Biden předává Ameriku zbavenou tradičních rivalů

Chcete ocenit úspěchy Joe Bidena? Podívejte se na slabost amerických soupeřů.

Tenhle pohled razí ve svém resumé Bidenovy zahraniční politiky Fareed Zakaria, asi nejznámější politolog dneška. Ve zkratce říká: hlavní protivníci USA, tj. diktátorská internacionála ve složení Rusko, Čína a Írán, je boxerskou terminologií v provazech a inkasuje stále nové rány. Osa zla? Bývalý bezpečností poradce amerického prezidenta Stephen Hadley mluví o „ose loserů“. Tím, kdo kraluje ringu světové politiky, je prý Washington, který tento výprask šikovně řídí.

Zakariův přístup má jedno nesporné kouzlo: umožňuje globální pohled na světovou politiku z perspektivy, ve které zanikají nepodstatné detaily, souboje na sociálních sítích a rozbory toho, kdy a jak zakopl odcházející prezident při vystupování z Air Force One.

Zakaria má pravdu i v tom, že Donald Trump zdědí pomyslného amerického boxera ve světovém ringu ve slušné kondici, zatímco jeho protivníci si ošetřují šrámy.

Je ale třeba dodat, že na ručník zralí rozhodně nejsou. A Zakaria až příliš ochotně přehlíží, že Spojené státy pod Bidenovým vedením měly občas víc štěstí než rozumu.

Jen část americké síly totiž pramení z úspěchů Bidenovy strategie. Svět jako takový se změnil.

Byl to sám Zakaria, kdo v roce 2008 vydal knihu s názvem Postamerický svět. Odrážela svoji dobu: na jedné straně Spojené státy na prahu otřesů velké ekonomické krize. Na straně druhé velký vzestup světa bývalých kolonií či zemí závislých na západní blahovůli. Světa, který se vymaňoval z ekonomické zaostalosti a závislosti tempem, které vyústilo v největší ekonomický vzestup v dějinách Země.

Charakterizuje ho zkratka BRICS značící Brazílii, Rusko, Čínu a Jižní Afriku. Jen Čína se pozvedla od 70. let z podmínek extrémní chudoby na 800 milionů lidí a podstatnou část této doby rostlo její hospodářství dvouciferným tempem. První oficiální summit skupiny BRICS, původně marketingového označení, které mělo investory nalákat ke koupi akcií firem z rozvojových ekonomik, se ne náhodou konalo rok po vydání Zakariovy knihy.

Statistiky z roku 2025 ale vyprávějí úplně jiný příběh. Americká ekonomika je silná a stabilní, nezaměstnanost mizivá, ceny energií nízké, zájem investorů obrovský. Hlavní země skupiny BRICS se naopak utápí v problémech. Ještě nejlépe si vede Indie, která i přes svůj prohlubující se flirt s Ruskem stále usiluje o pozici amerického spojence. Uskupení BRICS se sice rozšiřuje o nové a nové členy, ale s každým tímto rozšířením se zvyšuje jeho vnitřní rozhádanost, která z něj dělá geopolitický vtip.

A na závěr výmluvný moment: zatímco dva hlavní vyzyvatelé USA, Čína a Rusko, čelí mimořádně bolavému populačnímu propadu, americká populace roste.

Bidenovi diplomaté možná dokázali globální trendy šikovně využít, v lecčems ale jim ale také hrály okolnosti do karet. Nebo přesněji: protivníci USA si stříleli vlastní góly a prokazovali v praxi platnost poučky, že autokratické režimy z dlouhodobého hlediska destruují vlastní ekonomiku –⁠⁠⁠ tím víc, čím více jsou si jejich vůdci jistí svou neomylností a ve svém okolí likvidují všechny kromě přitakávačů, kteří je v tomto názoru utvrzují.

Ohledně svého nejsilnějšího konkurenta zvolila Bidenova administrativa politiku tvrdé ruky. „Biden převzal Trumpovu politiku vysokých protičínských cel –⁠⁠⁠ a přidal k nim některá další opatření,“ konstatuje amerikanista Jakub Lepš.

Klíčovou roli ale měla sehrát strategie „malého dvorku a vysoké zdi“. Tím malým dvorkem mělo být poměrně úzce vymezené pole vysoce pokročilých a strategických důležitých technologií. Onou vysokou zdí jsou přísná pravidla na jejich vývoz nastavená tak, aby z nich nemohla těžit čínská vláda.

