Článek
/Od našich zvláštních zpravodajek na Ukrajině/
Když vejdete do centra Superhumans v ukrajinském Lvově, máte pocit, jako byste se ocitli v budoucnosti.
Prostorný a prosvětlený interiér moderním vzezřením připomíná záběry ze sci-fi filmů. Kromě luxusních prostorů centrum ukazuje i odvrácenou stranu budoucnosti ukrajinského národa. Prozrazuje, jaká bude Ukrajina po tom, co válka skončí - slovy ředitelky centra Olgy Rudnevové „zemí lidí se zdravotním postižením“.
Centrum Superhumans vyrábí umělé končetiny pro ty, kdo o ně během bojů přišli.
Ačkoliv se náklady na jednu mohou vyšplhat až na cenu auta nebo dokonce bytu, jak upozorňuje mediální manažer centra Andrij, svým pacientům je poskytuje díky příspěvkům svých dárců zadarmo. Veteránům i zraněným civilistům pomáhá i s rehabilitací a opětovným začleněním do společnosti.
Ve lvovské centrále se během pondělního odpoledne pohybují desítky lidí se všemi možnými typy poranění. Někteří z nich chodí s pomocí berlí, jiní chodbami projíždí na invalidních vozících. Nejistou chůzí zde prochází i ti, kteří se už se dočkali svých umělých končetin a nyní se s nimi sžívají.
Přestože všichni do jednoho za sebou mají dramatické zážitky a rány mnohých se dosud nestihly zhojit, v centru panuje uvolněná a pozitivní atmosféra. Z reproduktorů v tamní tělocvičně vyhrává jeden z populárních rádiových hitů, zatímco skupina pacientů právě začíná s pravidelnou rehabilitací.
Dostala končetinu a za pět dní chodila
Směsicí raněných a trenérů se proplétá i jednadvacetiletá Ruslana, která v centru pracuje, za ní utíká její malý pes. Na její chůzi byste to téměř nepoznali, ale i ona sama bývala pacientkou centra. Dokonce jednou z vůbec prvních.
V devatenácti letech šla bránit svou zemi před ruskou agresí. O nohu přišla v únoru loňského roku, zatímco plnila bojové úkoly v Chersonské oblasti. Jednoho dne se svými parťáky zahlédla, jak se z jejich základny vznáší kouř. Když vyrazili na místo zkontrolovat zbytek své jednotky, Rusové je začali ostřelovat a trefili jejich vůz.
Ruslanin příběh se tehdy dostal na přední stránky místních novin a ředitelka Superhumans ji osobně vyzvala k léčbě v jejich centru. Ona sama vzpomíná, že byla zdrcená a nevěděla, jak dál žít. Když ale navštívila centrum a setkala se s pacienty, kteří už měli operaci ze sebou, viděla, že to jde.
V Superhumans jí vyrobili umělou končetinu a pět dní nato už chodila. „Doktoři říkali, že musím zpomalit, že na to jdu příliš rychle,“ říká Ruslana se smíchem v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Ruslana věří, že jít do války, přijít o nohu a pomáhat dalším veteránům bylo vždy jejím posláním. Zatímco vypráví, na klíně jí odpočívá pes, který ji všude provází.
Zatímco reportérkám vypráví svůj příběh, na chodbě proskleného atria začíná hodina malování, jeden z kurzů, které centrum svým pacientům kromě rehabilitací nabízí. Ty probíhají v místní tělocvičně vybavené nejrůznějšími specializovanými stroji i vnitřním bazénu, který je součástí areálu.
„Vždycky, když jsem odjížděla, bylo mi smutno,“ vzpomíná Ruslana na dobu, kdy ještě bydlela v rodné Oděse a do lvovského centra dojížděla na občasné prohlídky. „Moje psychoterapeutka mi řekla, že když mluvím o Superhumans, zním velmi šťastně a inspirovaně a možná by mi udělalo dobře, kdybych zůstala ve Lvově a docházela sem pravidelně,“ pokračuje Ruslana.
Ředitelka jí následně nabídla místo a ona se stala součástí týmu Superhumans. Dnes je z ní jedna z tváří centra a pomáhá lidem, které potkal stejný osud. Osvětu šíří také na sociálních sítích, kde ji v tuto chvíli sleduje přes sto tisíc lidí.
„Před začátkem invaze jsem se nepřihlásila na žádnou vysokou školu, nevěděla jsem, co chci v životě dělat. Teď vím, že mým posláním bylo jít do války, přijít o nohu a pomáhat dalším veteránům. Vysvětlovat jim, že i když teď zažívají obrovskou bolest, jednou to bude snazší,“ vzkazuje.
