Článek
/Od naší spolupracovnice v Turecku/
Do oblasti Pazarcık v turecké provincii Kahramanmaraş přijíždím kolem poledne. Místní v teplém nedělním slunci posedávají před obchody či restauracemi a popíjí čaj. Atmosféru dokresluje hluk frekventované silnice a vzduch ztěžklý smogem.
Místo je velmi špinavé, ulicemi pobíhají toulaví psi a cesty lemují desítky rozpadlých budov. Z některých zbyly jen neobyvatelné trosky, mezi kterými prorůstá tráva.
Právě Kahramanmaraş, který obývá téměř 600 tisíc lidí, byl jedním z epicenter největšího zemětřesení v novodobé turecké historii. V noci z 5. na 6. února 2023 zasáhly Turecko a severní části Sýrie otřesy, které se vyšplhaly až na 7,8 stupně, v následujících dnech docházelo k řadě dotřesů. Mezi výrazně zasažené oblasti patří mimo jiné provincie Hatay a Adıyaman.
Na místě mě doprovází Hilal, jednadvacetiletá turecká dívka, která na univerzitě v Kahramanmaraşu studuje prvním rokem angličtinu. Pochází z Gaziantepu, města vzdáleného asi hodinu cesty od Kahramanmaraşu. Byla v něm i v noc zemětřesení, přišla tehdy o domov a s rodinou museli najít útočiště jinde.
„Po zemětřesení jsme se přesunuli z Gaziantepu pryč, v jednom domě nás bydlelo padesát. Měla jsem tehdy před koncem pololetí, takže jsem se musela hodně učit. Vzala jsem si s sebou učebnice, ale nešlo to. Dva měsíce jsem se jich nedotkla,“ vzpomíná, zatímco se procházíme rušnou ulicí.
Trosky i nové paneláky
Podobný osud potkal statisíce lidí. Podle odhadů zemětřesení zničilo nebo závažně poškodilo nejméně 260 tisíc budov v Turecku a přes 10 tisíc v sousední Sýrii. Pod ruinami zahynulo minimálně 56 tisíc lidí.
Hilal s rodinou už má nový domov. Mnoho dalších ale stále žije v provizorních příbytcích – stanech nebo kontejnerových domech.
„Nemáte auto? To nevadí, vezmu vás,“ nabízí nám zhruba padesátiletý Mahmud, majitel menší restaurace v centru Pazarcıku. Ptaly jsme se jej totiž, která část města je nejvíce zničená a on nám okamžitě nabídl pomoc. Přijímáme a nasedáme do auta.
„Tady jsem bydlel, celé se to ale zhroutilo,“ říká Mahmud, zatímco nás veze serpentinami do kopce a ukazuje na trosky menšího cihlového domu. Míjíme řadu provizorních příbytků, v dálce se tyčí celé kontejnerové městečko. „Turecko je vynalézavá země,“ hlásí razantně a pozvedá zaťatou pěst.
V Pazarcıku, městské části provincie Kahramanmaraş, jsou následky zemětřesení patrné dodnes.
Na vrcholu kopce se nachází obytná oblast, kterou nechala vystavět vláda prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. V jednom z bytů tu bydlí i Mahmud. Je to ale rozporuplný pohled – vedle moderních panelových domů se rozprostírají pozemky, na nichž není nic než ruiny. Podobný kontrast je vidět i v jiných částech města.
Po zemětřesení byla Erdoganova administrativa pod palbou kritiky kvůli tomu, že nedokázala zajistit dodržování stavebních předpisů a zabránit korupci, budovy proto byly ve špatném stavu, což následky zemětřesení výrazně zhoršilo.
Po projížďce nás Mahmud vysadí v menší uličce a my se vydáváme dál. Kolem nás se nachází několik kontejnerových obchůdků – lidé totiž během zemětřesení přišli nejen o domovy, ale také o své podnikání a museli hledat alternativu.
Mezi troskami domu si hraje skupinka syrských dětí. Nejsou to všechno sourozenci, jejich rodiny jsou si ale hodně blízké. „Náš dům se při zemětřesení úplně zhroutil, od té doby žijeme v kontejnerovém domě,“ rozmluví se nesměle jedna z dívek.
