Arktická hrozba. Západ měří síly s Ruskem na dálném severu

Když se diskutuje o hrozbě, že by mezi Ruskem a státy NATO mohl propuknout vojenský konflikt, mluví se zpravidla o Pobaltí nebo Polsku. Trochu se zapomíná, že mezi Aliancí a ruským státem přitom existuje mnohem delší styčná linie – v severní polární oblasti.

Pro Středoevropana je představa arktického bojiště celkem vzdálená. Země jako Kanada, Norsko nebo Spojené státy však takové riziko vnímají mnohem bezprostředněji a po zahájení ruské invaze na Ukrajinu proto věnují větší pozornost obraně na severu.

Šéf kanadského generálního štábu Wayne Eyre před dvěma a půl týdny prohlásil, že obrana severního křídla NATO je pro kanadskou armádu „klíčovou zájmovou oblastí“. Riziko ruské invaze sice označil za velmi nízké, zároveň ale upozornil, že Moskva v posledních letech investovala do posílení své přítomnosti v regionu.

„Podívejte se, co Rusko udělalo. Znovu obsadili dříve opuštěné základny studené války,“ řekl Eyre na konferenci v Ottawě. Rusové se na dálném severu pustili také do rekonstrukce letišť a začali v oblasti častěji cvičit svá vojska.

Kanada chce proto posílit svoje vojenské pozice na severu tak, aby to Rusy odstrašilo od možného útoku. Zatím v takovém stavu není, což prý Eyreho budí ze spaní.

Podle expertů může mít ruská vojenská hrozba v Arktidě různé formy – od malých a logisticky extrémně obtížných, jako je například útok ruského komanda na kanadská zařízení na nejsevernějším Ellesmerově ostrově, až po ponorky s jadernými zbraněmi plovoucí pod arktickým ledem.

Přes Arktidu by také musely letět ruské rakety, pokud by je Moskva chtěla vypálit z pevniny a zasáhnout cíle ve Spojených státech nebo na jihu Kanady. Platí to i pro moderní hypersonické střely Kinžal, které už Rusové použili na Ukrajině.

Podle Katarzyny Zyskové, expertky na ruskou vojenskou a arktickou bezpečnost z Norského institutu pro obranná studia, může Rusko těmito zbraněmi vyvažovat své stárnoucí námořnictvo nebo materiální a personální ztráty, které utrpělo na Ukrajině. „Raketové technologie jsou jednou z oblastí, ve které má Rusko výhodu. Další oblastí jsou jaderné technologie,“ řekla odbornice stanici BBC.

Podobně jako kanadská armáda se nyní na sever více soustředí také Spojené státy, které se v uplynulých dvou desetiletích zaměřovaly spíše na Irák nebo Afghánistán. Jak připomněl list New York Times, z východního cípu Ruska je to přes Beringovu úžinu k pobřeží Aljašky pouhých 55 mil, tedy asi 88 kilometrů.

Americká vláda chce na západním pobřeží Aljašky investovat stovky milionů dolarů do rozšíření přístavu v Nome, aby mohl obsluhovat plavidla pobřežní stráže a námořnictva plující k polárnímu kruhu. Letectvo USA přesunulo desítky stíhaček F-35 na Aljašku a oznámilo, že tento stát bude hostit „vyspělejší stíhačky než kterékoli jiné místo na světě“. Americké námořnictvo zase tento měsíc provedlo cvičení za polárním kruhem.

Na severu se trénuje i v rámci celé Severoatlantické aliance. Ještě během prvního měsíce ukrajinské války vyslaly armády zemí NATO své jednotky na velké cvičení Cold Response v severním Norsku, které má s Ruskem společnou pevninskou hranici. Manévry, kterých se účastní kolem 30 tisíc vojáků ze sedmadvaceti zemí včetně Česka, však byly naplánovány ještě dávno před zahájením ruské invaze.

Napětí v arktickém regionu ostatně nesouvisí jen s válkou na Ukrajině, ale stoupá už několik let. Jednou z hlavních příčin je globální oteplování. S tím, jak tají dlouhodobě zamrzlá moře, se otevírají nové lodní trasy a odkrývají se dříve nedostupné zásoby surovin. Kvůli teplejšímu podnebí se také na sever stěhuje více lovných ryb.

Právě oteplování je přitom s Arktidou spjaté téměř osudově. Americký časopis Time upozornil, že severní polární oblast je po amazonském deštném pralese druhým největším úložištěm uhlíku na světě. Pod silnou vrstvou permafrostu, tedy dlouhodobě zmrzlou půdou, se zadržuje přibližně 1,5 bilionu metrických tun organického uhlíku.

Kvůli oteplování Arktidy, které zde postupuje rychleji než na zbytku planety, permafrost taje a uvolňuje zásoby uhlíku a metanu, které ohřívají planetu. Hrozí tak, že se Arktida z pohlcovače promění v producenta této látky a přispěje k rychlejšímu oteplování. Problém je v tom, že vědci zatím nemají dostatek údajů k tomu, aby mohli odhadnout, kdy dojde k bodu zlomu.

„Jedná se o jednu z největších a nejzranitelnějších zásob uhlíku na planetě,“ varovala Susan Nataliová, šéfka arktického programu ve Woodwellově centru pro výzkum klimatu v Massachusetts. Vědci se přitom neobejdou bez dat z Ruska. „Nemůžeme jen tak ignorovat, co se děje s permafrostem v Rusku. Je to obrovské slepé místo,“ dodala.

Jenže válka na Ukrajině zasáhla i vědeckou spolupráci s Rusy. Začátkem března se sedm zemí Arktické rady, což je mezivládní organizace zahrnující spolupráci ve vědě, ekologii, dopravě nebo i těžbě přírodních zdrojů, rozhodlo bojkotovat Rusko coby osmého člena. Právě Rusko přitom radě v současnosti předsedá.

„Zastavení arktické spolupráce bude mít značné důsledky,“ varoval Tero Mustonen, finský odborník na biodiverzitu a zastánce práv domorodých obyvatel severu. Zdůraznil, že Arktida je nejen zásobárnou mnoha nerostů, ale také sladké vody nebo genetické rozmanitosti.

„Pokud nebudeme mít přátelský mechanismus, jak se společně dohodnout na ochraně, výzkumu a vývoji, povedou akce v těchto oblastech k velmi odlišné klimatické cestě, než kdyby spolupráce fungovala,“ dodal Mustonen.