Válka nedokazuje, že ruská armáda je neschopná, říká analytik

V brzkých ranních hodinách 24. února se lidé v několika ukrajinských městech vzbudili do zvuku explozí. Ruský prezident Vladimir Putin v noci zahájil „speciální vojenskou operaci“ s cílem „demilitarizace a denacifikace“ Ukrajiny.

Ruská vojska se tehdy dala do pohybu a nezastavila se víceméně dodnes. Ukrajinské síly i „obyčejní“ lidé však odpověděli až nečekaným odporem. I po čtyřech týdnech se odmítají vzdát. Pomohly jim dodávky zbraní ze Západu.

Výzkumný pracovník Peace Research Center Prague na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy Vojtěch Bahenský v rozhovoru pro Seznam Zprávy mírní nadšení z toho, že válka prý ukázala ruskou neschopnost.

„Žádná armáda na světě by nepodala dobrý výkon, pokud by se jí řeklo teprve dva dny předem, co má vlastně dělat, nebo se jí zadaly nerealistické cíle,“ říká Bahenský.

Podle něj není vyloučené, že se ruským silám podaří zásadně přeskupit a podniknout větší ofenzívu.

Kdybyste měl nějak shrnout uplynulý měsíc války, jak byste ji popsal?

Na posledním měsíci je důležité docenit, jak se ta válka proměňovala. Pro Rusko začala s absolutně nerealistickými předpoklady o tom, jak snadno se Ukrajina a ukrajinská obrana zhroutí.

V tuhle chvíli se zdá, že plánem bylo, aby relativně omezené ruské síly postupovaly velmi rychle a velmi hluboko do ukrajinského území a aby ve spojení s údery balistických střel a střel s plochou dráhou letu došlo ke kolapsu ukrajinské obrany a k následné výměně režimu v Kyjevě za Rusku nakloněný.

To se nestalo a Rusko v tu chvíli evidentně nemělo úplně jasně zformulovaný plán B nebo C pro případ, že se to nepovede. To znamená, že následující týdny jsou ve znamení ruské snahy zachránit z té vojenské a politické katastrofy, co se dá.

A podaří se to?

Je to strašně obtížné, protože plánování takto rozsáhlé operace se nedá provést přes noc. Myslím tedy, že řada neúspěchů ruských sil, které můžeme sledovat, jde na vrub jak úspěšné ukrajinské obraně, tak i tomu, že Rusko podle všech informací neplánovalo takovou válku vést.

Možná stojí za zmínku, že řada předválečných předpokladů, podle kterých válka může pro Rusko dopadnout poměrně dobře, vycházela z toho, že Rusko už dlouhé měsíce plánuje rozsáhlý konvenční útok proti Ukrajině s využitím všech dostupných sil, a je na to tak připraveno. Jenže ono nebylo a stále není.

Zároveň s ohledem na to, že Rusko bylo nuceno změnit svůj přístup ke konfliktu, vše vede k velkým civilním obětem. Ukrajinci totiž dělají v podstatě to jediné, co můžou – koncentrují svou obranu primárně ve městech, která je pro Rusko extrémně obtížné dobýt a Rusko na to reaguje tím, že ta města obléhá.

Rusové v podstatě přistoupili ke strategii ekvivalentní ke strategickému bombardování, kdy se cílenými útoky na civilní cíle snaží zlomit vůli ukrajinských měst odporovat, a zároveň tak působí politický tlak na Ukrajinu, aby byla pod hrozbou dalšího utrpení civilního obyvatelstva svolná k ústupkům v jednáních.

Co nám o sobě za ten měsíc ukázala ruská armáda?

Asi bych se zdráhal říkat, co nám ukázala armáda, jelikož nefunguje sama o sobě. Výsledný průběh ruských operací je výsledkem kombinace politického vedení, politických cílů, zpravodajské práce a následně vojenských operací. Myslím, že žádná armáda na světě by nepodala dobrý výkon, pokud by se jí řeklo teprve dva dny předem, co má vlastně dělat, nebo se jí zadaly nerealistické cíle.

