Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Celá tisíciletí považovali velitelé za rozhodující pro vítězství množství: pokud měla jejich armáda nad protivníkem početní převahu a měla více materiálu, tak s největší pravděpodobností zvítězila. A bylo celkem jedno, zda muži nesli kopí, luky a pušky nebo seděli v tancích.
Největší námořnictvo na světě umožnilo britskému impériu ovládnout moře, převaha v letadlech umožnila Spojencům rozvrátit ekonomiku mocností Osy.
Množství nikdy nebylo všechno – lépe připravené, menší armády mohou porazit větší a zdánlivě silnější armády – ale statisticky řečeno určuje výsledek válek právě množství nejlépe. Početní převaha zajišťovala vítězství.
Koncem 60. let se tato teorie začala měnit. Americká armáda začala spatřovat přednost přesnosti před pouhým množstvím. Americké síly se snažily identifikovat, sledovat a zasahovat cíle se stále větší přesností.
V 70. letech 20. století čelily Spojené státy a jejich evropští spojenci početně silnějším sovětským silám. Nemohly se Sovětům vyrovnat tank proti tanku. Špičkoví američtí vojenští analytici se obávali, že Moskva válku v Evropě vyhraje díky své kvantitativní převaze.
V reakci na tyto obavy zavedly Spojené státy program nazvaný „Assault Breaker“ („Rozbíjení útoků“), jehož cílem bylo začlenit do vojenského plánování tehdejší nové technologie s úmyslem použít přesné rakety a bomby ke zničení sovětských sil.
I kdyby Sověti dosáhli z počátku útoku ve střední Evropě průlomu – třeba i díky mase „spojeneckých“, například československých jednotek –, neměli by být schopni útok rozvinout a proniknout hlouběji do západních liniích. Díky senzorům, raným typům zaměřovacích systémů a zbraním dlouhého dosahu si Spojené státy vybudovaly schopnost zničit druhou, třetí a následující vlny sovětských sil v Evropě.
Studená válka se v Evropě nikdy nerozhořela, ale přesnost amerických úderů se měla veřejně prezentovat v první válce v Perském zálivu v roce 1991. Lidé po celém světě sledovali záběry laserem naváděných střel a bomb, které dopadaly nejen na irácké tanky, ale i na tak malé cíle, jako byly ventilační šachty iráckých bunkrů.
Při pohledu skrz mířidla na francouzské proudové stíhačce je 19. ledna 1991 během války v Perském zálivu vypuštěna laserem naváděná střela na muniční sklad v Iráku.
V prvních dekádách 21. století si Západ, především pak Spojené státy, udržoval generační náskok ve schopnostech přesných úderů. Armády NATO, které si těžko mohly dovolit stále dražší pozemní vozidla, letadla, ponorky, lodě a zbraně, to přesvědčilo, že mohou vítězit, i když „zeštíhlí“ a zaměří se na efektivitu a přesnost spíše než počty. Například celkový inventář letectva a velikost flotily námořnictva je zhruba třetinový oproti roku 1965. Ovšem ničivá síla každého letadla a každé lodi či ponorky je mnohem větší.
Kolo dějin se otáčí
Ovšem kolo dějin se znovu otočilo. Západ (a znovu především USA) už nemají na poli přesných úderů takový náskok jako ještě nedávno, konstatoval například v eseji pro časopis Foreing Affairs Michal Horowitz, náměstek na americkém ministerstvu obrany.
Technologie, které stojí v základu těchto schopností, se postupem času staly levnějšími a dostupnějšími pro mnoho zemí a vojenských skupin mimo Spojené státy. I další armády, od ázerbájdžánských po severokorejské, mohou zasahovat některé cíle s přesností, ničivou silou a na vzdálenosti, které byly kdysi doménou výhradně západních armád.
Těží z pokroků soukromého sektoru v oblasti umělé inteligence a rozšiřující se dostupnosti snímacích a komunikačních platforem, jako jsou globální polohovací systémy.
Rozšíření know-how, technologií a zbraní mění i způsob vedení války. Levný komerční dron dokáže provádět podobné úkoly, na jaké bylo nedávno zapotřebí průzkumného letadla – a protože jsou tyto stroje relativně levné, lze je nasazovat ve velkém měřítku.
Armády si začínají uvědomovat, že už „si nemusí vybírat mezi přesností a kvantitou; mohou mít obojí“, jak to formuluje ve zmíněném eseji Horowitz.
Na Ukrajině se malé FPV drony používají často jako v podstatě přímá náhrada drahých naváděných střel. Nejsou sice tak ničivé, může je zastavit síť nebo pletivo, je možné jejich signál vyrušit a v některých (velmi vzácných) případech větší drony zničila palba z ručních zbraní – ale cena a dostupnost to bohatě vynahrazují.
O válce dronů
Ruská agrese vůči Ukrajině vyvolala první velkou konvenční válku, ve které jsou drony naprosto nepostradatelnou součástí obou armád. A to v řadě obdob a typů: od velkých dronů, které mohou útočit na cíle řádově více než 1000 kilometrů za frontou, až po menší stroje s doletem pár kilometrů.
Vždyť ukrajinská protitanková střela Stugna-P vyjde na 20 tisíc dolarů, americké Javeliny ještě asi na dvakrát víc. Pro ilustraci: cena jednoho FPV dronu se pohybuje zhruba v rozmezí od 10 tisíc do 20 tisíc korun (od cca 400 po 1000 dolarů).
