Asie zažívá největší závody ve zbrojení. Snadno se vymknou kontrole

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Spojené státy, Japonsko a Jižní Korea. Na straně druhé Čína a Rusko. A také KLDR. Každý chce být o krok před ostatními, a tak se všichni ocitají v začarované spirále, která se vymyká kontrole. Koneckonců, odstrašení pro jednoho je eskalace pro druhého.

„Budeme i nadále svědky spirály této dynamiky ve východní Asii, kde neexistují žádná zdrženlivá opatření, žádná kontrola zbrojení,“ uvedl pro CNN Ankit Panda, expert na jadernou politiku z Carnegie Endowment for International Peace.

Návštěva japonských lídrů ve Washingtonu v uplynulém týdnu tuto skutečnost jen podtrhla. Minulý týden, krátce po setkání s americkým prezidentem Joem Bidenem, vyjádřil japonský premiér Fumio Kišida své znepokojení nad vojenskými aktivitami Číny ve Východočínském moři a nad odpálením balistických raket nad Tchaj-wanem, které v srpnu dopadly do vod poblíž Japonska.

Kišida varoval Peking před snahou „změnit mezinárodní řád“ a uvedl, že je „naprosto nezbytné“, aby Japonsko, USA a Evropa vystupovaly vůči Číně jednotně. Jeho slova zazněla jen několik dní poté, co američtí a japonští ministři promluvili o „pokračujícím a zrychlujícím se rozšiřování (čínského) jaderného arzenálu“.

Do regionu, konkrétně do Jižní Koreje a Japonska, v těchto dnech zavítal generální tajemník NATO Jens Stoltenberg s cílem řešit vojenské hrozby ze strany Číny a Severní Koreje a „bezohledný“ jaderný a raketový program Kim Čong-una.

Šéf NATO rovněž vyzval Jižní Koreu, aby „přitvrdila v otázce vojenské podpory“ Ukrajiny, a naléhal na Soul, aby dal zelenou přímému vývozu zbraní a zrušil pravidlo o zasílání zbraní do konfliktních zón. Stoltenberg zdůraznil, že „pokud nechceme, aby zvítězila autokracie a tyranie, pak potřebují zbraně, taková je realita“.

„Musíme se vypořádat s těmito globálními hrozbami a výzvami, včetně výzev přicházejících z Číny. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je samozřejmě užší spolupráce s partnery v regionu,“ řekl Stoltenberg v rozhovoru pro jihokorejskou tiskovou agenturu Jonhap.

Podle japonské vlády představují největší hrozbu pro zemi vycházejícího slunce Čína a Severní Korea, zejména ale první jmenovaný stát.

Podle Severní Koreje a Číny je však agresorem Japonsko. Vadí jim například nová bezpečností strategie Japonska přijatá v prosinci. Jde o největší reformu japonského přístupu k válce, obraně a armádě od konce druhé světové války. Japonští politici dosud podporovali narativ mírumilovného Japonska založeného na pacifismu. Nyní se snaží zemi připravit na geopolitické překážky dalších dekád.

Vláda schválila znění tří dokumentů, které rámují změnu v japonské politice. Celkově plánuje vláda na obranu vynaložit kolem 314 miliard dolarů. V posledním roce pětiletého cyklu se bude roční rozpočet armády pohybovat kolem 80 miliard dolarů, což Japonsko umístí na třetí místo v žebříčku zemí, které dávají na obranu nejvíce peněz – první jsou Spojené státy (800 miliard ročně) a druhá Čína (asi 230 miliard ročně).

Výdaje na obranu zvedla Čína za rok 2022 o více než sedm procent. Podle „pracovní zprávy“ kanceláře premiéra za loňský rok si Čína do roku 2027 dává za cíl dosáhnout „rozvoje armády“, do roku 2035 pak „modernizace armády“. V tomto období by dle odhadů měly výdaje na obranu přesáhnout 10 procent rozpočtu a dosáhnout 287 miliard dolarů.

A Číně se fakt, že se Japonsko zavázalo zdvojnásobit výdaje na obranu a zároveň pořídit zbraně schopné zasáhnout cíle na čínském a severokorejském území, nelíbí. Radost jim neudělalo ani oznámení plánů na rozmístění nových jednotek americké námořní pěchoty na jižních ostrovech Japonska, včetně nových mobilních protilodních střel, které mají zmařit jakýkoli první úder Pekingu. Jakkoli Spojené státy a Japonsko tyto kroky popisují jako snahu Čínu odstrašit, pro druhou stranu jde o důkaz eskalace.

