Analytik: Kreml propustil ty, které má za druhořadé a chtěl se jich zbavit

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na letišti v turecké Ankaře si západní státy a Rusko předaly ve čtvrtek celkem 26 lidí. Z ruských věznic se na svobodu dostali jak opoziční politici, tak zahraniční novináři.

Naopak ruský prezident Vladimir Putin přivítal například v Německu odsouzeného nájemného vraha nebo špiony.

„Rusko návrat těchto vězňů prezentuje s velkou slávou. Je to ale i operace, která dává jasně tušit, že tohle je ten dnešní ruský režim, který podporuje vrahy, hackery a agenty,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy analytik Pavel Havlíček z Asociace pro mezinárodní otázky. „Tohle je pro něj prioritní skupina.“

Výměna, která se považuje za největší od konce studené války, se měla připravovat už rok. Celkem se do ní zapojilo sedm států, včetně Běloruska, Německa nebo Slovinska.

V turecké Ankaře si včera západní státy a Rusko vyměnily 26 lidí. O jak výjimečnou událost se jedná?

Myslím, že tato výměna je velmi výjimečná. Opravdu ukázala, že i přes velmi složité vztahy a probíhající válku na Ukrajině, dialog mezi stranami na nejvyšších místech stále probíhá. To je obecně dobrá zpráva.

Zároveň je vidět, že obě dvě strany mají svůj jasně definovaný zájem v těchto dohodách, který se od postojů té druhé velmi liší. Ale obě mohou být po uskutečnění téhle velké operace spokojeny.

Spekulace se množily pár dnů, rozsahem výměny ale šlo o velmi překvapivou situaci. Jak je možné, že se navzdory zhoršujícím vztahům podaří takto velká diplomatická akce?

Delší dobu bylo jasné, že minimálně ruská strana má zájem takovou operaci realizovat. Dokonce o tom ve svém interview s americkým komentátorem Tuckerem Carlsonem mluvil i Vladimir Putin, když přímo zmínil některé z těch lidí. Probíhala tam diskuze o Evanu Gershkovichovi na americké straně a na té druhé o německém vězni Vadimu Krasikovi.

Už tato diskuze dala napovědět, že ruská a do určité míry i americká strana jsou otevřené výměnu realizovat. Nakonec ty věci urychlilo a přivedlo ke zdárnému konci rozhodnutí německé vlády propustit Krasikova, který byl takovým diamantem mezi propuštěnými ruskými vězni.

U něj byla situace složitější, protože byl odsouzen za vraždu. Podle německého zákona by neměl být správně propuštěn a německá strana by to za normálních okolností neumožnila.

Mohli bychom přiblížit, jaké lidi Moskva dostane zpátky a v čem jsou pro ni významní?

Jde o desítku lidí, kteří byli spojení s třemi kategoriemi jejich profesních a dovednostních backgroundů. První okruh, který byl poměrně rozsáhlý a hodně spojen se Spojenými státy, jsou hackeři, kteří se dokázali vlámat do různých systémů. Někteří i nějakým způsobem sloužili ruské vládě, například pašováním určitého typu zboží a vybavení ze Spojených států nebo získáváním informací. V uvozovkách jde o ty nejmenší ryby.

Pak je tu druhý významnější okruh lidí, kteří byli nasazeni v jednotlivých evropských zemích a fungovali jako tajní agenti. Byl tady například případ ze Slovinska, kde se dva manželé vydávali za občany Argentiny. Pak muž, který působil „jako novinář pod španělskou identitou“ v Polsku. Jeden podobný případ se pak odehrál i v Norsku.

A pak ten nejcennější –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ diamant mezi vyměněnými –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ byl právě Vadim Krasikov, nájemný zabiják spojený s ruskými tajnými službami, který měl za úkol starat se o opravdu špinavou práci. V tomto případě zastřelit a zlikvidovat čečensko-gruzínského bojovníka proti Ruské federaci Zelimchana Changošviliho, což se mu tedy v centru Berlína za bílého dne podařilo, nicméně byl při té operaci přistižen.

