Anatomie ukrajinského neúspěchu. Po únorovém zlomu se jen vršily problémy

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

V únoru 2024 nastal ve válce na Ukrajině zlom. Obránci se tehdy museli stáhnout z Avdijivky, předměstí Doněcka, o něž se bojovalo v podstatě deset let. Tím odstartovaly další problémy. Od té doby ukrajinské síly ustupovaly směrem na západ, tedy k městu Pokrovsk. Někdy byl ústup rychlejší, někdy pomalejší, ale byl – a je – prakticky neustálý.

Pád Avdijivky se chystal dlouhé týdny, či spíše měsíce (Rusové zahájili ofenzivu na začátku října 2023), a tak se po něm čekalo, že by se fronta mohla zastavit někde západně od města. Pokud se podaří ukrajinské armádě připravit vhodnou obranu.

To se ovšem nestalo. Ukrajinská první obranná linie za Avdijivkou dlouho nevydržela. Velké potíže přineslo střídání jednotek na tomto úseku na přelomu února a března 2024, tvrdí zdroje serveru Ukrajinská pravda.

Původní třetí samostatnou útočnou brigádu, která držela pozice v okolí Orlivky a Semenivky (nedaleko Avdijivky), nahradila 68. samostatná myslivecká brigáda. Rotace jednotek je obecně jedním z nejzranitelnějších momentů obrany a Rusové příležitosti využili. Právě v této době se jejich útoky výrazně zintenzivnily.

Nově příchozí jednotky nebyly ještě plně usazené na svých pozicích a už se spustila palba a útoky dronů. Nově příchozí muži si například stěžovali, že jim chyběly prostředky elektronického boje, které si odcházející brigáda vzala s sebou. Některé oddíly na svých pozicích údajně vydržely pouze pár hodin.

V průběhu března a dubna tak Rusové stále postupovali na západ, dostali se k několika strategickým obcím, jako Umanske, Jasnoborodivka a Netailove. Další zlom přišel v polovině dubna, kdy ruské síly začaly využívat železniční trasy na sever od Avdijivky.

Na pohled se to tak nemusí laikovi zdát, ale ztráta železničních náspů se v dané oblasti ukázala být naprosto zásadní slabinou. Poskytují poměrně dobré úkryty před dělostřelbou, jsou totiž hustě zarostlé. Pod vegetací mohli Rusové hromadit síly k útokům. Ukrajinští obránci na to nebyli připraveni, nedokázali včas zareagovat a na tratích například vybudovat nějaké překážky, minová pole nebo alespoň vymýtit vegetaci.

Cestu k železnici otevřel Rusům úspěch v obci Očeretyne, kterou až překvapivě rychle dobyli v polovině dubna letošního roku. Toto průmyslové město mělo zásadní význam pro obranu a jeho zisk se stal klíčem ruského úspěchu.

V této poměrně rovinaté oblasti Ukrajiny se nachází větší počet říček a řek, které se sice dají snadno přebrodit, přesto komplikují dopravu a zásobování. Navíc se na nich nachází i větší počet obvykle malých vodních nádrží, které je těžké překročit. Nad nížinou se nachází nevýrazný hřebínek, který se táhne od Avdijivky k Očeretyne a dále na západ. Po této vyvýšenině vede železniční trať. Přes Očeretyne je tedy vlastně postup na západ nejjednodušší.

Příčinou rychlého pádu tohoto klíčového bodu obrany bylo buď náhlé stažení ukrajinské 115. samostatné mechanizované brigády, nebo problém při rotaci se 100. mechanizovanou brigádou. V tom stále není zcela jasno.

Řada indicií nasvědčuje, že ukrajinští vojáci v oblasti náhle opustili pozice a umožnili ruským jednotkám rychlý postup přes první a nejpevnější linii obrany. Ta měla také své nedostatky (například některá minová pole údajně nebyla vůbec položena), další pozice ovšem byly připraveny ještě výrazně hůře.

Od té chvíle se situace jen zhoršovala. Rusové po dobytí Očeretyne pronikli dále a fronta se začala rozpadat. Ukrajinští vojáci ztráceli přehled o tom, kde vlastně leží fronta a šířil se chaos. V prvních dnech po ruském průlomu chodili prakticky s prstem na spoušti a nervózně si ověřovali, zda se k nim blíží „naši“ nebo nepřítel.

Nebyly to plané obavy. Například v červenci 2024 se ruské síly pokusily o obklíčení ukrajinských jednotek mezi vesnicemi Progres a Lozuvacke. Podařilo se je nakonec zachránit jen díky dobře naplánované a šťastně provedené noční operaci. Byla to jen malá světlá výjimka v celkově neúspěšné obraně.

