Hlavní obsah

Bez návratu. Německý sociolog varuje před slepou uličkou východní politiky

Petr Holub
reportér
Foto: Prachaya Roekdeethaweesab, Shutterstock.com

Ve východoněmecké společnosti se potlačují vzpomínky na komunistickou diktaturu a jejich místo zaplňuje frustrace, jak byl nový model demokracie příliš rychle nadiktován ze Západu. (Detail 200markové bankovky bývalé NDR.)

Také někteří Češi trpí pocitem méněcennosti vůči bohatému Západu, také oni si stěžují na aroganci evropských politiků. Jak tento pocit „východní frustrace“ vznikl a jak ho překonat, popsali experti na případě východního Německa.

Článek

První místo v žebříčku bestsellerů týdeníku Spiegel drží letos v létě kniha Nerovně sjednoceni od berlínského sociologa Steffena Maua. Hlavním důvodem může být mapa, která po evropských volbách kolovala nejen v německých médiích. Spolková republika v ní byla přehledně rozdělena na dvě části. Černá barva na území dřívějšího západního Německa signalizovala, že takřka ve všech volebních obvodech tady vyhrály křesťansko-demokratické strany CDU a CSU. Východní Německo však bylo modré. Barva znázorňující vítězství pravicově-radikální nebo konzervativně-nacionální AfD (Alternativa pro Německo) přesně kopírovala hranice bývalé NDR.

Pro média to byl šok, i když se jenom potvrdily jejich často publikované články o tom, že na východě po pádu železné opony nezakotvila demokracie, protože tam dominuje strana, která liberální demokracií pohrdá.

Může být ještě hůř. Už v září proběhnou volby ve východoněmeckých spolkových zemích Sasko, Durynsko a Braniborsko. Vítězství AfD by znamenalo, že poprvé v poválečné historii svobodné volby na této úrovni vyhraje neliberální pravicová strana. Podle průzkumů je Alternativa ve všech třech případech favoritem.

Proto nepřekvapí, když knihkupci inzerují paperback Steffena Maua jako „knihu k zemským volbám v Braniborsku, Sasku a Durynsku“. Známý sociolog, který si získal jméno studií východoněmeckých panelových sídlišť s názvem Lütten Klein, totiž přesvědčivě vysvětluje, proč se východní Německo chová z pohledu německého Západu tak nepochopitelně.

Plány na transformaci zaostalé východoněmecké společnosti, která měla „dohnat“ vyspělé západní Německo, podle Maua jednoznačně selhaly. I když je pravda, že při povrchním ekonomickém pohledu si Východ vlastně nemá na co stěžovat. Dnes se už víc Němců stěhuje ze Západu na Východ, míra nezaměstnanosti i spokojenost se životem se v obou částech země sbližuje, Východ hlásí rychlejší hospodářský růst. Co ovšem prvoplánově platí v ekonomice, to se nepromítá do ostatních částí soukromého nebo společenského života.

Východní Němci mají nadále hůře vybavené domácnosti, slabší vztah k církvi, menší podíl spoluobčanů s migračním základem, nižší výdaje na výzkum, nižší produktivitu, menší počet tenisových hřišť, a naopak větší zemědělské podniky. Hlubší rozdíly mezi Západem a Východem se nepodařilo odstranit, v některých ohledech se dokonce prohlubují. V tom směru nepřišel berlínský sociolog s novinkou.

Popisem selhání východoněmecké transformace v knize Východ: Západoněmecký vynález si literární vědec z Lipska Dirk Oschmann loni vysloužil mezi bestsellery Spiegelu třetí místo. Mau se ovšem od Oschmanna snaží distancovat. Vadí mu, že lipský kolega využívá logiku spikleneckých teorií. Označení „východní Němec“ nebo „Ossi“ podle Oschmanna vytvořily západní elity brzy po sjednocení. Tím se z obyvatel nových spolkových zemí stali občané druhé kategorie, kterým je možné přidělovat druhořadou a špatně placenou práci stejně jako migrantům z Asie nebo východní Evropy. Připojení NDR lze prý proto označit za neokolonialismus, který spočívá na vykořisťování ovládaných ras či národů.

Mau ale v první řadě upozorňuje, že na rozdíl od obyvatel kolonizovaných zemí Afriky či Asie si východní Němci připojení k Západu sami vyžádali. Hlavně však s kolegy připravil originální výzkum, který ukazuje, že to nejsou západní Němci, kteří termín „Ossi“ prosazují ani se s jeho pomocí nesnaží Východ vykořisťovat.

