Americký zápisník: Návštěva největší show, za kterou se nemusí platit

/Od našeho zpravodaje v New Orleans/

Z otevřených dveří hudebních klubů, barů a restaurací se na tomhle mimořádně rušném nároží line hluk. Decibely se slévají s kakofonií stovek vzájemně si konkurujících hlasitých konverzací mnohatisícihlavého davu. Lidé jsou tu shromážděni v několika řadách táhnoucích se podél trasy průvodu, kam až oko dohlédne.

Člověk by skoro nevěřil, že je možné k tomuhle zvukovému galimatyáši ještě přidávat další vrstvy. Ale přesně to se stane, když se na horizontu zpoza zatáčky vynoří čelo procesí. Nadšený výskot těch, kdo ho sem přišli vítat, provází mávání světelnými meči nad hlavami.

Stojím na rohu Decatur Street a Esplanade Avenue, kde se nejstarší a návštěvníky New Orleans nejvyhledávanější část města, známá jednoduše jako French Quarter, potkává se sousední čtvrtí Marigny. A právě odtamtud se na nás roztodivný živý proud valí.

Říkají si „Intergalaktická krewe (čti krů) Chewbacchus“ a dnes večer k pobavení publika i sebe samých do ulic vyslali na dva tisíce namaskovaných pěšáků i jezdců na nejrůznějších samohybech, tažných povozech či elektrovozítkách (striktně bezemisní politika).

A jelikož jde o jeden z prvních průvodů letošní karnevalové sezony v New Orleans, mají pozornost diváků, prahnoucích po zábavě, zaručenou.

A opravdu je na co se dívat. Náladu nejprve nastaví skvadra „leižoretek“, svým oděvem a nezaměnitelným účesem odkazují k postavě princezny Leiy z filmové ságy Star Wars. A pak už se střídá jedna (pseudo)vesmírná postava za druhou.

Ne všechny nutně našly inspiraci ve Hvězdných válkách, i když u této karnevalové organizace samozřejmě nemůže chybět titulní postava, tedy wookiee Chewbacca, chundelatý parťák Hana Sola v podání Harrisona Forda.

Mě osobně možná nejvíc pobaví cyklojednotka sestávající zhruba z tuctu Elliottů Taylorů (chlapecký hrdina filmu E. T. - Mimozemšťan) v legendární červené mikině s kapucí a plyšovým širokohlavým mimozemšťanem v košíku nad předním kolem. Místo plácnutí si rukou se tihle značně přerostlí Elliottové zdraví s přihlížejícími přiložením svítícího ukazováčku svého extraterestriálního chráněnce.

K vidění jsou i vesmírní vikingové, Avataři, ženy z Wakandy, Pokémoni, všelijaké hůře či lépe identifikovatelné příšery včetně sekce žraloků a jejich obětí inspirované kultovní béčkovou sérií Sharknado, makabrózní dechovka s probodnutými, zakrvácenými či již dávno „mrtvými“ hudebníky a spousta dalších kreací.

Pár momentek z „intergalaktické“ přehlídky:

Když se uprostřed tohoto reje nečekaně objeví postava světice s ukrajinským státním znakem na hrudi a svazkem žlutomodrých vlaječek v ruce, zavolám jejím směrem napůl překvapeně a napůl potěšeně: „Sláva Ukrajině!“ Otočí se, usměje a zamíří mi vtisknout do ruky miniaturní (3 na 5 cm) osmistránkový životopis svaté Olgy, vládkyně Kyjevské Rusi z 10. století.

Spisek s neortodoxním podtitulem „The Badass Bitch of Ancient Ukraine“ (Ostrá holka ze starobylé Ukrajiny) předkládá nejslavnější udatné historky ze života světice i neústupné panovnice v jedné osobě. Končí provoláním, že Olžin boj dnes pokračuje tváří v tvář kremelské genocidní politice a snahám ruské propagandy připravit Ukrajince o jejich historii, jazyk i kulturu.

Ukrajinské vlajky po městě sem tam visí, ruskou jsem tu ale ještě neviděl, takže o New Orleans svatá Olga nejspíš strach mít nemusí.

Rozdávání či rozhazování drobných dárečků, suvenýrů a památečních předmětů divákům shromážděným podél trasy průvodu ke karnevalovým procesím v New Orleans neodmyslitelně patří.

Nejtypičtější „házedlo“ tradičně představovaly korále a pamětní mince (tzv. doubloony) s názvem dané krewe. Dnes se ale vedle nich rozdává prakticky jakákoli myslitelná – i nemyslitelná – cetka. Od samolepek a plyšových hraček přes blikající čelenky až po nasazovací upíří zuby. Všemi zmiňovanými artefakty byly mimochodem obdarovány i moje dcery a nevěřili byste, jak vytrvale je dokážou na potkání předvádět zcela neznámým lidem.