V průběhu rozhovoru si Ruslana u pracovního stolu napájí svou umělou končetinu.
Ve válce na věku nesejde, říká mladý Denys
Centrum Superhumans je plné lidí, kteří už ve velmi útlém věku utrpěli vážná válečná zranění a přišli o jednu i několik končetin. Mezi nimi je i Denys z Kyjeva, který se do bojů proti Rusku zapojil v osmnácti letech, ještě před začátkem plnohodnotné invaze. Před čtyřmi měsíci přišel na frontě o obě spodní končetiny a několik prstů na ruce.
V pouhých šestadvaceti letech má za sebou bojové akce v Doněcké, Luhanské a Charkovské oblasti. Jak ale sám říká, na věku ve válce nesejde. „To, jestli máme svobodu, nebo ne s věkem nesouvisí. Každý Ukrajinec by měl mít svobodu, ať už mu je jeden měsíc, den nebo sto let,“ vysvětluje Seznam Zprávám, zatímco před centrem kouří cigaretu.
V Superhumans je už měsíc. „Za tu dobu jsem si toho prožil hodně. Téměř jsem se postavil zpátky na nohy a z tak šedesáti procent jsem obnovil fungování mých rukou. Doufám, že po Novém roce budu schopen zcela chodit po obou nohách,“ říká.
Pacienti dostanou nejprve dočasnou protézu, se kterou se učí chodit a absolvují rehabilitace. Mezitím jim tým specialistů vytvoří trvalou náhradu. K její výrobě se využívá karbon, který je lehký a silný zároveň, jak vysvětluje mediální manažer Andrij.
V centru Superhumans je šestadvacetiletý Denys už měsíc. Doufá, že po Novém roce bude chodit po obou nohách.
Centrum kromě prostetických končetin a rehabilitace poskytuje také psychologické služby. Věnuje se i osvětovým kampaním. V rámci nich běžné ukrajinské společnosti vysvětluje, že lidé s postižením nejsou chudáci, které mají litovat, ale hrdinové, kteří brání svou zemi - „superlidé“.
Superhumans mluví také o tom, že lidé s postižením nebudou ve společnosti po válce výjimkou, ale její nezanedbatelnou součástí. Z oficiálních dat vyplývá, že do konce roku 2024 bude zhruba 50 tisíc pacientů na Ukrajině potřebovat protézu. Než válka skončí, jejich počet se může ještě výrazně zvýšit.
Hlavně se jich neptejte, kolik zabili lidí
„Snažíme se Ukrajincům vysvětlit, že tohle je naše nová normalita,“ uvedla v nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy ředitelka centra Olga Rudnevová. „Ve velkých městech se přesvědčení mění, na těch menších je to o něco horší. Pomalu se ale posouváme k tomu, abychom změnili obecný postoj k lidem se zdravotním postižením,“ dodala.
Veterán a bývalý vojenský lékař Andrij Žolob, který v současné době pracuje ve lvovském Centru služeb pro bojovníky a pomáhá dalším veteránům, říká, že civilní obyvatelstvo často neví, jak se k veteránům chovat, a má z nich strach.
Rozhovor s ředitelkou centra
Ukrajina se po válce bude muset celá přestavět, aby vyhovovala potřebám lidí se zdravotním postižením, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Olga Rudnevová, ředitelka ukrajinského centra Superhumans, které těmto lidem pomáhá.
„Myslí si, že kluci jako já, kteří přežili válku, jsou plní agrese, která jim k tomu dopomohla,“ popisuje Seznam Zprávám při návštěvě centra. A uznává, že mnohdy to tak doopravdy je a i on sám zažívá chvíle, kdy má zjitřené emoce.
Podle něj je klíčové, aby se společnost naučila, jak s veterány správně zacházet a jak s nimi mluvit tak, abych se v nich neprobouzela agresi. „Základ je neptat se na idiotské otázky, jako kolik lidí zabili. A mluvit s nimi jako s normálními lidmi,“ shrnuje veterán.
To samé podle něj platí i pro veterány s umělými končetinami, z nichž má společnost snad největší obavy. „Nevadí jim, když se jich ptáte, jak to jde s železnou nohou. Mohou, a dokonce chtějí o tom mluvit. Jejich bolest musí jít ven,“ vysvětluje Žolob, který je v kontaktu s mnoha veterány s postižením.
„Moje kluky potěší, když za nimi přijdou rodiče s dětmi a řeknou jim ‚podívej se, Iron Man‘. Dělá jim to dobře a hned jim svou železnou nohu ukazují,“ dodává se smíchem.
