Od stolu vypátrala síť čínských koncentračních táborů. Napověděly zahrady

Málokoho by napadlo, že čínské koncentrační tábory v daleké autonomní oblasti Sin-ťiang jsou ve skutečnosti designově zajímavá stavení obklopená parky, fontánami, sochami a alejemi. Mnohem znepokojivější je však zjištění, kolik takových nevinně vypadajících budov v Číně existuje.

Byla to právě tato mravenčí práce při odkrývání sítě čínských detenčních center v Sin-ťiangu, za kterou Kolumbijská univerzita minulý rok udělila prestižní Pulitzerovu cenu. Poprvé v historii získala primárně novinářskou cenu architektka. Britka Alison Killingová.

„Nemá smysl rozlišovat, jestli jde o tábory, vězení či detenční centra. Lidé v Sin-ťiangu dostanou 20 let za to, že měli v telefonu WhatsApp. Máme podezření, že se uvnitř těchto zařízení dějí otřesné věci,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy Alison Killingová.

Jak se z architekty stane vítězka novinářské Pulitzerovy ceny?

Jako architekta sama na sebe dělám asi 10 let. Jenže přišlo období hospodářské krize a příliš se nestavělo. Spousta architektů má rádo netradiční přístup k věci, dělají zajímavé výstavby, komunitní projekty, pracují na různých rešerších… a já začala pracovat na dokumentaci, která pomocí map, dat, zvuku a sociálních médií sleduje příběh dvou fiktivních migrantů cestujících do Evropy.

Tím jsem se posunula trochu jiným směrem – k dokumentaristice a žurnalistice. Krátce nato jsem se seznámila s novinářkou BuzzFeedu, Meghou Rajagopalanovou. Daly jsme se do řeči a ona se mi svěřila, že pracuje na tématu Sin-ťiangu a obtížích, které s tím souvisely. Uvědomila jsem si, že dohromady máme celou škálu dovedností a možností, a tak jsme se rozhodly spolupracovat.

Jak probíhá taková práce na odkrývání detenčních táborů, o kterých se toho příliš neví?

Pracovali jsme v tříčlenném týmu (Pulitzerovu cenu za mezinárodní zpravodajství získali společně, pozn. red.). Megha má dlouholeté novinářské zkušenosti, řadu let pracovala v Číně, o této zemi toho spoustu ví, navíc ovládá jazyk. Dále s námi pracoval Christo Buschek, vývojář, který se specializuje na projekty v oblasti lidských práv. Pomohl nám zmapovat náš výzkum a vytvořil nástroje, které nám práci usnadňovaly.

Po vytvoření databáze jsem provedla geoprostorovou analýzu – procházela jsem satelitní snímky a všechna dlaždicová zobrazení. Když se mi zdálo, že by na tom místě mohl existovat tábor, potvrdili jsme si to dalšími satelitními snímky.

Pak nastoupila Megha, která lokaci zmapovala blíže, dělala rozhovory s bývalými zadrženými, kteří si mnohdy uvědomovali a pamatovali, na jakém místě je zadrželi. Byli i schopní ukázat nám to na Google Maps, což zase při práci pomáhalo mně.

Dali jsme tak dohromady článek o jednom z táborů a k tomu jsem vytvořila 3D model. To ale vyvolalo spoustu otázek – jak vypadá každodenní život, jak velké jsou cely, jak často mohou lidé chodit ven, cvičit…? Tyhle připomínky si ode mě pak převzala Megha, která je vytáhla před bývalými zadrženými, čímž se ten obrázek doplnil. Měli jsme tedy rozděleno, kdo co dělá, ale také jsme velmi úzce spolupracovali a zpětně se kontrolovali.

Kolik táborů na území Sin-ťiangu tedy je? Kolik jste jich objevili vy?

Do práce jsme se dali v polovině roku 2018, kdy se vědělo o několika desítkách táborů, které už prozkoumal i Shawn Čang. Ten na ně přicházel například tak, že procházel zadávací protokoly a dokumenty čínské vlády, ať už šlo o nový systém ústředního topení pro nový tábor, nebo najímání nových strážných. Na jejich uniformách třeba našel adresy, které pak použil k dohledání táborů. Obdobným způsobem vypátral dalších 70 nebo 80 míst, odvedl opravdu úžasnou práci.