Vladimir Putin jeho jméno skloňoval v souvislosti s velkým patriotismem, jak to on nazýval. Použil to i v tom zmiňovaném interview s Carlsonem. Takže tohle je určitě kategorie sama pro sebe, kterou chtěl režim ukázat, že pokud budete fungovat a budete vykonávat tu práci pro nás, tak my vás v tom nenecháme. Myslím, že Krasnikov i další propuštění jsou pro to dobrý příklad, vzhledem k tomu, jak slavnostně byli přivítaní zpátky v Rusku.

Jak Moskva tuto výměnu využívá ve svůj prospěch v tom domácím měřítku?

Režim výměnu prezentuje s velkou pompou: Naši se vracejí zpátky do vlasti. Pomohli jsme jim a zachránili jsme tyto velké vlastence a patrioty.

Vzkazuje, že tyto lidi nenechá ve štychu, postará se o ně a vyměnila je za ty, kteří pro ni nejsou v zásadě podstatní.

Je to ale i operace, která dává jasně tušit, že tohle je ten dnešní ruský režim, který podporuje vrahy, hackery a agenty. Tohle je pro něj prioritní skupina.

Režim naopak propustil zejména lidi, kteří byli spojování s trestnými činy, jež se pojí s kritikou války na Ukrajině. Co Kreml vedlo k jejich výměně?

V očích režimu opravdu sehrávají nějakou druhořadou roli. Jsou to lidé, kterých se chtěl režim zbavit. Příkladem za všechny je Vladimir Kara-Murza, který se vrátil zpátky do Ruska a chtěl se podílet na politickém životě. Režim ho za tyto věci spojené s válkou na Ukrajině a protesty proti ní jako kdyby izoloval od zbytku té ruské společnosti. Nedal mu příležitost tu politickou činnost dál realizovat.

Hodně podobný je v tomhle případ Ilji Jašina, dalšího z čelných politiků ruské demokratické opozice, který podobně vystoupil a kritizoval ruskou válku proti Ukrajině. Konkrétně se vyjadřoval k masakrům v Buči a poukazoval na vyvražďování ukrajinského obyvatelstva.

Tohle jsou lidé, kteří jednoznačně vystoupili proti tomu režimu a byli velmi viditelní jako ti přední představitelé ruské politické opozice.

Na druhou stranu mezi propuštěnými byla i celá řada dalších. Je to taková spletitá skupina lidí. Část z nich je přímo napojena na struktury Alexeje Navalného, který se sám výměny nedožil, protože ho ruský režim v zimě zavraždil a nepřipustil, aby byl také zapojen.

Ovšem nebyli zapojeni jen tito velmi politicky exponovaní lidé, kteří jsou součástí více formálních struktur, ale třeba i aktivisté. Například umělkyně Alexandra Skočilenková, která lepila na cedulky v supermarketech protiválečná hesla. Takže se objevují i čistě lidé, kteří vystupovali proti válce v těchto menších činech.

Na tom seznamu je i řada lidí, kteří jsou docela malými rybami, respektive neudělali pravděpodobně nic významného pro ten režim a rozhodně ho neohrožovali. Ať se bavíme o tom kontextu Běloruska, protože tam jsme sledovali například případ Rica Kriegera, který byl dříve spojován s červeným křížem, ale v Bělorusku byl podezřelý z terorismu a dokonce odsouzen k trestu smrti. On byl významný svým německým občanstvím, stejně jako další lidé na tom seznamu, které mohlo Rusko nabízet právě za Krasikova.

Výměna se nakonec týkala vězňů z celkem sedmi států. V čem je takový počet stran specifický?

Byl tam tak velký nepoměr vůči tomu, kolik lidí třeba se vyměnilo mezi, řekněme, Spojenými státy a Ruskem a potom kolik lidí vlastně bylo přímo napojených na Německo za toho jednoho člověka, protože víc jich Německo skutečně nevydalo. Celkem tak šlo o čtyři lidi, ať už měli německé občanství nebo na zemi byli napojeni nějakým jiným způsobem. Tohle je podle mě zajímavé sledovat.

