Analytik: Tři scénáře ruského jaderného útoku a co se stane potom

Rusko i v úterý pokračuje v bombardování ukrajinského území. Cílené raketové útoky jsou podle slov prezidenta Ruské federace Vladimira Putina odvetou za víkendový výbuch na Kerčském mostě, který spojuje Rusko s Krymským poloostrovem.

Stále se bojuje konvenčními zbraněmi, riziko útoku taktickými jadernými zbraněmi je ale vyšší, popisuje v rozhovoru politický geograf Jan Kofroň z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Pojďme na úvod říct, co to vlastně jsou taktické jaderné zbraně?

Rusko má celou řadu jaderných zbraní, dohromady se udává něco kolem 5500 až 6 000 hlavic, přesné číslo nevíme. Jenom část z  těchto hlavic je skutečně připojená k raketě nebo je využívána jako jaderné torpédo. Většina hlavic je v zásobách v centrálních skladech. Jen asi 1500 hlavic je skutečně umístěno tak, že by je šlo téměř okamžitě použít. A i to „téměř okamžitě“ je velký eufemismus. Z těchto zbraní je část, řekněme, klasických strategických zbraní, to jsou mezikontinentální balistické rakety.

To je odstrašující zbraň, která, když vybuchne, zůstane po ní jaderný hřib?

To jsou ty velké výbuchy, které mají sílu třeba 500 kilotun, to znamená ekvivalent 500 000 tun TNT nebo třeba také jednu megatunu. To jsou rakety, které by zřejmě mířily na klíčová města, velké průmyslové podniky nebo celé ekonomické klastry. Jsou to zbraně, které mají za úkol zajistit relativní nenapadnutelnost vlastního Ruska, protože protivník by byl do velké míry zničen strategickým úderem.

Pod těmito zbraněmi je relativně široká škála zbraní, které nemají to strategické určení a s kterými se mnohem více počítá pro použití na bojišti. Proto se jim říká taktické jaderné zbraně, byť i ty s sebou nesou nějaká strategická rizika a mění strategickou situaci. Jsou ale mnohem méně mohutné, nebavíme se tu o stovkách kilotun nebo dokonce megatunách. Bavíme se tu o jedné až 50 kilotunách. Pro představu bomby, které vybuchly nad Japonskem, v Hirošimě a Nagasaki, byly zhruba v té kategorii 10 až 30 kilotun.

Takže tyhle jsou řádově menší?

Tyto jsou velmi podobné. Část z nich je dokonce ještě několikanásobně menší. Jejich druhým specifikem je dosah, který standardně bývá jenom v řádu desítek nebo stovek kilometrů. V minulosti, zejména v době studené války, bylo dominantním nosičem taktických jaderných náloží klasické hlavňové dělostřelectvo.

V zásadě do všech hlavňových systémů, které mají ráži 152 mm a výš, respektive v případě NATO 155 mm a výš, lze implementovat jaderné dělostřelecké granáty, typicky s mohutností výbuchů kolem jedné dvou kilotun.

Druhým typem, který je dnes typičtější, jsou různé gravitační bomby, tedy bomby, které dáme na letadlo, ale místo klasické konvenční výbušniny použijeme jadernou hlavici. Případně jsou to různé řízené rakety.

Když se bavíme o Rusku, napadne nás raketa Iskander a případně Kalibr. U Iskanderu se očekává, že hlavice bude mít někde mezi pěti a 50 kilotunami. Je to už o něco větší než klasické taktické jaderné dělostřelecké granáty v době studené války, ale pořád je to výrazně méně, než co by byly ty strategické.

Tato zbraň je schopná dosáhnout do 500 km. Jejich použití by nebylo úplně taktické, neřešilo by to problém jednoho praporu. Bylo by spíš používáno na operační úrovni. Ale pořád to ještě budou cíle, které by měly být významné pro boj, nikoli pro ničení protivníkových měst.

Jaká je historie tohoto typu jaderných zbraní? Kde se vzaly a k jakému účelu se začaly vyrábět?

