Fotka, která změnila svět. Ukázala, že policie vraždí malé děti

Většina těch dětí vůbec netušila, do čeho jdou. Jak moc riskují. Je to paradox – celý život prožily v apartheidu, v prostředí nejtvrdší, brutální rasové segregace. Ale ten systém byl pro mnohé z nich jenom velmi vzdálenou představou.

Žily ve městě pro černé, mezi černými, chodily na školy pro černé… Do „bílého“ hlavního města, se kterým jejich Soweto sousedilo, se nikdy v životě nedostaly. Ano, někteří z jejich rodičů tam pracovali, někteří si i stěžovali na to, jak s nimi bílí zacházejí. Ale děti se za svého života setkaly snad s několika bílými policisty nebo sociálními pracovníky. A jinak neměly ponětí, jak ten velký vnější „bílý svět“ funguje.

A tak, když vyšly do ulic, nečekaly, že tam na ně budou čekat policisté s ostře nabitými samopaly a puškami. A s obrněnými vozy jako zátarasy nebo drtícími monstry.

„Trochu jsme se samozřejmě báli. Ale hlavně jsme se cítili svobodní. Měli jsme pocit, že nyní projdeme ulice Soweta a předáme lidem vzkaz,“ vzpomíná účastnice protestu Antoinette Sithole. „Bylo to úžasné. Byli tam všichni spolužáci, všichni známí. Bylo to jako na školním výletě.“

Ne, ty děti nevěděly, do čeho jdou.

Středoškoláci v Sowetu se rozhodli protestovat kvůli novému jazykovému zákonu. Ten nařídil, aby se hlavní předměty v „černých“ školách vyučovaly v afrikánštině. Nikoli v angličtině jako dosud. Afrikánština se vyvinula z holandštiny, tedy jazyka prvních evropských osadníků na jihu Afriky. Historicky tak měla pro původní obyvatele negativní zabarvení jako řeč koloniálních pánů.

Ale důvody protestu byly pro mnoho studentů jednodušší, praktičtější – afrikánštinu neovládali. „Přírodní vědy jsou dost složité samy o sobě. S tím předmětem bojujete v angličtině. A teď se ho najednou máte učit v afrikánštině? To nedává smysl,“ vzpomíná Antoinette Sithole.

Nebyl to protest proti apartheidu jako takovému. Byl to protest proti absurdnímu školnímu teroru. Studenti si připravili plakáty a do ulic Soweta vyrazili se svým vzkazem. „Afrikánština musí být zakázána! Pryč s afrikánštinou!“

Bylo jich skoro 10 tisíc. Mávali plakáty, zpívali, cítili se trochu jako na školním výletě. Vyhnuli se policejním zátarasům, nechtěli provokovat, změnili původně naplánovanou trasu pochodu. Nepomohlo to.

Uslyšeli divné zvuky a začaly je nesnesitelně pálit oči. Nevěděli, co se děje, byli zmatení, někteří panikařili. Policisté je začali rozhánět slzným plynem. A poslali na ně psy.

Ale stále to byl jen začátek.

Sam Nzima pracoval jako fotograf pro „černé noviny“ The World. Nesměl fotografovat bílé, nesměl s nimi mluvit, psát o nich… Bílými se zabývala „sesterská“ redakce The Star. Nzima nepomýšlel na to, že by tuhle praxi kritizoval, nebo proti ní dokonce protestoval. Věděl, že by za to šel do vězení. Prostě fotil černochy. A redakce ho 16. června 1976 vyslala do Soweta.

Od začátku věděl, že je zle. „Bylo mi jasné, že skončí ve vězení, nebo že je zastřelí. Tehdy neexistovaly žádné gumové náboje. Jen ostrá munice. Když na vás policisté namířili pušku, bylo jasné, že vás zastřelí,“ vzpomíná Nzima.