Chewbacchus patří k těm mladším a alternativnějším karnevalovým organizacím, existuje jen o něco málo víc než jednu dekádu. Zavedenější neworleanské krewes pochodují mnohonásobně déle a o něco víc se drží i původní estetiky a témat z řecké a římské – či jiné – mytologie a historie. I ony se ale někdy nechají inspirovat Hollywoodem či hudebním showbyznysem.

Zpravidla využívají služeb profesionálních studií/ateliérů, které jim konstruují dekorativní povozy (tzv. floats) na míru.

Nejstarší z těch, které pořádají průvody, je Rex, která loni oslavila už 150 let existence. Z 56 licencovaných karnevalových organizací, jež letos v New Orleans oficiálně pochodují, jich víc než třetina kroutí už šestou dekádu.

VIDEO: Nedávno nalezené nejstarší filmové záběry karnevalového procesí v New Orleans – Rex, 1898.

Tradice bujarých karnevalových rejdů v maskách – pěšky i na koních – je v New Orleans zdokumentovaná přinejmenším od 30. let 19. století. Má se ale za to, že sahá i hlouběji, do dob nedlouho po založení města francouzskými kolonizátory, o více než sto let dříve, kdy ji inspiroval karneval v Paříži.

Moderní ráz včetně organizování do zmiňovaných „krewes“ ale zdejšímu karnevalu vtělili až američtí novousedlíci. Do města začali houfně přicházet za ekonomickými příležitostmi po odkoupení Louisiany od Francie americkou vládou na počátku 19. století.

Vůbec první okázalý průvod s promyšlenou dramaturgií, typickými vyzdobenými povozy a následným plesem pro pozvané (i tato tradice trvá, svůj ples nebo afterparty mají všechny karnevalové organizace) uspořádalo tajné uskupení pod názvem Mistick Krewe of Comus v roce 1857.

Pseudoarchaický výraz krewe měl jinak v angličtině zavedenému slovu „crew“ dodat zdání starobylosti, ale byl ve skutečnosti novotvarem. Ujal se ovšem nad očekávání dobře, stejně jako samotný koncept průvodu, který Comus přivedl a který se začal hojně kopírovat.

Další podstatný prvek karnevalových procesí – společenskou a politickou satiru – přidala organizace s názvem Momus (co také čekat jiného, když se už v názvu zaštítili bohem výsměchu a hanobení). Ta se v roce 1877 svým průvodem strefovala do politiků a veřejných činitelů od prezidenta Ulyssese Granta až po neworleanskou celní správu tak vehementně (vyobrazila je jako démony podsvětí), až se její členové museli strachovat o holý život.

Chladné hlavy ale nakonec převládly, tradice se ujala a satirické výpady dnes tvoří pevnou součást Mardi Gras.

V New Orleans se o karnevalu často mluví jako o „největší show na světě, za kterou se nemusí platit“. Je pravda, že pro diváky je zcela zdarma a pro město, dá se říct, za pakatel – hlavní část nákladů si hradí samotné karnevalové organizace. A nejvíc z toho tyje místní ekonomika.

Odhaduje se, že každý investovaný dolar se během Mardi Gras vrátí třikrát.

„Některé bary a restaurace podél trasy průvodů vydělají za jediný den tolik, co jindy za celý měsíc,“ přiblížil nedávno v rozhovoru pro místní rádio WWL asi největší žijící znalec Mardi Gras v New Orleans Arthur Hardy. Už skoro půl století vydává každý rok aktualizovaného průvodce karnevalem a přezdívá se mu tu „oči a uši Mardi Gras“. A taky ústa, chtělo by se dodat.

„Znám i podniky, které žijí prakticky výhradně z karnevalu,“ pokračoval v rádiu Hardy. „Třeba pekárny, které vyrábějí king cake. Ty můžou fungovat jen dva měsíce v roce a pak klidně zavřít krám.“

Arthur Hardy má svatou pravdu. Něco o tom vím. Před třiadvaceti lety jsem ještě jako student v jedné takové místní pekárně taky „přikuloval“, a díky tomu si mohl v New Orleans užít celou karnevalovou sezonu.

Sám už bych ovšem king cake, tradiční pochoutku, která se konzumuje právě během karnevalu, asi upéct nedokázal. Přeci jen nás na to tehdy bylo víc a pracovali jsme v průmyslovějším měřítku, těsto se míchalo ve velkých nerezových dížích, které jsme na velké stoly k rozválení zvedali s vypětím všech sil ve dvou.

