Článek
V den výročí policie nakrátko zadržela otce Mahsá Amíníové. Podle agentury Reuters ho varovala, aby nezkoušel na její úmrtí jakkoli veřejně vzpomínat nebo upozorňovat.
Tento krok jen potvrzuje strach a nervozitu, která v Íránu vládne. Kontakty, s nimiž Seznam Zprávy během minulých měsíců komunikovaly, se buď neozývají, nebo jsou opatrné. „Vzhledem k mému životnímu stylu teď nejsem moc sociálně aktivní ani nesleduji zprávy, abych ti mohla říct něco důležitého,“ napsala mladá Íránka, jež sympatizuje s revolucí.
A opatrnosti se nelze divit. V minulých týdnech pozatýkaly íránské úřady aktivistky bojující za ženská práva, politicky aktivní studenty, známého klerika, řadu novinářů, zpěváků i rodinných příslušníků lidí, které během protestů zabily bezpečnostní složky.
Jedním z hlavních terčů teokratického režimu se staly univerzity. Deník The New York Times před časem informoval o profesorovi Alím Šarifím Zarčím, vycházející hvězdě ve výzkumu umělé inteligence. Oblíbený akademik přišel při čistkách o místo, stejně tak i dalších 15 univerzitních učitelů.
Příbuzní obětí režimního násilí se ocitli pod obrovským tlakem. Pokud nebyli rovnou zatčeni, navštívili je agenti tajné policie a vyhrožovali jim. V několika případech došlo i ke zhanobení hrobů zabitých demonstrantů.
Zlomeniny lícních kostí, pohmožděná žebra
Aktivistka za práva žen Narges Mohammadiová na sociální síti Instagram v srpnu informovala o narůstajícím násilím proti ženám ve vězení. „Ženy a dívky do něj nastupují s pohmožděninami na těle i ve tvářích,“ psala. Mezi častá zranění patří zlomeniny lícních kostí, pohmoždění žeber a hlavy či modřiny.
Írán a jeho politika braní rukojmí
Přečtěte si o íránské „vyděračské diplomacii“:
„Hranice toho, co představuje trestný čin, který vede k zatčení, se dostala na neočekávanou úroveň,“ řekla New York Times Tara Sepehriová Farová, íránská výzkumnice z Human Rights Watch. „Snaží se za každou cenu zajistit, aby se kolem výročí nic nestalo. Ukazuje to, jak jsou nervózní z rostoucí frustrace a nespokojenosti.“
O frustraci mluví i Golnaz Esfandiariová, seniorní reportérka Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda, když odpovídá na otázku, jaká je nálada v zemi.
„Podle zpráv, které dostáváme, mohu říci, že je tam stále hodně hněvu kvůli potlačení protestů a státní represi. Je tu také frustrace ze špatné ekonomiky drcené sankcemi a léty špatného hospodaření. Počet chudých roste a stále více Íránců má problém vyjít s penězi. Mnoho mladých lidí má pocit, že v zemi nemají budoucnost, a jsou nuceni emigrovat. Ze země odchází mnoho vysoce vzdělaných Íránců, včetně lékařů a zdravotních sester.“ Dodává přitom, že prezidenta Ebráhíma Raisího mnoho Íránců považuje jen za loutku nejvyššího vůdce Alího Chameneího.
Dodávky s mravnostními hlídkami v ulicích
Výše zmíněné pocity ve společnosti nicméně k pádu íránského režimu nestačily. Naopak se zdá, že konzervativní jestřábové drží moc pevně v rukou a místo ústupků hodlají spíše přitvrdit. Důkazem je i opětné zavedení náboženské policie, která podle všeho vloni v září zabila Mahsu Amíníovou. Důvodem měl být špatně nasazený šátek.
Když v půlce července oznámil policejní mluvčí Sajjíd Montazeralmahdí obnovení náboženské policie, vysvětlil, že tento krok „pomůže vypořádat se s těmi, kteří ignorují následky toho, že nenosí správně hidžáb a nedodržují normy“.
Šlo tedy o jasný vzkaz mnoha íránským ženám a dívkám, které v rámci protestů hidžáb definitivně odložily. Videa prostovlasých žen procházejících se po Teheránu se na sociálních sítích objevují běžně.
Protesty za ženská práva v Íránu
Kvůli smrti ženy zatčené za nedodržení pravidel o nošení hidžábu v Íránu vypukly protesty. „Celý národ truchlí a cítí hněv,“ říká reportérka Golnaz Esfandiariová. Mohou demonstrace přimět režim k ústupkům?
„Zprávy o tom, zda byly mravnostní hlídky obnoveny, či nikoliv, jsou rozporuplné. V některých městech, kde se pokoušely vymáhat dodržování pravidla o nošení hidžábu, jsou rozmístěné dodávky. Podle toho, co jsme slyšeli, ale jejich akce nebyly tak tvrdé jako dříve. Důvodem jsou obavy úřadů, že by mohlo dojít k dalším protestům,“ říká Esfandiariová.
A protesty islámskou republiku zaskočily. Demonstranti žádající změnu režimu vyšli do ulic ve všech 31 íránských provinciích, tisíce stávkujících uštědřily další úder už tak chátrající ekonomice.
Hesla jako „smrt diktátorovi“ a „žena, život, svoboda“ spojovala Íránce doma i v exilu a režim zažíval horší chvíle než při předchozích vlnách protestů v letech 2009 a 2017 až 2019. I tentokrát ale ajatolláhové odpověděli svou osvědčenou zbraní: brutalitou.
Jaké jsou tedy hlavní důvody neúspěchu revolučního hnutí? „Hnutí poškodila řada faktorů, především brutální státní represe. Podle lidskoprávních organizací bylo zabito více než 500 lidí, 20 tisíc jich bylo zatčeno. Nedošlo také k žádným zásadním trhlinám v bezpečnostních složkách. Hnutí nemělo vůdce a nebylo organizované, přesto představovalo vážnou výzvu pro režim. Vyděsilo íránské vůdce, kteří prohlásili, že zvítězili, ale důkazy ukazují, že zůstávají vyděšení,“ vysvětluje reportérka Esfandiariová.