V tuto chvíli je jednoznačné, že řada ruských jednotek má problémy s taktikou nebo s operačním nasazením, nevím ale, jestli z toho můžeme usuzovat schopnosti armády jako celku. V tuto chvíli třeba nevíme, kolik důstojníků, jak vysoko a jak dopředu mělo informace o tom, jaká kampaň se chystá. Nevíme také, v jaké míře byly cíle té kampaně nerealistické, jestli byly zadány politickým vedením nebo jestli si je vojáci vymysleli sami.

Řada ruských jednotek rozhodně nebyla nasazena efektivně – buď byly nasazeny příliš ambiciózně, nebo nebyly použity pro úkoly, pro které byly vycvičeny. V tuto chvíli ale nevíme, do jaké míry to můžeme připsat na vrub neschopnosti konkrétně ruské armády.

A v případě techniky?

Nemyslím si, že ohledně nasazení ruské techniky přišlo nějaké překvapení. Překvapivé ale bylo, že Ukrajincům se podařilo zachovat takto dlouho efektivní protivzdušnou obranu, díky které se Rusko evidentně stále zdráhá riskovat větší část svého letectva pro operace nad Ukrajinou. Poměrně překvapivé pak možná bylo i to, že Rusko vytáhlo zastaralé balistické střely Točka. Předpokládalo se, že jim budou stačit modernější střely Iskander.

Zajímavé je také to, jaké má ruská protivzdušná obrana problémy s ukrajinskými drony. Do jaké míry jsou tyto relativně pomalu letící stroje schopné přežít na konvenčním bojišti tváří v tvář modernímu systému protivzdušné obrany, byla otázka, kterou se analytici zabývali poměrně rozsáhle už před válkou. No a nyní se zdá, že Rusko má – z jakéhokoliv důvodu – problém je sestřelovat. Také je ale těžké ověřit, zda to stále trvá.

A jak se po tom měsíci jeví Ukrajina?

Když jsme spolu mluvili naposledy, řešili jsme, že řada otázek, které jsou poměrně zásadní pro válku, se velmi obtížně měří. Myslím, že jedna z věcí, ve kterých Ukrajina především Rusko překvapila, byla ta obrovská motivace a vůle bojovat – nejen na straně armády, ale i na straně obyvatelstva.

Míra, s jakou se ukrajinské obyvatelstvo mobilizovalo, je skutečně mimořádná. Nemám na mysli pouze vysloveně bojové operace, ale i různé podílení se na nich, podporu sil, informování vlastní armády o pohybech ruských jednotek apod.

Zároveň, jak už jsem zmiňoval, si myslím, že obrovským úspěchem Ukrajiny bylo zachování protivzdušné obrany. My v tuto chvíli nevíme, do jaké míry státy NATO připravovaly Ukrajinu na tuto eventualitu invaze, ale západní podpora v tomhle mohla sehrát roli. Ukrajinci měli nicméně dobrý plán toho, jak se k invazi postavit: silně bráněná města a řada jednotek teritoriální obrany ve spojení se speciálními silami působící v týlu nepřítele proti jeho týlovým jednotkám a zásobování.

Je ale třeba zdůraznit, že v tuto chvíli máme poměrně málo informací o tom, jak na tom ukrajinská armáda je. Na veřejnost se dostanou některé skutečně tragické události jako zásah kasáren v Mykolajivu, ale ukrajinské síly apelují na všechny lidi na Západě i doma, aby nezveřejňovali informace o jejich armádě, což nevyhnutelně vede k tomu, že náš obrázek o stavu ukrajinských sil je minimálně neúplný.

Na internetu kolují různé informace, třeba o ztrátách obou armád. Jde nějak přesněji říct, jak na tom vlastně se ztrátami doopravdy jsou?

Tyhle odhady se od sebe zásadně liší. Samozřejmě se na tom může podílet to, že obě strany chtějí doma i na protivníkovo obyvatelstvo působit psychologicky, může to ale být dané i tím, že ve válkách nebývají známy přesné informace.

Zvykli jsme si na povstalecké konflikty, kde bývá detailně zaznamenána každá ztráta. Tady se ale pohybujeme v konfliktu vysoké intenzity, kde to není možné, což znamená, že ani samotné strany nebudou mít dobrou představu o tom, jaké ztráty utrpěl protivník. Pokud pošlete balistickou střelu na kasárny 300 kilometrů daleko, nemáte přesné informace, kolik vojáků jste mohli zabít.