My našli celkem 268 lokací, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou to tábory. Také jsme potvrdili spoustu těch, které už objevil Shawn.

Odhaduje se, že Čína v těch táborech drží asi milion příslušníků etnických menšin, převážně Ujgurů. Na základě toho, co jste zjistili, je tento odhad věrohodný?

Nejdřív nám to přišlo neuvěřitelné. Po vypracování úplné sítě, analýzy lokací a propočtu podlahové plochy každého z táborů a porovnání s čínskými vězeňskými předpisy jsme došli k tomu, kolik metrů čtverečních by pro sebe mohl každý z vězňů mít.

Došli jsme k závěru, že kapacita těch míst, o kterých víme, je 1 014 000. Takže odhady o milionu zadržovaných jsou velmi věrohodné. Nutno ale podotknout, že lidé, kteří se ze Sin-ťiangu dostali, všichni do jednoho mluvili o přeplněných táborech. Takže milion bude střídmý odhad.

O jakých typech táborů to mluvíme? Jsou to vězení, reedukační centra, koncentrační tábory…?

Podle výpovědí těch, se kterými jsme mluvili, jsou ty tábory rozděleny podle několika stupňů zabezpečení. My mluvili hlavně s těmi, kteří byli v zařízeních nejnižšího stupně, kde je třeba nutili pracovat v továrnách, pak ale mohli být propuštění, utéct z Číny a teď podávají svědectví.

Je otázka, zda v tomto případě má smysl dělat rozdíl mezi táborem a vězením… Víme, že jsou tito lidé zadržovaní bez řádného obvinění, sami nevědí, na jak dlouho.

Čínská vláda na konci roku 2019 oznámila, že všechny tábory uzavřela. Zároveň jsme ale viděli, jak staví další a další. Podle mého názoru to povede k tomu, že Čína bude tyto zadržovací programy legitimizovat. Novináři některá místa, která byla označena jako tábory, dříve navštěvovali. Vláda z nich ale udělala věznice nebo zadržovací centra, takže jsou nyní součástí formální struktury Číny.

Jsou v nich ale drženi stále ti samí lidé, kteří nespáchali zločiny. Dokonce ani zločiny v tom slova smyslu, v jakém je chápe Čína. Vychází nám z toho, že od poloviny roku 2016, kdy tábory vznikly, došlo k zadržení čtvrtiny obyvatel Sin-ťiangu, což je neuvěřitelný podíl.

Nazývat tábory vězeními je dle mého jen pokus o legitimizaci celé věci, což je i výsledek mezinárodního tlaku.

Jediná změna k lepšímu je ta, že rodiny zadržených, které mnohdy nevěděly, kam jejich blízké odvedli, už prý nějaké informace dostávají. Lidé přitom dostanou třeba 20 let za to, že měli v telefonu WhatsApp. Za extremismus (v Číně) považují i cestování do zahraničí. Máme podezření, že se uvnitř těchto zařízení dějí otřesné věci.

Takže je vážně těžké odpovídat na otázku, zda jde o tábory či vězení nebo záchytná centra, nemyslím si, že má takové dělení v tomto případě smysl.

Na twitteru jste sdílela satelitní snímky s detaily jednotlivých zařízení. Nemohla jsem si nevšimnout, že zvenku jsou areály vyloženě hezké – sportoviště, fontány, parčíky, sochy. To mi připadá trochu bizarní… má to být nějaká zástěrka, aby naoko tábory vypadaly řekněme nerušivě?

Řekla bych, že zvláště ta sportoviště slouží hlídačům, jinak tam bude funkcí více. Je to jako v okolí důležitých úřadů v jiných městech, jsou to místa, která ukazují určitou občanskou hrdost, před sídly vedení najdete vlajku, sochy, vysázené květiny. Výsadba stromů podél věznic zase zajišťuje jisté soukromí. Zahrady místo dělají jednoduše hezčím, je to zase o občanské hrdosti.