Objevily se v době studené války. Možná si někteří čtenáři vzpomenou na takzvanou jadernou bazuku, Davy Crockett. Tento projekt se nedostal do velkého použití, ale byla to maličká nálož odpalovaná z něčeho, co se podobalo bazuce, letělo to několik kilometrů a následně to způsobilo malý jaderný výbuch, přesto mnohonásobně účinnější, než kdyby na tom území pracovalo třeba půl hodiny, hodinu dělostřelectvo.

A co bylo cílem těchto zbraní v době studené války? Zejména NATO se obávalo, že je konvenčně slabší než Sovětský svaz a jeho spojenci. Obávali se, že kdyby Sověti pronikli jejich obranou, měli by velmi málo možností. Mohli by zkusit použít strategické jaderné zbraně, jenže do toho se nikomu nechtělo. Když to odpálí jedna strana, tak je velmi pravděpodobné, že to udělá i ta druhá. Vy se snažíte zachránit situaci, ale zachraňujete ji tím posledním způsobem. Válku možná neprohrajete, ale určitě ji nevyhrajete.

A taktické jaderné zbraně nabízely možnost, jak srovnat tu disbalanci v konvenční oblasti, jak při troše štěstí zastavit protivníka a jak mu uštědřit velké vojenské ztráty. Zároveň to mělo i signalizační roli: podívejte se, pro nás je ta situace už tak nepřijatelná, že šaháme k jaderným zbraním. Pojďme zkusit deeskalovat, pojďme to vyřešit jiným způsobem, třeba jednáním a podobně.

Poslechněte si rozhovor s Janem Kofroněm v podcastu 5:59

Takže to byla nějaká snaha vyjádřit jasný signál: pozor, dostali jsme se na hranu?

Ano. Problém je, že vojáci s tím začali počítat a pak se řešily otázky, jestli je možné vést omezenou jadernou válku jen za použití taktických jaderných zbraní, aniž by došlo k použití těch strategických. Ta logika se začala převracet. Pojďme počítat s tím, že se použijí taktické jaderné zbraně, ale zkusme to udělat tak, abychom se nedostali na práh strategické jaderné výměny.

Zároveň je nutno říct, že jakmile to zavedla jedna strana, tak to začala zavádět i ta druhá, protože pochopila, že by to pro ni byl problém. Od šedesátých let se taktické jaderné zbraně na bojišti výrazně rozšířily. Počítalo se s nimi, všechny armády se na to připravovaly a kromě hlavních jaderných velmocí tu fungoval i institut jaderného sdílení. Takže i jednotky západoněmecké, holandské nebo italské armády, by, pokud by došlo k nějaké třetí světové válce, měly možnost po americkém souhlasu používat taktické jaderné zbraně.

Pak ale přišel konec studené války, pád komunistického bloku a Západ se tohoto typu zbraní zbavil nebo je přinejmenším znatelně utlumil. Rusko si je ponechalo?

I v případě Ruska došlo k velkému omezení zejména dělostřeleckých jaderných granátů. Oni možná nějaké mají, ale už jich určitě nebude moc.

Já mířím k tomu, jestli víme, kolik jich je teď? Jakou kapacitu těch zbraní Rusko v tuhle chvíli může využít?

To víme u strategických jaderných zbraních. Když se začneme bavit o těch taktických nebo operačních jaderných zbraních, tak naše jistota výrazně klesá. Nevíme, jak mohutný by byl třeba výbuch u jaderné hlavice Iskanderu. Rusko deklarovalo, že velkou část taktických jaderných zbraní budou ničit postupně. Jestli k tomu skutečně došlo nebo do jaké míry, tak tím si nejsem úplně jistý. Ale je realistické očekávat, že mají minimálně vyšší stovky kusů těchto hlavic. A samozřejmě mají i nosiče.

Už jsme zmiňovali, že nositelem takové zbraně by v Rusku mohla být raketa Iskander, která má dolet zhruba 500 kilometrů. Jakým způsobem by Rusko mohlo tento typ zbraní použít?

Nabízejí se tři scénáře. První je čistě demonstrativní. Nad nějakou neobydlenou oblastí, třeba nad Zmijím ostrovem, kde se Rusko bude snažit ukázat: dostáváme se z našeho pohledu k nepřijatelné hranici, zasazujeme jaderný úder, který při troše štěstí nikoho nezabije, ale je to poslední varování. To je první možnost.