Nakonec jsou určitě významné i výměny pro Spojené státy, tak potom třeba i pro Českou republiku v rámci propuštění některých novinářů jako Alsu Kurmaševové a Evana Gershkoviche. Procesy obou dvou byly velmi exponované.

Gershkovich historicky pracoval pro The Moscow Times, ale v poslední době je spojován s deníkem The Wall Street Journal. Jde o mladého člověka, 32 let, kterého se režim snažil úplně zlikvidovat a dát nějakým způsobem najevo, že se nevyplácí být občanem Spojených států a pracovat v Ruské federaci.

Alsu pak byla zatčená, když se do Ruska vracela na návštěvu za příbuznými. Ta také velmi dobře posloužila k vyjednávání. K těmto lidem režim přistupuje jako k žetonům na šachovnici, které skutečně vyměňují za něco ze svého pohledu daleko důležitějšího.

Zásadní roli v mediaci sehrálo Turecko. Co víme o pozadí těch jednání?

Informace, které máme, jsou velmi kusé. Víme, že pro Turecko je tohle role, která mu vyhovuje. Už si ji v minulosti vyzkoušelo kolem například tzv. obilní dohody, kde také bylo takovým třetím –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v uvozovkách nestranným –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hráčem, přestože samozřejmě samo je členskou zemí NATO a má velmi úzké vztahy se západními státy.

Nicméně hraje takovou neutrální roli i vůči východu, platí to zejména ve vztazích s Ruskem a vlastně do určité míry i s Ukrajinou, vůči které Turecko hrálo ambivalentnější roli v některých okamžicích, přestože byly i momenty jasné a jednoznačné podpory.

Turecko není úplně očividným hráčem. Na jedné straně pomáhá obcházet třeba západní sankce, na druhé straně se někdy zapojuje právě do procesů, které by se Rusku úplně líbit nemusely.

Takže je vidět, že hraje takovou hru na všechny strany, která je vidět dlouhodobě a teď znovu posloužila svému účelu právě jako to neutrální hřiště, které ale vnímají seriózně obě dvě ty strany tak, aby skutečně do nich vložily tu důvěru a například ty zásadní lety skutečně probíhaly skrze Ankaru. Pro Turecko je to zajímavá role a určitě to není první ani poslední takováto situace, ve které figuruje.

Ve výměně byla propuštěna ta nejvíce skloňovaná jména v posledních měsících, ne-li letech. Jaké osobnosti ale nadále zůstávají ve věznicích a vlády mají zájem na tom je dostat ven?

Já bych řekl, že ze západního pohledu tam zůstává celá řada důležitých lidí. Alexej Gorinov jako jeden z těch výrazných politických zástupců, který zůstal sedět za mřížemi. Z českého pohledu musíme zmínit jméno Ivana Safronova, člověk, který začínal jako novinář a později postoupil do oficiálních struktur, když dělal v ruské vládní agentuře Roskosmos.

Později nicméně byl obviněn ze špionáže pro Českou republiku a odsouzen. Vzhledem k tomu, že jeho spolupracovník byl propuštěn, ale on sám ne, jde vidět, že ten případ je ještě citlivější.

Určitě bych zmínil i jméno Jurije Dmitrijeva, také člověka spojeného s Memorialem. Jeden z představitelů organizace Oleg Orlov, mnohem známější a svým způsobem světová osobnost, byl propuštěn, ale Jurij Dmitrij ne.

Na druhou stranu myslím si, že už v tuhle chvíli se asi nějakým způsobem vyčerpal potenciál na tyhle výměny. Sice víme, že Rusko stojí o propuštění dalších lidí, ale ti už nebudou tak snadno získatelní například ze států v Latinské Americe, Střední Americe a dalších zemích světa, u nichž nejde o blízké spojence Spojených států.

Ty nicméně mají s těmito výměnami zkušenost a vlastně vedly to vyjednávání právě proto, že Evropané v tom úplně silnou zkušenost nemají. To je něco, co se trošku učíme po vzoru USA, které se v tom umí lépe pohybovat, zejména tedy díky jednáním v období studené války.