Ale na to, co v Sowetu viděl, nebyl připravený ani on. Mezi prvními zastřelenými dětmi byl třináctiletý Hector Pieterson, mladší bratr Antoinette Sithole. Neměl tam být, měl zůstat doma, takto mladí žáci se pochodu účastnit neměli. Ale nedalo mu to.

Posmrtně se Hector stal ikonou boje proti apartheidu. Symbolem jeho konce.

Tělo Hectora Pietersona zvedl z ulice mladík, který doufal, že ještě žije. Chtěl ho odnést do nemocnice. Vedle něj běžela Hectorova sestra. Zoufalá. Křičela, nevěřila, plakala. A Sam Nzima to vyfotil.

„V redakci byla ostrá debata, jestli máme fotku publikovat,“ popisuje Nzima. „Někdo tvrdil, že jenom vystrašíme lidi. Jiný varoval, že zažehneme občanskou válku…“

Nakonec převážil profesionální argument: je to nejlepší ilustrace toho, co se v Sowetu stalo. Policie zabila dítě. A fotku publikovali.

Nzimovu fotografii převzala média po celém světě. Byl to šok. Obraz, který vydá za stovky článků, projevů, knih. Brutální vhled do toho, co se „tam“ děje. Policie vraždí malé děti. A proč? Protože se chtějí bavit o tom, v jakém jazyce se mají učit?

A co my na to? Máme s tou zemí diplomatické styky? Obchodujeme s ní? Je to dokonce v něčem náš spojenec? Naši vrcholní politici se navštěvují? Naši boháči tam jezdí střílet lvy do rezervací? Chceme se na tom podílet?

V demokratickém světě se masivně zvýšil tlak na sankce a embarga proti Jihoafrické republice. Ale nebylo to nic jednoduchého a samozřejmého.

Boje mezi původními obyvateli a kolonizátory a segregace provázely jižní Afriku po staletí. Ale jako zákonem ustavený režim vznikl apartheid až po druhé světové válce. Není třeba zacházet do detailů, stačí shrnout: zákony v podstatě zcela oddělovaly bílé a černé obyvatele země. Mezi nimi byly ještě dvě kategorie – Indové a barevní míšenci, kteří měli o trošku větší práva než černoši.

Zákony zakazovaly mezirasové sňatky, mezirasový sex, podle zákonů byly vystěhovány miliony lidí, aby černoši nebydleli vedle bílých. Školy, práce, dopravní prostředky – rozdělení na bílé a černé bylo samozřejmostí. Ani oceán nestačil na to, aby smyl „nečistotu“ černochů – i pláže byly oddělené.

Po druhé světové válce a holocaustu to byl pro Západ trochu problém.

OSN taky pravidelně vyhlašovala odsudky proti apartheidu.

Jenže jihoafrický režim byl také antikomunistický. Byl to spojenec ve studené válce. A byl to strategický bod námořních obchodních cest. A byl to zajímavý obchodní partner. A byla to země, která neodmítla hostit západní letadla či lodě. Takže? Běžná politická schizofrenie: na jednu stranu odsudky rasismu, bezpráví, apartheidu, na druhou stranu vojenská a politická spolupráce, obchod, normální vztahy.

Příklad: Týden po střelbě v Sowetu se americký ministr zahraničí Henry Kissinger v Německu setkal s jihoafrickým prezidentem. O Sowetu nebyla řeč. Znovu se setkali v září v Jihoafrické republice. Studenti v Sowetu proti Kissingerově návštěvě protestovali. Během protestu policie zastřelila nejméně šest lidí.

Spojené státy a Jihoafrická republika byly tou dobou mimo jiné spojenci v rámci typického konfliktu studené války – občanské války v Angole. Podporovaly antikomunistickou opozici. Na druhé straně konfliktu stály Kuba a Sovětský svaz.

Konec apartheidu přinesl spíše Hector Pieterson než Henry Kissinger.

Bylo to na dětech.

Hector Pieterson byl ve 13 letech zastřelen policisty.

Jeho sestra, Antoinette Sithole, přispěla ke vzniku Muzea Hectora Pietersona v Sowetu.