„Je to lepší, ale bojíme se, že přijde další zemětřesení,“ říká jedna ze syrských dívek. Děti s rodinami žijí v kontejnerových domech.
Kromě domova tehdy přišli i o nedalekou školu a museli několik měsíců počkat, než stát postaví novou. Stejně jako další děti tak zůstaly bez výuky. I přes špatné životní podmínky vypadají spokojeně, událost je ale zasáhla a i nyní mají strach, že je něco podobného potká znovu. „Je to lepší, ale bojíme se, že přijde další zemětřesení,“ dodává.
„Vláda nám nepomohla“
Opodál postávají tři ženy důchodového věku. Na sobě mají dlouhé sukně, šedivé vlasy jsou pevně stažené a schované pod hidžábem. I ony přišly před dvěma lety o domov. „Jsme v pořádku, při zemětřesení se nám ale zhroutily domy a museli jsme je znovu sami postavit. Už nežiji v kontejnerovém domě ani ve stanu, konečně máme normální dům,“ sděluje mi ochotně jedna z nich.
Pomoc od vlády podle ní nepřišla. „Všechno jsme udělali sami. Vláda některým pomohla, ale nám ne. Pořád to není dobré, ale aspoň už žijeme trochu normálně,“ pokračuje, zatímco míjíme trosky dalšího domu. „Tady zemřeli čtyři lidé,“ poznamená bez náznaku emocí.
Zemětřesení v Turecku a Sýrii
Turecko (zejména město Gaziantep) a část Sýrie zasáhlo v noci z neděle 5. na pondělí 6. února 2023 velmi silné zemětřesení o síle 7,8 stupně. V pondělí po poledni navíc Tureckem otřáslo další o síle 7,5 stupně s epicentrem v provincii Kahramanmaraş. V následujících dnech přišlo kolem stovky dalších otřesů.
Že vláda nebyla při řešení následků zemětřesení nápomocná, tu zaznívá od mnoha lidí, názory se ale různí. „Pomoc sice přišla, ne všichni z ní ale těžili. Vláda nechala vystavět řadu domů, na řadu lidí se ale nedostalo a hodně jich proto bylo odkázaných jen na sebe. Našlo se taky hodně chamtivých, kteří si vzali více než potřebovali a do jiných oblastí se ty věci proto nedostaly,“ vysvětluje Hilal.
Takový osud potkal i penzistku Döne, která v kontejnerovém přístřešku bydlí dodnes. „S manželem tu žiji dva roky. Nemáme vodu ani pořádnou koupelnu. Umýváme se ve stanu z velikého hrnce, kde sami ohříváme vodu. Po zemětřesení jsme žili ve stanu, který jsme si ale museli sehnat sami. Vláda ho dala jen některým,“ popisuje mi žena kurdského původu svoji každodenní realitu.
„Pokud Bůh dá“
Svůj příbytek ochotně ukazuje. Interiér je stísněný – mezi čtyřmi holými stěnami se rozkládají dvě pohovky a naproti nim televize. V zadní části je malý stůl se židlí, kde je poházeno jídlo. Vedle příbytku stojí venkovní umyvadlo, záchod a stan, ve kterém je zřízena provizorní sprcha.
Döne s manželem stále žijí ve stanu a kontejnerovém příbytku.
Zatímco si obydlí prohlížím, Döne si venku povídá s Hilal. Z konverzace zachytím jedno slovo, které Döne zmíní hned několikrát: „Inshallah“. Arabský výraz znamená „pokud Bůh dá“ a lidé jím často vyjadřují naději na lepší zítřky.
„Máme dvě dospělé děti, syn je v Itálii a dcera žije tady. Mohli bychom žít v bytě, který dceři poskytla vláda, ale to nechceme. Mám strach, že je to nebezpečné,“ líčí nám Döne posléze u kávy. Je z ní cítit veliká nedůvěra k vládě v Ankaře, která pramení z traumatu, kterým si společně s ostatními krajany prošla.
