Amerika naznačila alianci s Tchaj-wanem. Čína obratem zareagovala silou

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nedávný výrok prezidenta Joea Bidena, že Washington by v případě potřeby vojensky bránil Tchaj-wan proti komunistické invazi, vyvolal opět debatu o tom, zda stále platí politika úmyslné nejednoznačnosti, kterou v případě vzájemných vztahů Američané prosazují.

„Ano, jsme ochotni se vojensky zapojit do obrany Tchaj-wanu. Je to závazek, který jsme přijali,“ řekl prezident Joe Biden na konci května při společné tiskové konferenci v Tokiu s japonským premiérem. Otázka padla v souvislosti s Ruskou invazí na Ukrajinu, do níž se Američané odmítli vojensky angažovat, neboť Kyjev není součástí Severoatlantické aliance.

Peking považuje Tchaj-wan za součást svého území a kromě vojenských cvičení a rétorické agrese napětí zvýšila také v minulých dnech na veřejnost uniklá tajná nahrávka jednání představitelů čínské lidové armády o potenciálně plánované invazi na ostrov. Vojenské agrese by se podle těchto plánů měla zúčastnit necelá tisícovka lodí a více než sto čtyřicet tisíc vojáků.

Americké ministerstvo zahraničí však dva dny po Bidenově prohlášení vzalo slova demokratického prezidenta zpět. „Nic se nemění. Naše politika jedné Číny, stejně tak jako náš závazek k míru a stabilitě v oblasti, nadále zůstávají v platnosti,“ prohlásil mluvčí ministerstva Ned Price.

Podobný scénář se mimochodem opakoval před rokem, kdy Biden méně otevřeně naznačil, že Spojené státy by ostrov před případnou invazí bránily. Bidenova administrativa má navíc opakovaně tendenci některé prezidentovy výroky „uvádět na pravou míru“ – jak se stalo například v případě Bidenova výroku o tom, že Vladimir Putin nesmí zůstat u moci, což prohlásil při projevu ve Varšavě na konci března.

Obecně se však americko-tchajwanské vztahy řídí zákonem z roku 1979, podle něhož Spojené státy poskytnou ostrovu zbraně nutné k dostatečné schopnosti sebeobrany. O vojenském zástavu ve prospěch Tchaj-peje není nic zmíněno a američtí politici v minulosti nechávali tuto možnost otevřenou.

Zároveň plán a uskutečnění vojenské invaze na ostrov představují operaci, jejíž příprava by Pekingu zabrala několik měsíců. Nemluvě o tom, že něco takového by se dalo jen těžko utajit před veřejností v digitální éře.

A zatímco někteří experti predikovali, že vzhledem k Putinově agresi na Ukrajině se riziko případného vojenského konfliktu zvýšilo, další namítají, že naopak Čína se bude chtít poučit z ruských chyb a své hypotetické plány poupravit. Zároveň pak pekingský režim může odradit také západní jednotná reakce na válku na Ukrajině a vojenské neúspěchy Moskvy.

Bývalý japonský premiér Shinzo Abé ve svém textu pro Los Angeles Times Spojené státy přímo vyzval, aby se zavázaly k obraně Tchaj-wanu. Washington má s Japonskem od roku 1960 de facto trvalou vojenskou alianci a země platí za největšího amerického spojence v oblasti. Mnozí by si přáli, aby podobné vztahy panovaly i s Tchaj-wanem.

Abé Američanům vyčítá, že jejich politika úmyslné/strategické nejednoznačnosti již není efektivní vůči čínské rozpínavosti. Tato politika by se dala velice jednoduše vysvětlit jako „strategické mlžení“.

Američané nechtějí odkrýt karty pro případ, že by k invazi ostrova skutečně došlo, a Čína tedy nemá skutečnou jistotu, jak by americká reakce vypadala. Takovýto přístup může mít odstrašující efekt, pokud vám protivník věří, že vaše reakce bude jasná a rozhodná. V případě Američanů to v posledních letech však tak docela neplatí a Číňané si spíše mohou myslet – nebo podlehnout dojmu –, že Washington může blafovat.

Pochyby o správnosti této politiky totiž vyvolává několik souběžných fenoménů. Nedostatek jasných deklarací v případě obrany Tchaj-wanu nejenže dráždí Čínu, ale taktéž zklamává americké spojence na ostrově a rozčarovává další země v regionu.

