Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Soupeření mezi Pekingem a Washingtonem v Indo-Pacifiku patří dlouhodobě mezi nejdiskutovanější témata mezinárodní politiky. Obě země v regionu volí rozdílnou strategii.
„Spojené státy v Indo-Pacifiku vsadily především na budování bezpečnostní architektury prostřednictvím multilaterálních iniciativ a posílení aliančních vazeb,“ popisuje analytik a sinolog David Gardáš z projektu Sinopsis.
„Čína oproti tomu staví svou strategii na ekonomickém vlivu a infrastrukturní expanzi, zejména skrze iniciativu Pásu a stezky (BRI) a Regionální ekonomické partnerství (RCEP) – největší obchodní dohodu světa zahrnující 15 států v Asii a Oceánii,“ podotýká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Zdrojem napětí v regionu není jen Tchaj-wan. Dlouhodobé spory mezi několika státy se vedou i o Východočínské a především Jihočínské moře, jehož části si nárokují Čína, Tchaj-wan, Vietnam a Filipíny, Malajsie nebo Brunej.
S ekonomickým pohledem ale souvisí i aspekty bezpečnostní. Odborníci dlouhodobě varují, že drobnější „přestřelky“ mezi zmíněnými státy mohou být předzvěstí daleko vážnějšího konfliktu.
Podle Gardaše se současně Peking snaží rozšiřovat svou vojenskou a strategickou přítomnost v Tichomoří, kde oslovuje zranitelné ostrovní státy pomocí infrastrukturních a bezpečnostních dohod.
Jaká je podle vás strategie Číny v Indo-Pacifiku? Je to použití síly, nebo spíš diplomacie, zastrašování, nenápadné obsazovaní území?
Strategie Číny v Indo-Pacifiku je vícerozměrná a dlouhodobě budovaná, založená na kombinaci taktik v „šedé zóně“, ekonomické diplomacie a selektivního použití zastrašování a tlaku.
Peking využívá tzv. salámovou metodu, tedy postupné posouvání hranic a navyšování svých nároků prostřednictvím nevojenských prostředků, které mu umožňují dosahovat strategických cílů bez vyvolání přímé konfrontace. Vedle diplomatické a právní ofenzivy využívá také paramilitární jednotky, rybářské milice, výstavbu přístavů a systematické ekonomické nástroje. Cílem je oslabit pozice USA a jejich spojenců, rozšířit vlastní vliv a vytvořit síť závislostí.
Jak vnímá Čína útočnou rétoriku administrativy Donalda Trumpa vůči spojencům?
Trumpův nepředvídatelný a místy agresivní postoj vůči spojencům vnímá jako oslabení soudržnosti amerických aliancí a současně příležitost pro prohloubení vlastního vlivu. Trumpovo motto „America First“ nabourává dřívější multilaterální vazby, čehož Čína využívá k posílení kontaktů například se zeměmi ASEAN (Sdružení národů jihovýchodní Asie), ale i vůči EU.
Důkazem těchto snah může být také nedávné trilaterálním jednání mezi Čínou, Japonskem a Jižní Koreou, které čínská státní média následně interpretovala jako výraz společného vzdoru proti americkým obchodním restrikcím. Zástupci Japonska i Jižní Koreje tato tvrzení nicméně označili za přehnaná a zdůraznili, že šlo především o výměnu názorů, nikoliv o sjednocený postoj vůči USA.
Pokud by pro Rusko skončila válka na Ukrajině jakýmkoliv úspěchem, mohla by se podle vás Čína inspirovat třeba právě k útoku na Tchaj-wan?
Úspěch Ruska na Ukrajině by pochopitelně mohl posílit čínské přesvědčení, že změna statu quo silou je možná. Nicméně rozdíly mezi oběma případy jsou zásadní: Ukrajina má pozemní hranici s Ruskem, Tchaj-wan je ostrov se silně opevněnou obranou a Spojené státy mají větší strategické zájmy na jeho obraně.
Čína tak analyzuje konflikt na Ukrajině hlavně jako „učebnici“ moderní války – ať už co se týče využití autonomních zbraňových systémů, budování sankční odolnosti nebo i kontroly nad informačním prostorem.
Nedávno se objevily záběry, jak Peking testuje nová vyloďovací plavidla. Bude podle vás Čína schopná podniknout útok a obsadit ostrov nejpozději v roce 2027?
Rok 2027 je významný symbolicky – sté výročí založení Lidové osvobozenecké armády a mezník v jejím modernizačním plánu. Schopnost a ochota či dokonce rozhodnutí k invazi jsou však rozdílné věci.
Vojensky by do té doby mohla Čína skutečně vybudovat dostatečné kapacity pro blokádu, omezený výsadek nebo raketové útoky, ale plnohodnotná invaze vyžaduje enormní logistickou a koordinační připravenost pro překonání zhruba 150 kilometrů širokého průlivu. Zůstává i otázka vnitřní legitimity – brutální útok by mohl v očích globálního Jihu zničit pracně budovaný čínský obraz „mírumilovné velmoci“.