Druhá je, že to použijí vysloveně na bojišti. Dojde třeba ke komplexnímu zhroucení fronty a Rusko bude čelit fatální porážce. Teď se nebavíme o tom, že ztratí Cherson, nebo že ho Ukrajinci postupně z Chersonu vytlačí. Bavíme se skutečně o fatální porážce, která by hrozila tím, že Rusko ztratí třeba 30 000 vojáků v obklíčení nebo že Ukrajinci začnou pronikat na ruskou půdu tak, jak ji vnímají Rusové. Nemusíme tam počítat Záporoží a anektované oblasti, o kterých si podle mě drtivá většina Rusů nemyslí, že jsou to jejich území.

A třetí možnost, použít to třeba proti centrům velení nebo civilním cílům. I když to nejsou strategické zbraně, tak je samozřejmě lze použít i tímto způsobem. Kdybychom si to seřadili podle nějaké pravděpodobnosti, tak nejpravděpodobnější by byl, a stále se bavíme o velmi malých procentech, čistě demonstrativní úder. Až někde na konci a s výrazně menší pravděpodobností by byl úder přímo na bojišti nebo proti rozhodovacím centrům Ukrajiny.

Hypoteticky vzato, jak velké škody by takový úder a takové zbraně na Ukrajině mohly způsobit?

To záleží. Pokud taktická jaderná zbraň vybuchne v nějaké výšce, což by ideálně z pohledu toho účinku měla, protože když vybuchne přímo na zemi, tak se velká část výbuchu ztrácí, tak ten jaderný spad může být překvapivě malý. Kdyby vybuchla na zemi, zejména v oblasti, kde je třeba písek nebo jiné materiály, které lze lehce rozptýlit do vzduchu, tak spad už může být poměrně velký.

Ale pořád se bavíme o relativně malých jaderných náložích. Pokud bychom se bavili o něčem, co má sílu jedné, dvou kilotun, tak ten spad nebude zásadní. Bude zásadní v řádu několika hodin nebo dní, ale nevytvořil by ekvivalent Černobylu.

Jiné by to bylo, kdyby došlo k útoku na jadernou elektrárnu a proražení krytí reaktoru, tam bychom se bavili už o katastrofě. Ale i kdyby relativně malá jaderná bomba spadla někam do osídlené oblasti, kde žijí lidé, tak vzhledem k vysoké koncentraci lidí ve městě, se budeme bavit o tisícovkách obětí, v horším případě desítkách tisíc obětí. A to i při těch menších jaderných náložích.

A když jste zmiňoval ta strategická rizika, patří mezi ně i to, že ze strategického pohledu by v době útoku mohl vát vítr směrem, který by radioaktivní spad odnesl do Ruska?

To také. Na druhou stranu u těchto menších bomb ta vzdálenost, a ty vzdálenosti na Ukrajině jsou enormní, bude hrát poměrně výraznou roli. A ta ničivost spadu v případě Ruska by byla pravděpodobně už omezená. Z jeho pohledu je tu větší problém.

Pokud nezafunguje jeden takový jaderný úder na té demonstrativní rovině, tak tu vojenskou situaci nemá šanci změnit. Aby to dávalo smysl z vojenského hlediska, tak by jich museli použít možná několik desítek. Jenže když už začnete odpalovat větší množství jaderných zbraní, bavíme se tu o dvaceti, třiceti jaderných výbuších, tak jak si můžete být jistí tím, že to nepovede k eskalaci?

Mohli by sázet na to, že jeden jaderný výbuch ještě budou schopni ustát i ve vztahu třeba ke Spojeným státům, Británii atd., ale v okamžiku, kdy by začali takto napadat ukrajinské cíle, může se stát, že nějaká raketa nespadne přesně tam, kam má. A v ten okamžik je riziko toho, že se to přelije do něčeho výrazně většího.

A není už nasazení jedné jaderné zbraně naprosto zásadní eskalace, ve chvíli, kdy to je v  podstatě tabuizovaná věc, kdy se více než 75 let žádná taková zbraň nepoužila?

Jistě. Já bych byl opatrný na to tabu, myslím si, že když se lidé dostanou do kritické situace, tak ty tabu padnou velmi rychle. Ale máte pravdu, i ten jeden jediný výbuch by byl extrémním krokem. Ale umím si představit, že jeden výbuch by ještě Rusko ustálo, byť dlouhodobě by ho to samozřejmě extrémně poškodilo.