„Tento přístup nyní zčásti funguje. Z dlouhodobého hlediska ale možná povede k tomu, že se Čína v tomto odvětví vymaní ze závislosti na Západu,“ dodává Lepš. Podle sinoložky Simony Fantové z centra Sinopsis byla tato strategie navíc úspěšná jen částečně a moc nejsilnější země světa narazila na své limity. „Výroba polovodičů probíhá v rámci komplikovaných dodavatelských řetězců a vyžaduje spolupráci ostatních států, které ne vždy americkým požadavkům vyhověly“, říká Fantová.

Tvrdý přístup americké administrativy ještě prohloubil vnitřní čínské problémy, na které si ale komunistická země především zadělala sama. „Stojí za nimi jednostranná orientace na vývoz a víra, že ostatní země svůj trh ponechají otevřený, zatímco Čína si ho tvrdě chrání“, dodává sinoložka.

Po léta také poháněl mamutí růst čínské ekonomiky tamní rostoucí realitní trh. Teď ale města duchů, kde některé budovy končí destrukcí ještě před dokončením, odhalují jeho přehřátí.

Možné prasknutí stavební bubliny přitom stále představuje riziko nejen pro Čínu, ale pro celosvětovou ekonomiku. Růst produktivity čínských výrobců zpomaluje. Víra spotřebitelů v lepší zítřky téměř zkolabovala, což se promítá do nechuti Číňanů utrácet.

A mladá generace představuje další tikající bombu v nitru komunistického státu. Každý pátý mladý člověk nemá práci, frustrace roste až do roměrů doslova obludných. Novým fenoménem Číny je tzv. „pomsta společnosti“, vražedné teroristické ataky lidí, kteří pozbyli víru v budoucnost.

Toto vnitřní oslabení se ale nepromítlo do chuti Pekingu ustupovat americkému tlaku. „Ať už jde o agresivitu vůči Tchaj-wanu, otázku lidských práv nebo čínské pomoci Rusku při jeho agresi na Ukrajině –⁠⁠⁠ nikde Bidenova administrativa nedosáhla zásadních ústupků. Je ale nutné říct, že narazila na neprostupnou zeď. Čínská strana zřejmě nikdy neměla v úmyslu dělat kompromisy,“ shrnuje Jakub Lepš.

Rusko je podle Zakarii je větší „loser“ než Čína. Země s velmocenskými ambicemi už přes tři roky krvácí v ukrajinském bahně, aniž by dokázala zlomit vůli národa, o kterém Vladimir Putin tvrdí, že vlastně neexistuje. Země s obrovským populačním problémem ztratila na Ukrajině podle odhadů britské rozvědky přes 750 tisíc mužů (číslo představuje počet mrtvých a raněných), devastuje své hospodářství přechodem na bizarní míru válečné výroby i ztrátou západních trhů.

USA přitom dosáhly zásadního oslabení svého soupeře relativně lacino. Na první pohled to zní jako nesmysl, vždyť USA vydaly celkově na pomoc napadené zemi 175 miliard dolarů. Jenže z hlediska amerických obranných výdajů jsou to drobné. Vždyť jen na rok 2024 činil rozpočet Pentagonu přes 824 miliard dolarů –⁠⁠⁠ skoro pětinásobek celkové americké pomoci Ukrajině za tři roky.

Symptomem ruské slabosti je také pád Asadova režimu v Sýrii, který znamená konec nejvěrnějšího spojence, kterého Moskva v regionu měla po celá desetiletí. Pokud by ho následovalo i vyklizení ruských základen v Sýrii, znamenalo by to konec imperiálního snu o ruské přítomnosti ve Středomoří, který si ruští vladaři hýčkají přinejmenším od roku 1798, kdy admirál Fjodor Fjodorovič Ušakov proplul se svou flotilou Bosporem.

Rusku navíc hrozí, že přijde o klíčový dopravní hub pro provozování aktivit v Africe, stejnou měrou mocenských i mafiánských.

I ohledně Ruska ale Zakaria přivírá oči nad některými stíny Bidenovské politiky. Opatrný přístup vůči Moskvě sice umožnil Ukrajině přežít, nedal jí ale dosažitelnou vizi vítězství.