Rusové pokračovali v postupu podél severní části tzv. pokrovského výběžku, postupně obsazovali další vesnice, jako Želanne a Novohrodivka, a pomalu se blížili k samotnému městu. V polovině září už byli Rusové jen osm až 10 kilometrů od Pokrovsku a ocitli se na dosah poslednímu významnému ukrajinskému městu před hranicemi Dněpropetrovské oblasti.

Od té doby se, pravda, fronta v tomto směru výrazně neposunula. Ruské jednotky se místo přímého útoku na Pokrovsk pokusily rozšířit čelo svého útoku na jih. Svou pozici tak stabilizují a využívají průniku do ukrajinské obrany, aby útočily na sousední pozice – ty se ocitají (někdy doslova) v křížové palbě ze dvou směrů, a tak jsou samozřejmě oslabeny.

Situace se tedy i v posledních týdnech nadále komplikovala. „Ruskému dobytí Pokrovsku v následujících měsících pravděpodobně nebude ukrajinská armáda schopna zabránit,“ odhaduje bezpečnostní odborník Michal Smetana z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Podobná očekávání má i řada dalších expertů, včetně významné části ukrajinských.

Jedním z hlavních důvodů ruského postupu byla jasná převaha v počtu vojáků. Ruská armáda na pokrovském úseku nasadila desítky tisíc mužů. Zvláště náročné byly pěchotní útoky, kdy malé skupiny ruských vojáků (často jen kolem pěti pěšáků) během jediného dne znovu a znovu útočily na stejnou pozici. V některých případech mohlo na pozici čtyř ukrajinských vojáků denně zaútočit až 80 Rusů, popsal pro ukrajinské novináře nedávno Serhij Filimonov, velitel 108. samostatného praporu „Da Vinciho vlci“.

Dalším faktorem byla ruská dělostřelecká převaha. Ukrajinské jednotky neměly dost munice na to, aby udržely své obranné pozice. Například v březnu dostávala jedna jednotka 68. brigády denně 50 granátů pro 120mm minomety, ale do září počet dramaticky poklesl na pár kusů na den.

Po těžkých bojích u Avdijivky začalo docházet střelivo, což mělo zásadní dopad na schopnost ukrajinských sil zastavit ruské pěchotní útoky. Jeden z vojáků z 68. brigády si stěžoval, že jejich velitelé jim četli manuály, jak by měla obrana fungovat, ale ve skutečnosti nebyli schopni plnit stanovené úkoly, protože neměli dost prostředků.

Naopak ruské síly mohly v posledních měsících ještě častěji než dříve používat klouzavé letecké bomby (a podle některých zpráv se je také naučily používat efektivněji a zlepšila se jejich přesnost). Tato munice je vzhledem ke své explozivní síle proti opevněním účinnější než dělostřelectvo a Ukrajina proti ní nemá žádnou účinnou obranu.

Ruská převaha v munici, technice i mužích je zásadní problém, říká pro Seznam Zprávy Jiří Šedivý, bývalý náčelník generálního štábu české armády: „Do popředí se dostávají dopady některých dříve učiněných chyb ve vedení obrany Ukrajiny proti ruské agresi, včetně toho, že se nepodařilo zajistit Ukrajině slibovaný dostatek moderních zbraní.“

I podle něj se navíc ruské velení zlepšuje. Ruské ztráty jsou sice nepochybně vysoké, obecně ovšem vedou ruské síly válku chytřeji než na začátku: „Přestali podceňovat ukrajinskou armádu a ruští velitelé omezují vedení početně rozsáhlých akcí, při kterých ztráceli velké množství vojáků a techniky a hledají vhodnější způsoby boje proti ukrajinské armádě.“

Špatná se ukázala být i organizace budování opevnění v druhé a dalších liniích. Ukrajinská armáda donedávna neměla samostatné ženijní oddíly, které by se jejich přípravě věnovaly. Nezkušenost či jednoduše neschopnost pak vedla k tomu, že i když na pokrovském úseku vznikaly nové zákopy a bunkry, mnoho z nich prostě neplnilo svůj účel.

Často byly podle vojáků postaveny na špatných místech – například v otevřeném poli, kde na ně nepřítel jasně viděl a nebylo je možné nepozorovaně zásobovat. Serhij Filimonov popsal, jak se mnoho pozic muselo kopat znovu, protože původní opevnění byla špatně umístěná.

