Biden a Si v San Francisku: hledání dna ve vzájemných vztazích

Politika Spojených států vůči Číně vycházela po dlouhá desetiletí z nerealistických předpokladů. Namísto tvrdých (a nepříjemných) faktů se řídila spíše zbožnými přáními a optimistickým očekáváním, že Čína se zapojením do procesu ekonomické globalizace sama od sebe postupně demokratizuje a zařadí do světového společenství jako jeho „zodpovědný podílník“ (jak to v roce 2005 formuloval tehdejší náměstek amerického ministra zahraničí Robert Zoellick).

Vedení Komunistické strany Číny ovšem vidí svou historickou úlohu jinak. Vedeno marxisticko-leninským učením o nevyhnutelnosti konečného vítězství nad zahnívajícím kapitalismem, obratně využilo nabízené ruky nikoliv k „oboustranně prospěšné spolupráci“, ale k zajištění jednostranných výhod pro rychlé budování vlastní ekonomiky, z velké části na úkor svých obchodních „partnerů“.

Když to americkým „partnerům“ začalo před necelými deseti lety postupně docházet, reagovali celou škálou protiopatření, jež měla nepříznivý (a dlouhodobě zanedbávaný) trend zvrátit. Donald Trump „rozpoutal“ v roce 2017 „obchodní válku“ (která již předtím dávno probíhala z čínské strany, aniž by si toho důvěřiví Američané vůbec všimli). Joe Biden kalibroval americký protiútok precizněji jako „válku“ technologickou, především omezením vývozu nejvyspělejších čipů. Současně se snaží mobilizovat americký alianční potenciál proti společnému geopolitickému a (řečeno s EU) „systémovému“ rivalovi v Pekingu.

Základní linie nového globálního konfliktu, v některých aspektech připomínajícího někdejší studenou válku, jsou tak narýsované. Ani jedna strana nemůže dost dobře ustoupit ze svých pozic, aniž by popřela sama sebe, respektive své hlavní domácí a zahraničněpolitické cíle. Strukturální konflikt se tak svou vlastní logikou dále prohlubuje. Dílčí incidenty přerůstají v toxické atmosféře v neřešitelné problémy.

Po loňské návštěvě Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu přerušilo čínské vedení – vedle dalších přemrštěných reakcí – komunikační kanály mezi armádami obou zemí. Prudce se tak zvýšilo riziko náhodného incidentu s potenciálně nedozírnými následky. Před rokem se americký a čínský prezident pokusili uvolnit eskalující napětí při osobním setkání během summitu G20 na Bali, ale opatrné tání vzápětí překazil přelet čínského špionážního balonu nad USA. Na další summit G20 v Dillí Si Ťin-pching nedorazil vůbec. Nejvyšší čínští představitelé donedávna odmítali brát svým americkým protějškům telefon.

Současný summit Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC) v San Francisku nabídl další příležitost k „návratu k Bali“, tedy k opatrné snaze o mírné zlepšení vztahů, či alespoň zpomalení jejich propadu. APEC zahrnuje na rozdíl od G20 řadu států „globálního jihu“, takže se Si Ťin-pching jako samozvaný vůdce třetího světa nemohl z účasti tak snadno vyvléct. Obě velmoci mají navíc v současné době velmi pádné důvody znovu se pokusit zchladit vášně a překousnout vzájemnou zášť.

Vedle konkrétních, ale spíše chronických bolavých míst, jako je role čínských dodavatelů v americké fentanylové krizi, je to především velmi akutní geopolitické napětí, jež se oběma stranám začíná vymykat z rukou. Po Ukrajině přerostla v ozbrojený konflikt i situace na Předním východě. Ta bezprostředně souvisí s formováním dvou antagonistických bloků (převážně) demokratických a (převážně) autoritářských zemí. Nesmyslnou brutalitu Hamásu těžko chápat jinak než jako kalkulovaný pokus jeho patrona Íránu vyprovokovat Izrael k odvetě, která nevyhnutelně pohřbí nedávné známky sbližování židovského státu s arabským světem a Tureckem.

Usmíření mezi Izraelem a arabskými státy by v oblasti podkopalo vliv Íránu, spojence Ruska a Číny. Provokace Hamásu však byla až příliš úspěšná a hrozí přerůst v širší regionální konflikt, který by se mohl dotknout i energetických a bezpečnostních zájmů Číny. Po Ukrajině by se tu otevřela druhá fronta latentního globálního konfliktu. Chyběla by pak už jen třetí frontová linie ve východní Asii, buď v Tchajwanské úžině, nebo v Jihočínském moři, aby se svět ocitl na pokraji další, tentokrát už možná definitivní světové války.

Na takovou eskalaci nemají (zatím) žaludek ani ve Washingtonu, ani v Pekingu. Čínské vedení vykazuje obvykle výrazně vyšší toleranci pro balancování na ostří nože, ale v tuto chvíli je i ono zaneprázdněno domácími problémy, zejména rychle se zhoršující hospodářskou situací s potenciálními dopady na vnitropolitickou stabilitu. Nabízí se tedy šance, že bude ochotno k dílčím ústupkům, například k využití svého vlivu na Teherán ke zmírnění napětí na Předním východě.

Ať už tedy nakonec vzejde ze summitu Biden–Si cokoliv, v dlouhodobém horizontu bude zřejmě důležitější samotný proces než jeho bezprostřední výsledky, tedy ochota obou velmocí vůbec spolu ještě v zájmu zmírnění napětí komunikovat na nejvyšší úrovni. Jak to formuloval americký poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan v nedávném článku pro Foreign Policy, cílem je držet „konkurenci v éře vzájemné závislosti“ v takových mezích, aby nepřerostla v ničivý konflikt. To je asi tak všechno, v co můžeme doufat tento týden v San Francisku, ale i do budoucna v širším světovém kontextu.