Zhroucení ruské ekonomiky sice může přijít nečekaně, většina expertů se však shoduje, že ruský válečný stroj ještě několik let poběží. A to nejen kvůli specifické odolnosti vlastního obyvatelstva, kterou popisuje fenomén „homo sovieticus“. Stejně důležité je i to, že navzdory snaze Bidenovy vlády Moskva stále není na mezinárodní scéně sama.

Máloco by tolik prospělo soupeřům Kremlu, jako kdyby se jej podařilo odříznout od podpory globálního jihu. To se ale nestalo a do Ruska dál proudí peníze a technologie z Číny, Indie či Brazílie a lidská potrava pro děla ze Severní Koreje.

Ostatně –⁠⁠⁠ s tím koncem ruského impéria v Levantě a potažmo v Africe to možná také nebude tak horké. Nový nominální vládce Sýrie al-Džulání se nechal slyšet, že speciální vztah s Moskvou pokračuje. „Všechny naše zbraně jsou ruské a mnoho našich elektráren řídí ruští odborníci,“ dodal věcně.

„Na celkové hodnocení Bidenovy ruské politiky je příliš brzy,“ dodává amerikanista Lepš. „Zatím nevíme, jakým hrozbám ze strany Moskvy Biden čelil, a jestli například odvracel reálný Putinův záměr použít na Ukrajině taktickou jadernou zbraň. Měl Biden víc blufovat a tlačit na Rusko s tím, že se nebojí otevřeného střetu? Počkejme, až se odtajní příslušné dokumenty a vyjdou paměti politiků.“

V jednom se Zakaria nepochybně nemýlí: Írán, už skoro půl století klíčový protivník Spojených států na Blízkém východě, je v nejslabší pozici za dlouhá desetiletí. Klíčoví spojenci a ve větší či menší míře prodloužené ruce Teheránu, Hizballáh a Hamás, jsou v troskách. Cesta přes Sýrii je odříznuta, poprvé od vzniku Hizballáhu roku 1982 není Írán středomořskou mocností.

Opět se ale vkrádá otázka, jestli je to v první řadě zásluha Bidenovy diplomacie. Zdecimování Hamásu a Hizballáhu je dílem Izraele. Bez oslabení druhého jmenovaného hráče by zřejmě také tak rychle a snadno nepadl Asadův režim. A bylo to izraelské letectvo, kdo zasadil Íránu po jeho útocích na izraelská území sérii nepříliš spektakulárních, ale zato bolestivých a ponižujících úderů.

Pravda, ruka americké diplomacie zřejmě byla za izraelským rozhodnutím neútočit na jaderné či ropné cíle v Íránu. Volba padla na protileteckou obranu země, a nálety zanechaly středovýchodní mocnost napůl bezmocnou v případě dalších náletů. Obnovit protiletecký deštník nad Íránem bude obtížné –⁠⁠⁠ jeho nejpokročilejší komponenty pocházejí z Ruska a to má nyní svých starostí dost.

Zaměřit pohled na Írán ale znamená přehlížet další místa na mapě Blízkého a středního východu, která symbolizují Bidenovy porážky či neúspěchy.

Stažení, či přesněji úprk z Afghánistánu nelze považovat za důstojné vyvázání se z konfliktu, který stál životy na dva a půl tisíce amerických vojáků. Hamásu se bestiálním útokem ze 7. října 2023 podařilo účinně zabrzdit jednání o skutečné revoluci na Blízkém východě, totiž narovnání vztahů mezi Saúdskou Arábií a Izraelem. Zásluhy za čerstvě uzavřené příměří v Gaze si zřejmě přiřkne nastupující Trumpova administrativa.

V pouštních oblastech Sýrie se navíc nenápadně obrozuje tradiční noční můra Západu: islámský terorismus. Mocenského vakua po pádu Asadova režimu chce využít Islámský stát.

Téměř bez pozornosti světové veřejnosti prošla zpráva o francouzském leteckém útoku proti pozicím sílícího teroristického hnutí v posledních hodinách loňského roku.

A už před novoročním útokem v New Orleans, jehož pachatel se právě k IS přihlásil, upozorňovali američtí odborníci: všechny varovné kontrolky rizika teroristických útoků nám blikají červeně.