S nepochopením a rozčarováním byl interpretován například i fakt, že z webu amerického ministerstva zahraničí na stránce o americko-tchajwanských vztazích zmizely pasáže o tom, že Spojené státy neuznávají samostatnost Tchaj-wanu, společně s několika dalšími informacemi.

Bylo by pochopitelně naivní si myslet, že by Washington oznamoval výraznou změnu kurzu skrze změnu webové stránky ministerstva. Může to však být náznak, že v případě budoucnosti ostrova budou Američané méně brát ohled na to, co si o celé věci myslí komunistická Čína.

Americká prestiž v zahraničí taktéž velmi utrpěla zahraničněpolitickými neúspěchy v poslední době v čele s chaotickým ústupem z Afghánistánu a porážkou tamních prozápadních sil. Roli hraje také stále silnější příklon americké společnosti k politice izolacionismu, což znamená, že mnohé státy se v budoucnu budou moci méně spoléhat na americkou pomoc.

Kromě nejednoznačnosti – která však může být i záměrná – a zahraničněpolitických neúspěchů mnozí poukazují na americkou zdrženlivost vůči čínské agresi v oblasti v minulosti. V roce 2012 Čína obsadila útes Scarborough, který podle mezinárodních smluv patří do výlučné ekonomické zóny Filipín.

A byť měly Filipíny se Spojenými státy od roku 1951 podepsanou smlouvu o vzájemné obraně, nestalo se nic a ostrůvek dodnes drží Čína. Zároveň je pravdou, že Američané o dva roky později, v roce 2014, podepsali s Filipínami novou dohodu o obranné spolupráci.

Washington v oblasti naráží na limity svých strategických aliancí, neboť bezpečnostní záruky, které mají Spojené státy vůči Filipínám, Thajsku, nebo dokonce Japonsku, nejsou na podobné úrovni jako například v rámci NATO.

Do budoucna je však jihovýchodní Asie pro Spojené státy vzhledem ke strategickému soupeření s Čínou naprosto klíčovým regionem. Nelze proto vyloučit, že Washington bude stát o ještě větší prohloubení vojenské a ekonomické spolupráce s dalšími státy v oblasti, aby tak limitoval čínské expanzivní tendence.

Že se tímto směrem ubírají strategické zájmy Spojených států, naznačila už sama Bidenova administrativa. Bílý dům totiž na konci května ohlásil vznik Indopacifické soustavy pro ekonomický rozvoj (IPEF). Cílem IPEF má být prohloubení vztahů USA s regionem a pomoc technologickým inovacím a globální ekonomice v následujících letech.

Kromě Spojených států se do IPEF přihlásilo dvanáct partnerských států včetně Vietnamu, Thajska, Austrálie či Malajsie. Washington chce tímto krokem bojovat s nárůstem obchodní a ekonomické moci Číny. Peking je pro země, jako jsou Vietnam či Thajsko, stále důležitějším obchodním partnerem, s nímž není radno si zhoršovat vztahy prohlubováním vojenských a ekonomických aliancí se Spojenými státy.

Proto není překvapivé, že součástí IPEF není právě Tchaj-wan, neboť některé země by to od účasti na iniciativě mohlo odradit. Negativní reakce Pekingu by totiž mohla poškodit ekonomické vztahy.

Američané proto paralelně rozjeli s ostrovem vlastní jednání. Prvního června byla oznámena Americko-tchajwanská iniciativa pro obchod ve 21. století. Jejím cílem má být prohloubení ekonomických vztahů mezi oběma zeměmi. První schůzka byla virtuální, další by se měla konat ještě v červnu přímo ve Washingtonu.

Nutno však podotknout, že už nyní je Tchaj-wan devátý největší obchodní partner Spojených států. Ostrov navíc produkuje například signifikantní část počítačových čipů pro globální ekonomiku.

Peking na americké aktivity zareagoval silou. Vzdušný prostor Tchaj-wanu narušilo třicet čínských letadel. A mluvčí čínského ministerstva zahraničí vzápětí oznámil, že jednání narušují mír a stabilitu v Tchajwanském průlivu. Obavy z negativní reakce Číny na jakékoliv prohlubování spojenectví tedy nebyly liché.

Analýzy Seznam Zpráv: