Beztrestná brutalita a mučení. Kremlu se veřejné ukázky krutosti vyplácí

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Po teroristickém útoku na okraji Moskvy se před měsícem pozornost režimu upnula k jedinému: najít viníka a tvrdě ho potrestat. Na sociálních sítích se po pár hodinách začaly množit záběry zachycující mučení podezřelých. Krátce poté ukázal režim muže ve zbídačeném stavu i u soudu.

Ačkoliv záběry vyvolaly v zahraničí pozdvižení, dokreslují spíše širší normalizaci násilí v dnešním Rusku. Ostatně veřejně prezentované násilí není v zemi nic úplně nového, inspiraci zároveň mohlo čerpat i u dalších autoritářských režimů, včetně Běloruska. Kreml dlouhodobě neskrýval ani kritický stav opozičního předáka Alexeje Navalného, který čelil ve vězení tvrdým podmínkám.

Násilí páchané státními složkami už v Rusku přestalo být utajováno, naopak je velmi veřejně dáváno na odiv. Taková demonstrace síly má dávat jasné poselství jak teroristickým skupinám, tak ruské veřejnosti: ukazuje, že Putin nadále drží plnou kontrolu.

„Myslím, že násilí se stalo nedílnou součástí Putinova režimu. A řekl bych, že zejména po roce 2012, kdy začal své třetí funkční období, jsme začali pozorovat více násilí a to se vystupňovalo s rozšířením války na Ukrajině,“ říká pro Seznam Zprávy kanadský historik David Marples.

Hnací silou násilí je přitom podle něj touha ukázat, že je režim a potažmo země neochvějně silná. „Lidé si mysleli, že přesně takové vedení Rusko potřebuje. Potřebovalo silného vůdce a Putin je v tom podpořil. A do této image se promítá i tím, že požaduje, aby Rusko hrálo klidně násilnou roli v rusky mluvících územích Evropy a obnovilo bývalé ruské impérium. A myslím, že lidé v Rusku se s tím ztotožňují,“ dodává odborník, který působí na University of Alberta​​.

Demonstrativní násilí tak uplatňuje Moskva i na bojišti, kde za poslední více než dva roky ničila a plenila Ukrajinu. Masakr v Buči, bombardování porodnice v Mariupolu nebo únosy ukrajinských dětí zůstávají nadále symbolem ukrajinského utrpení a současně ukázkou ruské krutosti.

Článek autorů Julie Friedrich a Niklase Masuhra přichází se dvěma důvody, proč ruské ozbrojené síly páchají taková zvěrstva. Za prvé, brutalita je používána k potlačení a odstrašení jakéhokoliv odporu, a za druhé jsou zvěrstva důsledkem rozpadu morálky a autority ruského velení.

Používání brutality a odvetných akcí proti obyvatelům je v historii rozšířené a není ze své podstaty typické pouze pro Rusko. Přesto autoři upozorňují, že v ruském případě je takový postup kladen za nejdůležitější.

Moskva totiž dlouhodobě vsází na použití síly jako prostředku k dosažení cílů, ať už jde o ochranu hranic, prosazování zájmů v sousedních zemích nebo boj o vliv v mezinárodní politice.

„Tato potřeba promítnout sílu, ale také touhu po pomstě, je dalším klíčovým důvodem, proč státy jako Rusko používají násilí,“ řekl pro deník The Kyiv Independent Frank Foley působící na katedře válečných studií na King's College London. Popisuje to jako způsob, jak znovu potvrdit dominanci a bojovat proti vnímanému ponížení.

S tím souhlasí i Marples. „Putin vytvořil také bizarní myšlenku, že Rusko si své impérium nějakým způsobem zaslouží. Zaslouží si, aby si ho všimli jako velmoci, a ono mohlo prosazovat tuto ideu za využití všech prostředků. Při ospravedlňování násilí musí být vždy nějaký hlavní nepřítel, a to je dlouhodobě NATO,“ poznamenává.

Nárůst násilných činů na Ukrajině plyne podle Friedrichové a Masuhra ovšem také ze složení armády. „Jak válka pokračuje, objevuje se stále více informací o socioekonomickém složení ruské armády, kterou z velké části tvoří vojáci z regionů na okraji Ruska, zejména z Dálného východu a jihu. Jak upozorňují různí autoři, násilí, včetně sexuálního, je v těchto regionech rozšířené.“

V souvislosti s válkou na Ukrajině se také násilí stalo více tolerovanou součástí ruské společnosti. Lidé, kteří byli dříve kvůli jejich praxi s násilím odsuzováni, jsou nyní režimem vysoce ceněni.

Někdejší šéf žoldnéřské skupiny Jevgenij Prigožin otevřeně zval vězně, kteří byli odsouzeni i za násilné trestné činy, do své soukromé armády. Po jeho vzoru pak i samotná ruská armáda začala verbovat zločince a výměnou za vojenskou službu získávali milost.

Násilí ale proniklo rovněž do nejvyšších kruhů, kde se v rétorické rovině stalo běžnou součástí prohlášení politiků i státních propagandistů. Výzvy ke zničení ukrajinských měst, dehumanizace jejich obyvatel a vyhrožování použitím jaderných zbraní zůstalo bez jakéhokoliv odsouzení ze strany Kremlu a stalo se tak běžnou součástí ruské kultury.

Takové přesvědčení plyne podle socioložky Svetlany Stephenson, která se věnuje násilí v Rusku, i z povahy nejvyšších politiků, kteří za sebou mají zpravidla militarizovanou minulost.

„V důsledku krize v 90. letech se v Rusku dostaly k moci také skupiny s autoritářským a militaristickým étosem. Tyto skupiny dokázaly rozdrtit slabé kořeny rodící se ruské demokracie a aktivně se bránily snaze země o mírový rozvoj,“ napsala autorka působící na London Metropolitan University.

Otevřenost, s jakou bylo mučení prezentováno během pátrání po teroristech z koncertní síně Crocus, nakonec vypovídá také o kultuře beztrestnosti v celém Rusku samotném.

Mučení je totiž podle ruské ústavy zakázáno, navíc Moskva je i signatářem Úmluvy OSN proti mučení. Ani jedna z těchto skutečností ovšem nemá žádný vliv na způsob, jakým se zachází se zadrženými podezřelými.

Beztrestnost násilí ale přichází i ze strany společnosti, která ho neodsuzuje. „Nezaznamenal jsem, že by to mělo nějaký větší dopad na popularitu režimu. Myslím, že Putin je stále dost populární. Většinu lidí násilí neznepokojuje méně než ekonomický dopad nebo potenciální ekonomický dopad sankcí a dlouhodobá budoucnost Ruské federace, takže bohužel mnoho Rusů je teď vůči tomuto druhu násilí jaksi imunní,“ říká Marples.

Mučení domnělých teroristů navíc může řada Rusů vidět jako adekvátní trest za jejich činy, upozornila pro Kyiv Independent Courtenay Monroe, profesorka politologie na Kalifornské univerzitě.

„Když se zeptáte lidí, zda jsou zastánci mučení, odpoví, že ne. Ale když sociální vědci provedli pečlivé experimenty, aby prozkoumali veřejné mínění, bohužel zjistili, že veřejnost více podporuje mučení, pokud se týká konkrétních jedinců z konkrétních důvodů, jako je terorismus,“ říká Monroe.

Podobný princip se pak uplatňuje i na mučení ukrajinských zajatců, které propaganda prezentuje jako neonacisty.