Rozdílnost Východu a Západu například potvrzuje 60 procent obyvatel na území bývalé NDR, ovšem jen 40 procent západních Němců, kteří přitom podle Oschmanna termín východní Německo vymysleli. Pocit odlišnosti by se měl logicky ztratit u generací, které už rozdělené Německo nepamatují. To platí pouze na Západě, kde už o rozdílnosti Západu a Východu něco ví jen 32 procent narozených po roce 1989. Ovšem na Východě je tomu naopak, protože mezi mladými tam podle průzkumu vidí rozdíly 65 procent dotázaných.

„Jinakost Východu nemusela vymýšlet západní média, on jiný je,“ shrnuje Mau. Tato jinakost se stává stále důležitější součástí identity tamních obyvatel, k jejichž životnímu stylu patří poměřovat své schopnosti a postavení dominantním „kulturně-společenským monolitem“ Západu. V tomto smyslu se dá obrátit Oschmannovo tvrzení, že Východ vynalezli západní Němci, aby ho mohli vykořisťovat: Naopak, východní Němci vynalezli Západ, aby si na něj mohli stěžovat, třeba i proto, že je nebere dost vážně.

Věnovat větší pozornost Východu ostatně doporučuje také berlínský sociolog: „Pokud dokážou východní Němci – stejně jako jiné společenské skupiny – svou identitu tematizovat a využít v politice, potom mohou očekávat, že většinová společnost bude mít o jejich pohled na svět zájem a pomůže jim ho rozšířit,“ píše Mau. Ovšem hned v další větě varuje, aby se východní Němci na svou identitu příliš neupínali, protože „vytvoření identitářského a do sebe uzavřeného Východu vede do slepé uličky, ze které nebude tak snadné vyjít“.

Právě do takové slepé uličky může Východ zavést aktuální politika, v první řadě vzestup AfD, která se naučila hrát kritickou notu vůči západoněmeckému „kolonialismu“. Mau připomíná, že AfD není východní strana a poměry bývalé NDR se ani nesnaží pochopit. Péči o východní duši svěřuje v první řadě přistěhovalcům ze Západu, jakým je například šéf durynské zemské organizace Björn Höcke, kteří se s relativním úspěchem snaží propojit v bývalé NDR rozšířený pocit ublíženosti s nacionálně-konzervativní ideologii, i když na Východě nemá hluboké kořeny.

Pocit ublíženosti a nespokojenosti, ze kterého těží AfD, přitom podle Maua tkví v tom, že východní Němci neumějí dostatečně reflektovat svou starší ani nedávnou minulost. V tamní společnosti se dodnes potlačují vzpomínky na komunistickou diktaturu a jejich místo zaplňuje frustrace, jak byl nový model demokracie příliš rychle nadiktován ze Západu a „Ossis“ k němu nedostali šanci se vyjádřit. „Při neustálém připomínání takových frustrací se stávají samozřejmostí pocity zášti a nenávisti. Negativní emoce pak mohou růst, i když ekonomickou i společenskou situaci lze hodnotit pozitivně,“ odhaluje kořeny špatné nálady východního Německa slavný sociolog.

Při jakékoli snaze o nápravu východoněmeckých poměrů proto Mau doporučuje nezapomenout na politické reformy, které by se vrátily na začátek německého znovusjednocení v roce 1990. Německo se sjednotilo příliš rychle přinejmenším z pohledu těch občanů, kteří se během protestních pochodů proti komunistickému režimu, v následující pokojné revoluci i při kulatých stolech „Nového fóra“ (obdobě Občanského fóra v Československu) začali chápat jako politické subjekty, které mohou reálně prosazovat své představy o společnosti. Vytvořit demokracii zdola však nedostali příležitost, protože bývalá NDR během pár měsíců převzala od Západu zavedený demokratický systém včetně politických stran.

Mnozí to podle sociologa chápali tak, že nikým nevolená komunistická vrchnost byla nahrazena dovezenými západními elitami, které měly k obyčejným lidem stejně daleko a které dnes vzbuzují stejnou averzi.

Mau proto doporučuje navázat na nit demokracie zdola na místě, kde byla přetržena. Odkazuje se přitom na model „občanských rad“, které mohou vznikat na komunální nebo třeba i zemské úrovni. Scházeli by se v nich nikým nevolení občané, a pokud by došli k nějakým závěrům, politici by je museli respektovat.

Steffen Mau: Ungleich vereint (Nerovně sjednoceni)

Suhrkamp Verlag AG, Berlin 2024.

168 stran.

Doporučované