Ano, všichni si pamatujeme překvapení, když jsme jako školáci zjistili, že „dobře“ je ve skutečnosti trojka, tedy docela špatná známka. A někteří později došli k poznání, že bez ohledu na klasifikaci je „dobře“ zcela přijatelný, vlastně vítaný výsledek.
Voltaire v básni La Bégueule napsal, že „dokonalé je nepřítelem dobrého“. Mám ten citát rád, protože vystavuje omluvu těm z nás, kteří nejsou perfekcionisty. Všechno dobré může být lepší, což platí až do chvíle, kdy je to nejlepší. Ale stojí čas a energie, které tím procesem strávíme, navíc bez garance výsledku, za to?
Touha po dokonalosti je výsadou těch, kteří chtějí být nejlepší na světě. Některým se to povede, všechna čest. Na straně nás ostatních stojí mimo jiné i Paretovo pravidlo, které – aplikováno pro tuto situaci – říká, že když pracujeme na nějakém úkolu, tak 80 procent výsledku máme hotovo za 20 procent času. Pokud chceme dokonalý, stoprocentní výsledek, zabere dotažení zbývajících 20 procent 80 procent času.
Což je doba, kterou bychom jinak mohli věnovat jiným věcem, které pak taky zvládneme „dobře“.
Ale zpátky k ruské invazi na Ukrajinu. Rozumím tomu, že při sledování strašlivých záběrů, které se vzpírají tomu, co jsme v běžném životě ochotni vidět, přijmout či prostě nějak zpracovat, žádáme pro původce zla ten největší trest.
Ano, to jsou ty čtyři body na začátku textu. Cokoli menšího se nám zdá nepřijatelné, neadekvátní. Jakékoli jiné řešení budeme brát jako prohru. Panebože, vždyť umírají nevinní lidé, dokonce děti. Copak můžeme přistoupit na nějaký kompromis?
Můj názor je, že můžeme. V krátkém horizontu postavit Putinovi „zlatý most“, dle rady čínského stratéga vyhraných válek, a udělat vše proto, aby se následně dostal do pekla. Protože alternativou je, že lidé budou umírat dál, a možná jich bude neporovnatelně víc. A to možná proto, že jsme nebyli ochotni spokojit se s „dobrým“ místo „nejlepšího“.
Nevím, co je správné, opravdu. A nemyslím si, že někoho při řešení této hrůzné epizody 21. století budou zajímat naše jednotlivé názory a stanoviska. Ale souhlasím s tezí, že Putin, jednající jako psychopat, začal válku, ale neví, jak ji skončit. Takže bychom to měli vědět my. A to, co píšu, je jednoduché: nemusíme a neměli bychom v této věci být perfekcionisty a maximalisty, protože je to nebezpečné.
Západ vyhrál už v tom smyslu, že ukázal, že není civilizací v úpadku, demoralizovanou, oslabenou a nefunkční, bez morálky a jasných hodnot. Naopak. Ukázalo se, že všechny ty kulturní války, kterými jsme se zaobírali a pitvali se v nich, byly umělé, nebo přinejmenším odložitelné problémy.
Druhé vítězství bude těžší. A nikoli, jeho cílem není jen porazit zlo. Protože zlo nezmizí. Snad „zmizí“ (tedy bude odsouzen, ať už živý, nebo mrtvý) Putin, snad i jeho spolupracovníci a ti, kteří jsou přímými viníky dnešních válečných zločinů. Ale to neznamená, že zmizí všechny viny, křivdy, nenávisti a vše ostatní, co se nám dnes každý den a každou hodinu vrývá do mysli a do srdce.
Bude to dlouhé a bolestné. Západní společnost bojuje o přežití i o svou duši. Tím je to komplikované a já se obávám, že známka „dobře“ je tou nejlepší, ve kterou můžeme doufat.