Interiér kontejnerového příbytku.
„Z ničeho nic vypadla elektřina, nedošlo mi ale, co se děje. Syn mi rychle řekl, že musíme opustit dům. Všichni jsme to stihli, než se zhroutil. Bydleli jsme pak nějakou dobu u dcery, žilo nás tam deset,“ vzpomíná na onu chladnou únorovou noc.
„Bylo to neuvěřitelné, nikdo z nás nic takového před tím nezažil. Měli jsme šest bytů, teď nemáme nic. O nikoho z rodiny jsem nepřišla, o kamarády ale ano,“ svěřuje se.
Na chvíli se odmlčí, poté se slzami v očích dodá: „Dům postavíte znovu, člověka vám ale nikdo nevrátí.“
Městečko postavené Korejci
V kontejnerovém městečku na okraji Pazarcıku jsou lidé k Erdoganově vládě smířlivější. Rozlehlou oblast, ve které se nachází hrubým odhadem stovka domů, nechala vystavět ve spolupráci s tureckou vládou humanitární organizace Korejský červený kříž. Najdete tu i školu a dětské hřiště.
„Nejdříve jsme žili ve stanu. Když to tu postavili, přestěhovali jsme se sem. Vládě jsme moc vděční, zachránila nám život,“ říká mi seniorka Elif, která zde žije s dalšími pěti příbuznými. „Zatím zůstáváme tady, chtěla bych se ale přestěhovat někam do vesnice, do města už ne,“ přibližuje mi své plány.
Kontejnerové městečko v Pazarcıku vystavila humanitární organizace Korejský červený kříž.
V ruce drží telefon a na tapetě má fotku usměvavého, odhadem sedmiletého chlapce. Dozvídám se, že je to její vnuk, který při zemětřesení přišel o život. „Spala jsem, vtom mě probudily otřesy. Rychle jsme utekli z domu, vnuk ale zůstal uvnitř, nestihl se dostat ven a zavalily ho kusy hroutícího se domu. Jeho tělo jsme našli pod ruinami,“ vzpomíná.
Mezi domy pobíhají malé děti a kopou si s míčem. Někteří dospělí sedí před příbytky a kouří, několik žen venku věsí prádlo. Hlavní ulicí projíždí policejní auto, které objekt hlídá.
Před jedním z domů na pohovce sedí stařenka, mladší žena a dvě děti. Rodina je hodně otevřená a komunikativní, obzvláště poté, co po krátké konverzaci zjistí, že je Hilal jejich vzdálená příbuzná. Nikdy před tím se neviděli.
Hatice s rodinou v kontejnerovém městečku pobývá půl roku. Chtěla by ale normální dům.
Rodina tu žije zhruba půl roku. „Jsem tu sama s dětmi a mámou. Nějakou dobu jsme bydleli ve stanu, bylo nás tam dvacet dva. Potom jsme se přestěhovali za manželem, který pracuje v jiném městě. Děti nechodily do školy, nebylo kam. Po roce a půl jsme šli sem,“ popisuje Hatizde.
Rodina obývá dva kontejnery, každý o dvou menších místnostech – jedna funguje jako ložnice, druhá jako obývák s televizí a kuchyňskou linkou. Podlahy pokrývají koberce, stěny jsou holé, bez tapet či obrázků. Před domky se nachází sedačka a menší stolek a květinovou výzdobou.
Obývací pokoj kontejnerového domu.
„Ta noc byla hrozně chaotická. Vzbudila jsem se tím, že na mě spadla skříň. Byla jsem tak v šoku, že mě to nebolelo, tu obrovskou bolest jsem začala cítit až později. Rychle jsem vzala děti a utekli jsme z domu, pamatuji si jen, že byla hrozná zima, byla jsem vyděšená,“ zavzpomíná na noc Hatizde.
I ona cítí vůči vládě vděk a přemýšlí nad tím, že se s rodinou posune dál. „Žije se nám dobře. Moc nám pomohli, teď už bychom ale chtěli normální dům. Snad se nám to brzy podaří,“ uzavírá.