V některých ohledech předčí čínské námořnictvo to americké. V čem jsou podle vás silné stránky čínského námořnictva?
Čínské námořnictvo je dnes již největší na světě co do počtu lodí. Disponuje pokročilými torpédoborci, moderními ponorkami, hypersonickými zbraněmi a roste i počet letadlových lodí. Výhodou Pekingu je obrovská průmyslová základna a schopnost masově produkovat válečné lodě v krátkém čase.
Čína navíc investuje do asymetrických prostředků – protilodních balistických raket, elektronického boje nebo využití umělé inteligence. Její slabinou však zůstává omezená schopnost operovat v globálním měřítku (na rozdíl od USA), nízká interoperabilita s ostatními flotilami a minimální reálné bojové zkušenosti.
Máte za reálné, že by Čína případně zaútočila i na jiné země, než je třeba Tchaj-wan?
Přímý vojenský útok na jinou zemi je málo pravděpodobný, ale nelze ho zcela vyloučit v případě vážné regionální eskalace. Čína preferuje hybridní nástroje: ekonomický nátlak, kyberútoky, hraniční provokace, informační válku nebo diplomatický tlak. Peking navíc často tvrdě a nepřiměřeně reaguje na vnímané „provokace“ v oblastech, které považuje za součást svých historických nároků – typicky v Jihočínském a Východočínském moři nebo podél himálajské hranice s Indií.
Územní spory v Jihočínském moři.
Současně se Peking snaží rozšiřovat svou vojenskou a strategickou přítomnost v Tichomoří, kde oslovuje zranitelné ostrovní státy pomocí infrastrukturních a bezpečnostních dohod, jako je například ta se Šalamounovými ostrovy z roku 2022.
Vzhledem k této rostoucí aktivitě a vzájemné nedůvěře mezi Čínou a západními spojenci v regionu může v budoucnu i drobný incident přerůst v širší konflikt, zejména v právně nejasných nebo sporných oblastech.
Čína stále více posiluje svůj vliv v Indo-Pacifiku například prostřednictvím různých obchodních spoluprací. Jsou USA schopné tento trend zvrátit? Co v oblasti brzdí rozvoj nových aliancí?
Spojené státy v Indo-Pacifiku vsadily především na budování bezpečnostní architektury prostřednictvím multilaterálních iniciativ a posílení aliančních vazeb. Klíčovými pilíři této strategie jsou uskupení QUAD (USA, Japonsko, Austrálie, Indie), AUKUS (USA, Austrálie, Velká Británie) a rozšiřování bilaterálních obranných dohod, zejména s Filipínami, Japonskem a Jižní Koreou. Tato bezpečnostní dimenze však není doprovázena srovnatelně silnou ekonomickou nabídkou, čímž USA ztrácejí v klíčové oblasti, kde Čína dlouhodobě dominuje.
Čína oproti tomu staví svou strategii na ekonomickém vlivu a infrastrukturní expanzi, zejména skrze iniciativu Pásu a stezky (BRI) a Regionální ekonomické partnerství (RCEP) – největší obchodní dohodu světa zahrnující 15 států v Asii a Oceánii. Naopak Indopacifický hospodářský rámec (IPEF), představený za prezidenta Bidena jako alternativa k čínskému vlivu, postrádá hmatatelné výhody, jako je přístup na americký trh či konkrétní finanční pobídky. V důsledku toho regionální partneři jako Vietnam, Indonésie či Filipíny často volí balancující strategii – bezpečnostně se přibližují k USA, ale ekonomicky zůstávají provázáni s Čínou.
Čím se snaží Spojené státy a jejich spojenci udržovat bezpečnostní rovnováhu v Indo-Pacifiku? Může to být i případný odklon Japonska od pacifismu? Zároveň obnovují v regionu staré vojenské základny z druhé světové války. Je to signál, že USA stále více počítají s konfliktem v Indo-Pacifiku? Může podle vás mít pro Čínu odstrašující efekt, že USA jsou připravené?
USA a jejich spojenci využívají vojenskou přítomnost v podobě vojenských základen a společných cvičení, budování spojenectví jako je AUKUS a QUAD, i dodávkami vojenských technologií. Obnova starých základen v Mikronésii, na Filipínách a v oblasti Guam–Mariany tak funguje jako jasný signál, že USA považují Indo-Pacifik za klíčový region 21. století. Japonské masivní zvyšování výdajů na obranu může tuto skutečnost dále podpořit.
Na jednu stranu se jedná o odstrašující prvek – Čína ví, že v případě pokusu o vojenskou eskalaci bude čelit rozsáhlé a koordinované odpovědi regionálních partnerů. Současně však Pekingu tento vývoj slouží jako jakýsi důkaz kruhem, kdy posilování vojenské obrany druhých zemí – často právě kvůli rostoucím ambicím Číny – interpretuje jako „obkličování“, což dále přispívá narativu o „ohrožení zvenčí“ a k vlastní čínské militarizaci.