Jen máloco na bojišti má tak nízkou cenovku. A když takový stroj jen poškodí bitevní tank či samohybnou houfnici řádově za desítky či stovky milionů korun, tak je to neskutečně efektivní „investice“.
Svědectví z fronty naznačují, že občas se na operátory dronů přeškolovali právě specialisté na protitankové zbraně. Zatímco drahá munice pro jejich původní zbraně dnes není k dispozici více než na začátku války (často spíš naopak), dronů je relativně dost a plní podobné úkoly. V rukou zkušeného operátora mohou vklouznout do krytého zákopu či proletět oknem do domu, ve kterém se skrývají vojáci či technika a vyřadit cíle s násobně vyšší vojenskou i finanční hodnotou.
Dodejme ovšem, že srovnání není tak jednoduché, jak se může zdát. Podle informací z obou stran fronty většina operací skončí neúspěchem – dron buď z nějakého důvodu selže, nebo cíl mine. Jak vysoká úspěšnost útoků je, v tom se prameny neshodnou na desetinnou čárku, zjevně je ovšem poměrně nízká.
Jak přesné jsou drony?
- Ruský telegramový kanál Seňja a sovy před časem uvedl, že cíl zasáhnou v nejlepším případě tři drony z deseti, tedy úspěšnost maximálně 30 procent.
- Ukrajinský výrobce FPV dronů AirUnit pro tamní média uvedl, že úspěšný zásah se dostaví ve zhruba 10 procentech případů.
- V tomto rozmezí – někdy mezi 10 a 30 procenty – se přitom pohybují prakticky všechny odhady o účinnosti nasazení dronů.
- A přitom to pochopitelně není tak, že by byl zasažen vždy opravdu drahý kus protivníkovy techniky či jiný lákavý cíl. A i pokud byl zasažen, neznamená to, že byl nutně zničen či vážně poškozen. Ekonomika nasazení FPV dronů tedy ve skutečnosti není tak úžasná, jak se může zdát z obvykle veřejně prezentovaných případů, které zahrnují především extrémní úspěchy.
Vybavit novou, byť malou dronařskou jednotku stojí na Ukrajině miliony a materiál za měsíc se může snadno vyšplhat na milionové částky. „Neušetří“ se ani na lidech – ti sice nebojují přímo na frontě, ale staví, servisují, upravují, obsluhují a řídí stroje, které pak bojují.
Dronová válka tedy rozhodně není levná, o tom není pochyb. Ale pořád je levnější než podobně intenzivní konvenční válka vedená s pomocí drahé „chytré“ munice, jako jsme viděli poprvé v akci během první války v Zálivu.
Nová doba
Stroje jako malé drony jsou vlastně „postradatelné“ – to znamená, že jejich relativně nízká cena činí ztrátu jednoho systému relativně nevýznamnou. Ve srovnání s nejmodernějšími zbraněmi nasazovanými americkou nebo čínskou armádou (například stíhačkou F-35 nebo řízenými střelami dlouhého doletu) jsou sice horší, lze je však nasadit v mnohem větším měřítku než jejich dražší protějšky. Náklady na jednotku jsou tak nízké, že v součtu představují dostupnější řešení.
Je jisté, že tyto levné a přesné systémy nečiní tanky, dělostřelectvo a další prvky moderní války zastaralými. Doplňují to, co už existuje, stejně jako tomu bylo v případě předchozích inovací; například příchod letecké války neznamenal konec nasazení pěchoty v bitvě. Budoucí bojiště budou charakterizována kombinací špičkových systémů nasazovaných v menším počtu, ve spojení s „postradatelnými“ systémy nasazovanými ve vysokých počtech.
Tyto nové trendy a technologie proměnily válku na Ukrajině v „bojovou laboratoř“, jak se vyjádřil britský ministr obrany Ben Wallace v roce 2023. Obě strany používají roje relativně levných bezpilotních letounů ke sledování a útokům na protivníka.
Na moři ukrajinské robotické čluny zasadily ruskému námořnictvu ničivé údery během kampaně, která podle ukrajinských odhadů poškodila nebo zničila třetinu ruské černomořské flotily. Rusko se nyní snaží tato ukrajinská plavidla bez posádky eliminovat pomocí dálkově řízených bezpilotních letounů řízených z pohledu první osoby.
Analýza
I když proti Rusům v Černém moři prakticky nestojí žádné nepřátelské námořnictvo, ani zdaleka si v jeho vodách nemohou dělat, co by chtěli.
Co je dnes jiné než v prvních dvou desetiletích jednadvacátého století, je rozsah, v jakém se tyto schopnosti používají – jejich nepopiratelná masovost.
Ukrajina i Rusko používají a někdy i ztrácejí týden co týden při plnění různých úkolů včetně průzkumu i boje tisíce bezpilotních letounů. Některé z těchto bezpilotních letounů lze znovu použít, jiné jsou naopak určeny k jednorázovému letu na vzdálenost stovek kilometrů.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj na konci roku 2023 vytvořil samostatnou složku armády zaměřenou na bezpilotní síly, neformálně známou jako ukrajinská „armáda dronů“. Oznámil tehdy také, že jeho země v roce 2024 vyrobí více než milion dronů. A tenhle na začátku války těžko představitelný cíl se už zřejmě podařilo překročit.
Další armády budou nepochybně ukrajinského příkladu následovat – a věk „masové přesnosti“ řečeno Horowitzovými slovy tak začne doopravdy.