Vojáci pak mají tendence spíše nadsazovat nepřátelské ztráty, pokud je reportují dál. Faktem ale zůstává, že Rusko nepochybně utrpělo výrazně větší ztráty, než plánovalo. Z hlediska dopadu na ruskou společnost je už relativně jedno, jestli jde o 6 tisíc nebo 10 tisíc mrtvých. V otázce bojeschopnosti ruských sil by důležitějším číslem byl počet mrtvých i zraněných, tedy všech vyřazených z boje.

O ukrajinských ztrátách mimo civilní obyvatelstvo nevíme v tuto chvíli skoro nic. Přesná čísla mrtvých pro obě strany nakonec možná nebudeme vědět nikdy. U většiny historických válek pracujeme spíše s odhady a myslím, že tady tomu nebude jinak.

Během posledního měsíce jsme viděli i informační válku, jak vnímáte ji?

Všeobecně bylo předpokládáno, že spolu s tou válkou přijde i obrovská informační ofenziva Ruska a že všechny jeho informační sítě, trollové a jeho média v zahraničí napřou veškeré síly, aby informační situaci minimálně znepřehlednili. To se ale nestalo.

Pro Ukrajinu tu informační válku částečně vyhrály Spojené státy tím, že před konfliktem varovaly měsíce dopředu, a dramaticky tak omezily možnou účinnost ruských pokusů o fabrikaci záminky nebo rámování narativu o válce. Po začátku války pak na informační frontě absolutně zvítězila Ukrajina.

Je ale potřeba to trochu kvalifikovat, protože nyní hovoříme primárně o informační dimenzi tohoto konfliktu v západních společnostech. Objevují se informace, že Rusové se více soustředí na globální jih – na Indii nebo na Afriku. Nejsem si vědom toho, že bychom měli nějaká data, jak jsou tam s vytvářením svého narativu úspěšní, lze však bezpečně říct, že na Západě zcela prohráli.

Řada odborníků hovoří o tom, že se možná časem překvapivá neúčinnost ruských informačních operací změní, jelikož jsme zatím ve fázi první emotivní reakce, kde dominují sympatie s Ukrajinou. Já osobně jsem ale vůči nějakému velkému obratu ve prospěch Ruska skeptický. Víme, že jakmile si lidé nějak zformují názor, je spíše obtížné ten názor změnit.

Částečným vysvětlením informačního úspěchu Ukrajiny je, že za Ukrajinu teď na Západě informačně bojuje skoro každý. Otevřeně se na ukrajinskou stranu postavila většina médií i většina uživatelů sociálních sítí. Byť to našim pokusům o sledování toho, co se na Ukrajině reálně děje, spíše nepřispívá, pro Ukrajinu to na informační frontě odvádí obrovskou práci.

Jak se měnila vojenská taktika Ruska během konfliktu? Je cílem stále Kyjev, jak se říkalo v prvních dnech války?

Kyjev nebyl nikdy jediným cílem. Nicméně záměrem ruské operace bylo postupovat na začátku hodně rychle s poměrně malými silami a hodně hluboko do ukrajinského území včetně Kyjeva, kde by Rusové způsobili chaos v obraně a vyvolali dojem, že Ukrajina už v podstatě padla. Rusko předpokládalo, že to vše povede ke kolapsu režimu, což se ale nestalo.

Dnes se to, že zvolili příliš mnoho různých cest, kterými útočí, místo toho, aby své síly koncentrovali pro jednu osu postupu, uvádí jako jeden z problémů ruského postupu. Po tom prvním pokusu, který nevyšel, se lehce přeorientovali na pomalejší a opatrnější postup. Ten čas ale dal Ukrajině důležitou možnost mobilizovat a připravit si obranu.

V tuto chvíli stále nevíme, jaké jsou aktuální ruské politické cíle. Tyhle cíle se navíc mohou měnit, nejsou totiž stabilní a státy jednoduše nechodí do války s jedním cílem, kterého se drží až do konce. V momentě, kdy se situace vyvíjí dobře, si je mohou stanovit vyšší, a naopak mohou vzít zavděk méně ambiciózními výsledky, pokud se jim nedaří. Nevíme, jak moc Rusko své cíle snížilo, je nicméně pravděpodobné, že se vzdalo realistické šance na změnu ukrajinského režimu.