Asijská moře jsou bohatá nejen na přírodní zdroje, ale také na územní spory, které na pozadí závodů ve zbrojení probíhají už desítky let. Jednou z takových oblastí je Východočínské moře.

Vztahy mezi Čínou a Japonskem jsou zde napjaté kvůli územnímu sporu o skupinu ostrovů, které jsou v Japonsku známé jako ostrovy Senkaku a v Číně jako Tiao-jü-tao. Mají celkovou rozlohu přibližně 7 km² a leží severovýchodně od Tchaj-wanu, východně od čínské pevniny a jihozápadně od nejjižnější japonské prefektury Okinawa. Ostrovy jsou pod kontrolou Japonska.

Nenápadné ostrůvky jsou důležité, protože se nacházejí v blízkosti zásadních námořních tras, nabízejí bohatá loviště a leží v blízkosti potenciálních zásob ropy a zemního plynu. Mají také strategicky významnou polohu v souvislosti s rostoucím soupeřením mezi USA a Čínou o vojenské prvenství v asijsko-pacifickém regionu.

Japonsko tvrdí, že ostrovy v 19. století deset let zkoumalo a zjistilo, že jsou neobydlené. 14. ledna 1895 tak vztyčilo vlajku svrchovanosti a formálně ostrovy začlenilo do japonského území. Po druhé světové válce se Japonsko v Sanfranciské smlouvě z roku 1951 vzdalo nároků na řadu území a ostrovů včetně Tchaj-wanu. Tyto ostrovy však přešly pod poručnictví USA a v roce 1971 byly Japonsku vráceny na základě dohody o navrácení Okinawy.

Podle Japonska nevznesla Čína proti Sanfranciské dohodě žádné námitky. Tokio tvrdí, že teprve od 70. let 20. století, kdy se objevila otázka ropných zdrojů v oblasti, začaly čínské a tchajwanské orgány prosazovat své nároky. Čína tvrdí, že ostrovy objevila už ve 14. století. Japonsko trvá na tom, že byly neobydlené, používané pouze jako námořní navigační značky.

S rostoucím napětím kvůli konkurenčním nárokům japonská vláda v září 2012 odkoupila tři z pěti ostrovů od jejich majitelů, rodiny Kurihara.

Tokio trvá na tom, že nemá ambice získávat nová území a jen se domáhá svrchovanosti nad ostrovy a jejich okolními vodami, které jsou již dlouho uznávány jako japonské. To však zpochybňují vlády Číny, Ruska, Tchaj-wanu a Severní i Jižní Koreje.

Japonsko a Čína nejsou jediní zájemci. Na ostrovy si dělá nárok i Tchaj-wan, podle kterého jsou ostrovy součástí čínského území nejméně od roku 1534.

Japonsko vede územní spory také s Jižní Koreou. V tomto případě jsou jejich ohniskem skalnaté výběžky, kterým se v korejštině říká Tokdo, japonsky Takešima.

Jižní Korea ve snaze podpořit svůj nárok na ostrůvky v Japonském moři rozmístila policejní jednotky, které je střeží od porážky Japonska ve druhé světové válce a osvobození Korejského poloostrova od japonské koloniální nadvlády. Tokio nesouhlasí –⁠ svrchovanost nad odlehlými ostrovy prý nebyla dostatečně definována v rámci poválečných smluv a správně tak na ně mají nárok Japonci.

Nárok Jihokorejců na Tokdo podporuje i Severní Korea.

Do všeho se míchá ještě Rusko. Sovětská vojska na sklonku druhé světové války obsadila a anektovala ostrovy Iturup (v japonštině známé jako Etorofu), Kunašir, Šikotan a ostrůvky Habomai na samém jižním cípu Kurilských ostrovů. Japonsko zastává názor, že tyto ostrovy, známé jako Severní území, nebyly součástí Kurilského souostroví, a proto jejich svrchovanost neměla být součástí Sanfranciské mírové smlouvy mezi Spojenci a Japonskem z roku 1951.

Čína pro své obavy tradičně našla odůvodnění v historii. Podle Pekingu se Tokio vrací k vojenskému expanzionismu z období druhé světové války, kdy japonské síly ovládaly rozsáhlé oblasti Asie.

A Čína tehdy nesla značnou tíhu. Během osmiletého konfliktu s Japonskem v letech 1937–⁠1945 zahynulo přibližně 14 milionů Číňanů a až 100 milionů lidí ze země uprchlo. Za důkaz, že mír ve východní Asii ohrožuje Japonsko, považuje Čína existenci japonských „protiúderných“ zbraní dlouhého doletu Tomahawk. Ty by měly být schopny zasáhnout základny uvnitř Číny.