Snažím se říci, že v okamžiku, kdy by jich museli použít víc, a z vojenského hlediska by jich museli použít víc, tak šance uřídit to, je už skoro nulová. To je pro ně největší riziko. A myslím si, že si ho velmi dobře uvědomují.

Dokážeme v tuto chvíli na základě toho všeho nějak relevantně odhadnout, jak pravděpodobná taková akce ze strany Ruska je?

Je dobré říct, že by to byla extrémně vzácná událost. Naštěstí. My tu máme dva případy použití jaderných zbraní, to když USA svrhly bomby na Japonsko. Pak tu máme několik situací, kdy jsme se přiblížili k použití jaderných zbraní, ale nikdy k tomu nedošlo.

A co je zajímavé, nedošlo k tomu dokonce ani v situacích, kdy jedna strana jaderné zbraně měla a druhá nikoliv. Třeba Spojené státy nepoužily jaderné zbraně v Koreji, nepoužily je ani ve Vietnamu. Izrael nepoužil v roce 1973 jaderné zbraně proti arabským armádám, přestože na začátku války Jom Kipur byla jeho operační situace velmi špatná. Sověti nepoužili jaderné zbraně proti Číně na konci šedesátých let, byť měli masivní jadernou převahu.

To znamená, že pokud se to stane, tak to bude velmi výjimečné. Některé forecastingové platformy vyzvaly své nejlepší analytiky, aby zkusili odhadnout pravděpodobnost takovéhle události třeba v horizontu roku.

K čemu došli?

A došli k tomu, že tu to riziko je. A z pohledu toho, jak málo pravděpodobné je použití jaderných zbraní nebo jak bylo málo pravděpodobné v posledních 30 letech, tak je relativně velké, což asi nepřekvapí.

Dostali jsme se do velmi specifické geopolitické situace. Ale pořád se bavíme o extrémně malých pravděpodobnostech. O pravděpodobnostech, které jsou v řádu jednoho, dvou, možná tří procent. Záleží, jak si to definujeme. Ten čistě demonstrativní úder je pravděpodobnější než skutečně masivní nukleární válka, které přisoudili pravděpodobnost výrazně pod jedno procento.

Použití jaderných zbraní je pravděpodobnější, než bylo v minulosti, ale pořád mluvíme o tom, že pravděpodobnost je třeba jedno procento. Nebo možná dvě, kdybych byl hodně pesimistický.

Jak důležitou roli v tom všem hraje způsob, jakým o té hrozbě mluvíme? To riziko se tu intenzivněji vznáší už od začátku ruského úderu na Ukrajinu. Má to nějaký efekt na to, jakým způsobem se samotná vojenská strategie tvoří?

Má to efekt v tom, že zejména západní politici musí balancovat dvě věci. Na jedné straně musí balancovat pomoc Ukrajině, kde všeobecná politická shoda je, že Ukrajině by mělo být pomoženo tak, jak to v zásadě jenom jde, jak nám to naše ekonomické nebo vojenské kapacity umožňují. Jenže na druhé straně je nutné vyvažovat riziko toho, že se dostaneme k jadernému střetu.

Vladimir Putin na začátku invaze říkal, že pokud někdo zvnějšku přímo zasáhne, tak dojde k reakci. On to neřekl přímo, že použije jaderné zbraně, ale bylo z toho jasně cítit, že právě to má na mysli. My nevíme, jestli kdyby NATO zasáhlo na Ukrajině, jestli by Rusové skutečně použili jaderné zbraně, ale ty pravděpodobnosti už nebudou v řádu jednoho procenta, ale už by mohly být několikanásobně vyšší. Pořád relativně malé, ale málokdo to bude chtít riskovat. Ti politici to musí vyvažovat. A v tomto směru je vidět, že pomoc Ukrajině má své limity.

Pokud by se k takovému kroku odhodlalo Rusko, víme, jak by se v tu chvíli choval Západ, Spojené státy? Svědčí něco o tom, že by byly ochotné jaderné zbraně nasadit proti Rusku?