Teď ale trochu spekuluji, protože my ve skutečnosti nemáme podložený přehled o tom, kdo tato místa navrhl, neměli jsme šanci s těmi lidmi mluvit. Takže se jen domnívám, že celé to hezké kolem má jen budit dojem, že vězení je vlastně rehabilitace, ne trest.

A všechny tyto snímky jsou dohledatelné přes Google Maps…?

Raději používám spíš Google Earth než Google Maps, protože Google Earth nabízí i historické satelitní snímky. Ale ano, tahle místa jsou dohledatelná i na Google Maps. A vlastně jsem je našla náhodou.

Když jsme dělali výzkum a snažili se objevená místa prozkoumat, strávila jsem spoustu času prohlížením různých lokalit, dělala jsem si jejich charakteristiky a ověřovala, že jde skutečně o tábor nebo detenční zařízení. Podobně, jako když jsem předtím dělala všechny nákresy pro výpočet podlahových ploch, strávila jsem spoustu času prohlížením všech táborů v naší databázi. A pak mě najednou do očí praštila zahrada. Říkala jsem ostatním: „Wow, podívejte se, kolik jich tady mají.“ Kolegyně, která nám pomáhala s fact-checkingem, pak třeba narazila na moc hezké krajinné designové prvky.

Dříve jsem nad touto stránkou nepřemýšlela, ale vlastně je to nakonec docela zajímavé.

Povedlo se vám dostat se do Sin-ťiangu osobně?

Mně ne, ale Megha tam byla několikrát. Naposledy tam pracovala pro BuzzFeed jako vedoucí čínské pobočky v létě 2017 a byla vlastně první novinářkou, která jeden z táborů navštívila. Později už nedostala víza a musela se vrátit. Práce v Sin-ťiangu je ale velice obtížná i s vízem.

Nemůžete jen tak mluvit se zdroji, protože policie ty lidi zastrašuje a hrozí jim odvod do táborů, takže vám ve zpovídání místních brání i svědomí. Celé to ztěžuje i fakt, že jsou sledovaní a zatýkaní i novináři. Čínská vláda ale tvrdí, že je v Sin-ťiangu vítán každý, tak si říkám, že třeba budete mít větší štěstí vy.

Myslím, že moje šance navštívit Čínu, natož Sin-ťiang, jsou sečteny…

Ano, ono to omezování práce novinářů na půdě Číny je špatné i mimo Sin-ťiang. Přibývá médií vyloučených z jejího území, ať už to byl Washington Post, ABC News nebo nějaká newyorská média. Začíná se dít i to, že novináři dostanou zákaz vycestovat a není jim dovoleno opustit Čínu, což se stalo s třeba ABC News a jejich korespondentům. Byla zadržená i asistentka redakce Bloombergu, ta je nezvěstná už víc než rok…

Zareagovala vůbec na vaši práci někdy přímo Čína?

Pokaždé, kdy jsme nějaký příběh publikovali, jsme čínskou vládu žádali o komentář. Obraceli jsme se na ministerstvo zahraničních věcí a také jsme navštívili řadu konzulátů, abychom byli schopni s někým mluvit a dostat odpovědi. Napsali jsme jim, že se chystáme zveřejnit síť táborů, dali jsme jim celý náš seznam lokací, poslali jim podrobné otázky. Oni vždy maximálně popřeli obvinění, která jsme vznesli.

Jinak jsme se ale nikdy s žádnou osobní negativní reakcí nebo zastrašováním nesetkali, něco málo jen proběhlo online.

Pokračujete v rozkrývání situace v Sin-ťiangu dál?

Nemůžu moc mluvit o tom, co v Sin-ťiangu plánujeme, ale pokračujeme dál. Ale řekněme, že téma například nucených prací je velká věc.

Už jen třeba v souvislosti s tím, s kolika západními firmami Sin-ťiang spolupracuje. Rozhodli jsme se, že se tedy zaměříme i na úzkou spojitost se západními dodavatelskými řetězci.