Pokud je v tuto chvíli cílem Ruska dojít k dohodě s Ukrajinou, která bude pro Rusko maximálně výhodná, je pro ně důležité mít na bojišti materiálně silnou pozici. To může být například obklíčení Kyjeva nebo fyzická kontrola Doněcké a Luhanské oblasti. Stejně tak může Rusko vyvíjet tlak na Ukrajinu prostřednictvím působení masivních škod na celé infrastruktuře nebo útoky na civilisty a hrozbou pokračování těchto útoků.

Jak jsou na tom obě strany ohledně logistiky?

U vojenské logistiky je důležité docenit, že je velmi těžká. Nejde pouze o to dopravit nějaký objem zásob na nějaké místo, jde o dopravení správného mixu zásob – včetně paliva, munice nebo jídla – ve správnou chvíli a také správné jednotce, která ho potřebuje. Ta navíc nemusí být na místě, kde měla být, mohla totiž narazit na odpor nepřítele. Zároveň také mohou být samotné zásoby zničeny po cestě k vojákům.

Tohle celé vytváří obrovský prostor pro chyby, problémy a nedostatky, které jsou ve válkách poměrně běžné i u armád s poměrně lepším logistickým zabezpečením, než které má Rusko. To nic nemění na faktu, že Rusové mají zásadní logistické problémy, což nejspíše bude částečně souviset jak s tím, že takto rozsáhlou operaci neplánovali s dostatečným předstihem, tak i s tím, že Ukrajinci cíleně a úspěšně útočí na jejich zásobovací konvoje.

To je pro ruské síly evidentně problém. Zároveň se ale zdá, že na jihu země, kde mohou Rusové využívat železnice z Krymu směrem k Chersonu nebo směrem na Melitopol, jsou jejich logistické problémy menší. Hlavní problém mají kolem Kyjeva, kde nekontrolují žádnou ze železnic a pravděpodobně nemají síly, aby otevřeli další osu postupu a ovládli klíčové železniční uzly a tratě z Běloruska.

O zásobovací situaci ukrajinských sil nevíme skoro nic, zdá se ale, že se jim jednotky, které nejsou vyloženě obklíčené, zásobovat daří. Ukrajina má zásadní výhodu toho, že vzdálenosti mezi frontami a zdroji zásob jsou pro ni výrazně menší než pro Rusko. Také má díky mobilizaci společnosti k dispozici velké množství civilních vozidel a dobrovolníků, kteří mohou části zásob přepravovat.

Jak dlouho ještě mohou vojáci v takové válce vydržet i vzhledem k tomu, co o nich koluje za informace?

Pokud bych měl odpovědět doslovně, tak myslím, že překvapivě dlouho. Historicky máme řadu případů, kdy vojáci stran, kterým se velmi nedařilo, přesto pokračovali v boji. Od určité chvíle vojáci nebojují za stát nebo za nějakou velkou myšlenku, ale bojují za svoje kamarády z jednotky.

Na ruské straně nepochybně existují problémy s morálkou, jelikož ti vojáci na to nebyli připravováni, nebyli informováni, do čeho jdou a většina branců v té válce nepochybně vůbec být nechce. S tím jak se válka transformovala v posledních týdnech, tedy na operace větších jednotek s veliteli v blízkosti, je šance na masivní dezerci podle mého názoru spíše menší.

Ti vojáci samozřejmě můžou v nějaké míře boj spíše předstírat nebo mohou více inklinovat ke stažení se. Myslím si ale, že řada těch zběhnutí nebo zajetí v první fázi války vycházela z toho, že tam byly poměrně malé jednotky ruských sil, které byly opuštěné velmi hluboko v ukrajinském území. To je po psychologické stránce pro vojáky strašně těžká situace.

Jakou roli nyní pro Ukrajinu hraje pomoc Západu? Když jsme se spolu bavili před válkou, šlo podle Vás spíše o symbolickou pomoc.

Na začátku je nutné říct, že pomoc Západu ještě před začátkem války – minimálně pokud jde například o protitankové řízené střely – se v první fázi konfliktu nakonec ukázala jako ne úplně symbolická. Rusko totiž zvolilo způsob omezeného útoku, proti kterému se toto vybavení i jeho množství ukázalo jako relevantní a zásadní, především pak protitankové zbraně.