Na to se strašně těžko odpovídá. Kvůli empirické raritnosti použití jaderných zbraní, je těžké odhadnout to první použití. A ještě těžší je odhadnout následnou eskalační spirálu. V zásadě jsou dvě teorie. Jedna by vám řekla, že jedno použití jaderné zbraně by mělo vést k deeskalaci konfliktu, na to se občas sázelo.

Dělalo to svého času NATO, ale stejně tak na to sázeli v posledních letech Rusové. Dobře si uvědomují, že jsou konvenčně slabší, než NATO. Jenže z druhé strany, když už se těch jaderných zbraní na bojišti objeví více, tak to nejde garantovat. Když byly dělané různé wargamingové simulace, tak někdy to opravdu skončilo poměrně rychle, došlo k deeskalaci. Jindy však nikoliv.

Já si nedovolím tvrdit, jak by reagovali. Ne proto, že by člověk nedokázal říct, co by bylo racionálním krokem, ale protože dynamika, rychlost a samozřejmě tíha té situace by mohly vést k neracionálním rozhodnutím. Je možné, že ty modely, se kterými pracujeme, by nefungovaly. Nemáme je empiricky na čem ověřit.

Platí i dnes, že jaderné zbraně jsou mocné, mocnější než klasický vojenský arzenál a leccos se dá ovládnout jenom skrze ně?

Do určité míry to nějaký efekt na jednání zejména západních politiků má. Musí být o něco zdrženlivější. Na druhou stranu mi přijde, že to přichází vždy v takových vlnách. Mých kolegů se na začátku války lidé ptali, jestli si mají koupit letenky do Chile. To je až bizarně přehnaná reakce, skoro smrtící strach.

Chvilku ta situace pokračuje a my se dostáváme zas do druhého extrému, že si na tu hrozbu zvykneme a část lidí ji nebere vážně. Takže se objevují výkřiky typu: Rusové to stejně mají zrezlé, stejně by jim to nefungovalo nebo naopak prohlášení ve smyslu: já jsem si stoprocentně jistý, že by to nepoužili.

Ti dobří forekástři se vyznačují tím, že si uvědomují odstíny šedé, že to nejsou automaty, které by říkaly stane se, nestane se. To je jako kdybychom hodili kostkou, nemůžeme vykřiknout, že tam bude šestka. Můžeme říci, že tam bude s nějakou pravděpodobností. To je racionální přístup. Ale všimněme si, že část lidí začlo říkat, že se to nemůže stát. Jak to víte? Já to nevím a podle mě to neví nikdo. Anebo naopak: Rusko to určitě použije, nesmíme už Ukrajině pomáhat atd.

To jsou dvě strany jedné mince emotivních vyjádření, které víc než analyticky podložené mají nějaký ideologický zdroj a snaží se obhájit nějakou politickou pozici. To, co vidíme, je spíš kolotoč mezi nadhodnocováním hrozby a stoprocentní vírou, že se nic nestane. To jsou cesty do zkázy. A veřejný prostor má tendenci na to naskakovat, protože extrémní vyjádření, ať ultraoptimistická nebo ultrapesimistická, jsou strašně oblíbená, protože v titulcích to vypadá skvěle.

A kdybychom zůstali u té politické linky, změnilo se, jakým způsobem politické vedení těch kterých zemí považuje jadernou hrozbu za naprostou hranu, za kterou není ochotno jít?

To je těžké říct. Já spíš zdůrazním jednu věc. Polsko začíná žádat Spojené státy, a celkem pochopitelně, o možnost jaderného sdílení. To mělo tradičně Německo, Itálie a některé státy Beneluxu. A teď Polsko pod tlakem těch událostí žádá USA o stejnou možnost. Ruské hraní si s tou hrozbou naprosto pochopitelně způsobuje, že další státy zvažují možnost získání přístupu k jaderným zbraním, protože to vnímají jako jeden z mála zbývajících deterentů proti ruské strategii. To je myslím něco, co se změnilo. Najednou všechny diskuse o nešíření jaderných zbraní začnou padat nebo dostanou velmi vážné trhliny. A i pro Rusko by to byl docela problém, protože pak by ta hlavní karta, která mu dneska zbývá, to jest jaderné zbraně, byla vyvážena tím, že by si je pořizovaly další a další státy.