Texturou připomíná královský koláč francouzskou briošku. Chutná hlavně po skořici (případně po libovolné náplni, kterou do něj někteří výrobci přidávají) a ultrasladké cukrové polevě v barvách Mardi Gras.

Kolik se ho celkově ve městě sní, asi nikdo nedokáže spočítat, ale to číslo půjde jistě přes milion. Jen místní řetězec supermarketů Rouses jich za sezonu prodá na půl milionu a v kingcakeovém byznysu je spousta dalších hráčů, menších i větších.

Kousek od našeho domu funguje King Cake Hub, kde mají vůbec největší výběr ve městě a jsem jich napočítal kolem čtyř desítek. Když na Tři krále zahajovali provoz, vlnila se před vchodem hned zrána hladová fronta jako had a nedočkavé zákazníky si přísným pohledem měřil šerifův pomocník, jako kdyby chtěl říct: „Jen žádné vylomeniny, na všechny se dostane!“

King cake je ale jen střípek z celkové karnevalové mozaiky všemožných svodů a pokušení. Mardi Gras každoročně do města přitáhne plno návštěvníků, kteří tu nechají spoustu peněz za různá povyražení.

Málokterý Američan například odolá tomu, aby se během veřejného veselení nenapil něčeho ostřejšího přímo na ulici, což je jinde v USA zapovězeno. A mimochodem – pivo, které se ve městě hned na několika místech vaří, rozhodně neurazí. Navzdory utkvělé evropské představě o podřadnosti americké pivní produkce.

Ale New Orleans je především městem koktejlů. Nabídka je velká a poptávka ostatně taky. A vyhlášená je i místní kuchyně, v níž se mísí vlivy všech vrstev, z nichž se zdejší unikátní společenský mix skládá – v čele s potomky francouzských, afrických, karibských a dnes také latinskoamerických a asijských přistěhovalců.

O to větší šok zažilo město předloni, když se kvůli pandemii covidu karneval úplně zrušil. Byla to rána nejen ekonomická, ale i psychická. New Orleans je město, které se především rádo baví. A za tím účelem sem také lidé rádi jezdí. Povinné společenské rozestupy zní jako antiteze zdejšího pojetí života.

A když na sklonku roku 2021 přišla další velká vlna epidemie, začalo to vypadat jako druhá ztracená sezona v řadě. Tuhle zatáčku ale nakonec Neworleančané se štěstím vybrali.

„Dřív bych se asi neoznačila za bůhvíjak velkou fanynku Mardi Gras. Do té doby, než byl karneval kvůli covidu zrušen, jsem si prostě neuvědomovala, jak moc ho potřebuju. Takže ta loňská sezona pro mě znamenala naprostou katarzi,“ vzpomínala v prvním letošním vydání zdejšího společenského měsíčníku New Orleans jeho sloupkařka Eve Crawfrod Peyton.

A nejen jí pramálo vadilo, že trasy průvodů byly loni zkrácené, protože místní policejní sbor nedokázal zmobilizovat dostatek policistů, aby mohl dohlédnout na bezpečnost karnevalu v jeho plném rozsahu.

Podobným způsobem se prostřednictvím Mardi Gras obyvatelé Big Easy (Velké Pohody), jak se městu taky někdy přezdívá, zvedali ze dna v únoru roku 2006, tedy jen půl roku poté, co město zasáhla katastrofa v podobě ničivého hurikánu Katrina.

Tou dobou byla ještě dobrá třetina obyvatel města stále rozprášena v dočasném (pro některé z nich nakonec i trvalém) azylu po všech koutech USA a město bylo stále plné neodklizených trosek. Přesto ten, kdo mohl, vyšel do ulic, aby ukázal vůli žít a postavit sebe i své město znovu na nohy.

„Spousta lidí v celé zemi si ťuká na hlavu a ptá se, proč pořádáme Mardi Gras místo toho, abychom věnovali veškerou energii rekonstrukci města. Jenže musíte pochopit, že pro nás je právě tohle ten nejlepší způsob, jak se uzdravit. Takhle jsme to tu zvyklí dělat,“ vysvětloval zdejší kulturní aktivista Gralen B. Banks v monumentálním dokumentárním filmu režiséra Spikea Lee „When The Levees Broke“ natáčeném v průběhu jednoho roku po Katrině.

Letošek tedy po jednom zrušeném a jednom omezeném karnevalu nabízí znovu regulérní Mardi Gras se vším všudy. Policejní sbor má sice pořád personální deficit, takže to ještě počátkem roku vypadalo na další mírně seškrtaný ročník, ale město se nakonec dohodlo se stovkou policistů z ostatních částí státu Louisiana, kteří přijedou vypomoct, což by prý mělo stačit. Tak tedy: Ať žije karneval!