Je důležité také reflektovat to, že od začátku války Západ začal na Ukrajinu dodávat poměrně masivní množství vybavení, zvláště ve srovnání s předválečnou situací. Pro Ukrajinu je v tuhle chvíli tato podpora naprosto zásadní, jelikož konvenční boj takového rozsahu konzumuje munici i zbraně v obrovském množství. Aby byli schopni dál bojovat, jsou Ukrajinci nyní do značné míry závislí na tom, aby Západ pokračoval v dodávkách zásob, munice a paliva.

Jak moc velký ten nárůst přibližně byl?

Násobně. Už jen v případě České republiky můžeme srovnávat, že před konfliktem jsme poslali munici za 37 milionů korun a po začátku konfliktu už se bavíme o výzbroji a munici v hodnotě zhruba půl miliardy. Jde o úplně jiné horizonty čísel, nemluvě o jiném typu vybavení. Viděli jsme navíc i to, že země, které před válkou nic nedodávaly, následně také přispěly. V tomto ohledu byl nárůst pomoci opravdu obrovský a myslím, že to v tu chvíli byl i zcela správný krok a nyní by se mělo v dodávkách pokračovat dle potřeb Ukrajiny.

Co od té války čekat dál vzhledem k tomu, co jsme dosud viděli?

Stále si myslím, že nejoptimističtějším scénářem mimo revoluci v Rusku je nějaká forma dohody mezi Ruskem a Ukrajinou, kdy si Ukrajina vyjedná pro ni přijatelné podmínky jako stažení Ruska z jejího území a zisk podpory od Západu v podobě jiných bezpečnostních garancí, než je členství v NATO.

Pak jsou tady samozřejmě horší varianty. Ty mohou zahrnovat jak dohodu mezi Ruskem a Ukrajinou, která bude výrazně v ukrajinský neprospěch, tak i nějaké dlouhodobé pokračování války. Motivaci Ruska k dohodě by mohl snížit třeba pocit, že budou schopni ustát ekonomické sankce, nebo to, že tyhle sankce zůstanou platné nehledě na to, co se bude dít na Ukrajině.

Postupně by se ta válka mohla přetransformovat do zamrzlého konfliktu, nepovažuji to ale za úplně pravděpodobné. Myslím si, že Rusko bude velmi stát o nějakou formu konce konfliktu i s ohledem na jeho velké ztráty, a to jak vojenské, tak i ekonomické. Stejně tak si myslím, že i Ukrajina bude stát o to, aby se ten konflikt za pro ni přijatelných podmínek uzavřel.

Není také zcela vyloučené, že se ruským silám podaří nějak zásadně přeskupit a podniknout další větší ofenzivu. To do značné míry závisí na tom, v jakém stavu jsou v tuhle chvíli ukrajinské síly, což zatím ale nevíme, a také zda bude pokračovat západní materiální podpora Ukrajině.

Jak by mohla vypadat ta výsledná dohoda mezi Ruskem a Ukrajinou?

Pro obě strany je v tuto chvíli důležité najít takový výsledek, který budou doma schopny prezentovat jako přijatelný a jako to nejlepší, čeho mohly dosáhnout. Myslím, že velkým jablkem sváru bude otázka teritoriální integrity Ukrajiny, kdy pro Rusko by podle mého názoru byla velká porážka vzdát se Krymu a předat kontrolu nad ním zpět Ukrajině.

Zdá se ale, že Rusko se ten konflikt pokusí domácímu publiku prodat tak, že šlo pouze o konflikt o Donbas, a může tak tlačit na Ukrajinu, aby donbaské republiky uznala, možná i v rozšířených administrativních hranicích. To by pro Ukrajinu a její obránce bylo velmi hořké sousto.

Místo, kde možná ta vyjednávání už spějí k nějakému kompromisu, je otázka členství Ukrajiny v NATO. Zelenskyj si už pravděpodobně doma připravuje půdu na vzdání se těchto ukrajinských ambic, když zmiňuje, jak NATO Ukrajinu nebrání, a oni tak o vstup do aliance vlastně ani nemusí stát. Již se také hovoří o alternativních bezpečnostních garancích, které by Ukrajina mohla získat od jednotlivých států i mimo NATO. Členství v EU by mohl být další element, který by Ukrajinu zakotvil v západních strukturách a zároveň by mohl být pro Rusko přijatelný.