Některé zákopy dokonce vedly přímo z nepřátelských pozic do ukrajinského týlu a v podstatě pouze usnadňovaly postup ruských sil. Špatně navržená opevnění tak spíše pomáhala ruským jednotkám, než aby ukrajinským vojákům umožňovala efektivní obranu.

Ještě větším a obecnějším problémem je ovšem stav mužstva. Ukrajinské brigády, které držely frontu, byly často pod stavem a neměly dostatek zkušených a dobře vycvičených mužů (i žen). Například 110. mechanizovaná brigáda byla po stažení z Avdijivky (kde bojovala téměř dva roky) nasazena na pokrovský úsek. Během dvou měsíců se personální situace v této brigádě zhoršila natolik, že její pěchota byla obsazena jen z méně než 40 %.

Podobně na tom byla i 68. brigáda, která sice měla při přesunu na pokrovský úsek v březnu 2024 relativně dobrý počet vojáků, ale utrpěla těžké ztráty. K tomu přispěla i neúspěšná mobilizace, protože noví rekruti byli často nedostatečně motivovaní a špatně vycvičení. Navíc někteří z nových vojáků byli i ve věku nad 55 let, což je pro náročné bojové operace problém.

Podobný personální stav líčily novinářům ze serveru Slidstvo i zdroje z 72. brigády, která bránila dva roky oblast kolem Vuhledaru (dokud ho v září neobsadily ruské síly). Jeden z důstojníků popisoval, že v praporu, který měl mít papírově 350 mužů, jich zůstalo na konci bojů jen 30. Z toho byla zhruba polovina podpůrný personál (řidiči, mechanici) a polovina pěšáci. Jednotce původně přidělený úsek fronty měřil údajně kolem dvou kilometrů.

Dlouho očekávané zahájení ukrajinské všeobecné mobilizace tak na frontě zatím není příliš vidět. Kyjev údajně preferuje vytváření nových jednotek, ty stávající dostávají jen menší podíl čerstvých rekrutů.

I na ruské straně je vidět určitý problém s náborem nových mužů: odměny novým vojákům v roce 2024 velmi rychle rostly, což znamená, že zájem klesal. „Ačkoliv Rusko bezesporu rovněž bojuje s problémy souvisejícími s nedostatečným výcvikem svých vojáků, motivací, velením a vybavením, Moskva byla schopna průběžně své ztráty nahrazovat a co do počtu nasazených sil na bojišti aktuálně Kyjev převyšuje,“ hodnotí situaci Michal Smetana.

Stále otevřenou otázkou je to, jak se na ruském postupu podepsalo převelení části ukrajinských jednotek k útoku do ruské Kurské oblasti. Experti jsou v této otázce do jisté míry rozděleni.

Podle Michala Smetany je na hodnocení ještě brzy. „Nicméně faktem je, že ruská ofenziva směrem na ukrajinské město Pokrovsk se v té době výrazně zrychlila a nedostatek ukrajinských sil tomuto rychlému postupu pomohl,“ doplňuje.

Podle Jiřího Šedivého se ukrajinské vedení útokem v Kursku dopustilo chyby. „Do těchto dnů se nenaplnily předpoklady, že jednota ruského politického vedení v čele s Putinem se zhroutí, že se ruská veřejnost vzbouří proti neschopnosti ruského politického vedení a armády ochránit ruské území, že bude muset Rusko přesunout významnou část svých vojsk k zastavení postupu ukrajinské armády v této oblasti,“ vypočítává.

Je skeptický i k představě, že by obsazené území bylo možné „směnit“ za obsazené území Ukrajiny. Vojska nasazená v Kurské oblasti v každém případě podle něj chybí jinde.

Stále se ovšem objevují názory opačné. Například autoři už zmíněného článku z Ukrajinské pravdy upozorňují, že některé v Kursku nasazené brigády jsou primárně útočné. Pochybují o tom, že by ve špatně připravených pozicích v Doněcku dokázaly odolávat ruským bombám výrazně lépe než jiné oddíly.

Podle nich je možné, že v přeshraničních bojích dnes krvácí ruské oddíly, které měly posloužit k pokračování ofenzivy přímo do Pokrovsku a případně dále. A že tedy ruská armáda v této oblasti přichází o bojový potenciál, který chtěla použít jinde a jindy. Ruskému útoku v Doněcku by v takovém případě mohl dojít dech o něco dříve.

Zda na tom něco je, se dozvíme nejspíše poměrně brzy. Ruské oddíly už stojí před Pokrovskem a boje o něj či další obce v oblasti už probíhají.