Fotograf Sam Nzima utekl před policií do rodné vesnice a už nikdy nefotografoval. „Ta fotka zničila moji budoucnost jako fotografa,“ říká Nzima. „Mnohokrát jsem litoval, že jsem ji udělal. Ale dnes vím, že přispěla k osvobození lidí v JAR.“

A mladík, který se snažil Hectorovi pomoci? Jmenuje se Mbuyisa Makhubo. V době povstání v Sowetu mu bylo 18 let a střední školu už dokončil. Na protestu být neměl. Ale když slyšel střelbu, vyběhl z domu, chtěl vědět, co se děje. Chtěl pomoci.

Policie ho později obvinila z pózování na naaranžované fotce. Uprchl ze země. Nějaký čas pobýval v Nigérii. Z Nigérie napsal v roce 1978 dopis rodině. To je poslední informace, kterou o něm příbuzní mají.

V roce 1988 zadržely kanadské úřady nelegálního přistěhovalce s falšovanými doklady. Jmenoval se Victor Vinnetou. Krátce po zadržení se mu podařilo zmizet, znovu zatčen byl v roce 2004. Pátrání po jeho skutečné identitě vedlo do Soweta. Může to být Mbuyisa Makhubo?

Část příbuzných si byla jistá, že je to on, jiní váhali. Testy DNA nebyly průkazné. Sám „Victor Vinnetou“ dokázal detailně popsat, jak nesl Hectora Pietersona, ale odmítal se vrátit domů. Tvrdil, že v zemi dál vládne režim apartheidu. S delegací, která za ním z Jihoafrické republiky přiletěla, se odmítl bavit. Zůstal v kanadské vazbě.

Nové zprávy o něm nejsou.

V roce 1989 se prezidentem Jihoafrické republiky stal Frederik de Klerk. Intelektuál a pragmatik, který zastával řadu ministerských postů v předchozích vládách podporujících apartheid. Viděl, že země směřuje k rozkladu, nekontrolované eskalaci násilí, rasové občanské válce.

De Klerk začal uvolňovat segregační zákony, propustil politické vězně a s nejslavnějším černým politickým vězněm a bojovníkem proti apartheidu Nelsonem Mandelou zahájil vyjednávání o konci apartheidu. V roce 1994 se Nelson Mandela stal prezidentem. V témže roce se konaly první všeobecné svobodné volby.

Lidé měli velká očekávání. Výsledky byly ale víc než problematické. Podle veterána boje proti apartheidu Ronnieho Kasrilse udělala Mandelova vláda fatální chybu hned na začátku – namísto snahy naplnit svůj levicový program přijala půjčku od Mezinárodního měnového fondu. A s ní i její podmínky, tedy liberální ekonomickou politiku.

Chudí zůstali chudými, bohatství země nadále zůstává v rukou malého procenta vyvolených, nezaměstnanost roste, roste nespokojenost, frustrace a násilí. Policie je podobnou hrozbou jako v době apartheidu. Noví vládci mezi sebou bojují ve frakcích. A navíc je tu největší epidemie AIDS na světě. Podpořená i prezidentem Thaboem Mbekim, který závažnost epidemie opakovaně zlehčoval.

Paradoxně provází JAR i silná xenofobie. Jihoafričané odmítají imigranty, ti se opakovaně stávají terčem násilí.

Mnohé politiky z Afrického národního kongresu – strany Nelsona Mandely – provází podezření z korupce. Země prožívá energetickou krizi, někteří politici a podnikatelé se obávají, že se blíží k bodu, kdy se promění v „padlý stát“. Stát, v němž začíná vládnout anarchie.

Soweto už není samostatným městem striktně odděleným od sousedů. Je předměstím Johannesburgu. A v roce 2010 se tu konalo finále mistrovství světa ve fotbale. Soweto se stalo centrem pozornosti pro miliardu fotbalových fanoušků.

Satisfakce určitě.

Ale na happy end je to zatraceně málo.