Obavy Číny o mír v Asii jí však nevěří zahraniční kritici, podle kterých má Peking k vytahování historických křivd vedlejší motiv –⁠ snahu odvrátit pozornost od napětí, které vyvolává poblíž Tchaj-wanu a posiluje námořní a letecké síly poblíž Japonska kvůli ostrovům Senkaku.

Tvář mírotvůrce Číně kazí také její posilující partnerství s Ruskem. Jeden z úředníků ministerstva zahraničí nedávno pro CNN uvedl, že to podnítilo některé dohody mezi USA a Japonskem, země zintenzivnily spolupráci poté, co Putin a Si oznámili vzájemné přátelství.

Rusko v Tichomoří nezaostává, například v prosinci jeho válečné lodě pluly po boku těch čínských během týdenního společného vojenského cvičení ve Východočínském moři.

Agresivita Pekingu je obzvláště patrná, pokud jde o Tchaj-wan, samosprávný ostrov s 24 miliony obyvatel, který Komunistická strana Číny prohlašuje za své území, přestože ho nikdy neovládala. O napětí v Jihočínském moři však až příště.

Závody ve zbrojení nebezpečným tempem dohání ještě další hráč, který vnáší ještě silný prvek nevypočitatelnosti.

Tisíce kilometrů daleko od Tchaj-wanu se o slovo hlásí severokorejský vůdce Kim Čong-un. Ten ke znepokojení okolního světa urputně vyzývá k „exponenciálnímu nárůstu“ arzenálu jaderných zbraní země počínaje rokem 2023 a buduje flotilu mobilních raketometů, které by mohly jadernou hlavicí zasáhnout kterékoli místo na jihu.

Jihokorejský Institut pro obranné analýzy (KIDA) ve své zprávě minulý týden uvedl, že by Kim mohl v příštích letech odpálit až 300 zbraní. V roce 2022 přitom KLDR dle odhadu Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI) disponovala 20 sestavenými jadernými zbraněmi a dostatkem štěpného materiálu na výrobu až 55 zbraní. V takovém případě by se KLDR dostala na žebříčku jaderných zásob před Francii a Spojené království.

Tyto vyhlídky už donutily jihokorejského prezidenta Jun Sok-jola slíbit budování silné jižní armády. „Pevné vybudování (vojenského) potenciálu, který nám v případě napadení umožní zasadit stokrát nebo tisíckrát větší úder, je nejdůležitější metodou prevence útoků,“ uvedl minulý týden Jun dle tiskové agentury Jonhap.

Dokonce nadhodil možnost, že by Jižní Korea vybudovala vlastní jaderný arzenál, a naznačil, že by mohla „rozmístit taktické jaderné zbraně nebo vlastnit vlastní jaderné zbraně“. Podle nedávného průzkumu veřejného mínění pořízení vlastních jaderných zbraní fandí 71 procent Jihokorejců.

Debaty o jaderném zbrojení jsou v Jižní Koreji stále frekventovanější. Místní politiky navíc zajímá, zda by jejich zemi přišly v případě nouze na pomoc Spojené státy. Místopředseda Národního shromáždění a vysoce postavený člen vládnoucí Strany lidové moci (PPP) Čung Jin-suk 13. října vyzval k dalšímu posílení jihokorejsko-americké bezpečnostní aliance, včetně „jaderného deštníku“, který zaštiťuje Washington.

„Nikdy jsem nepochyboval o americkém vojákovi. Byl bych však blázen, kdybych svěřil bezpečnost svého národa do rukou amerického politika,“ řekl deníku Financial Times bývalý velitel jihokorejských speciálních sil Čun In-bum. Zdá se, že s tím souhlasí stále více západních analytiků i samotných Jihokorejců.

Nicméně představa, že by Korejský poloostrov vyzbrojilo ještě více jaderných zbraní, je velmi obávanou zejména u amerických představitelů. A je poměrně jedno, že by tyto zbraně patřily spojenci.

Vývoj jaderných zbraní by také znamenal, že Jižní Korea ztratí část morální převahy, kterou dosud disponovala díky dodržování Společné deklarace o denuklearizaci Korejského poloostrova z roku 1992, zatímco Pchjongjang ji opakovaně porušuje. Aby tak Spojené státy spojence uklidnily a dokázaly, že je jejich podpora skutečně „železná“, dávají k dispozici veškeré americké vojenské prostředky.

A tak se spirála dál roztáčí. Odborníci oslovení CNN však věří v jedno –⁠ USA, Japonsko a Jižní Korea budou postupovat společně, ne jako izolovaní jednotlivci. Důkazem pro jejich přesvědčení má být návštěva japonských představitelů ve Washingtonu.