Americká osamělost: Pocit odloučení a zmaru zažívá více než třetina mladých

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od našeho zvláštního zpravodaje v USA/

Její farma přiléhá k hlavní cestě, po níž za den projede jen pár aut. K nejbližšímu sousedovi to má dobré dva kilometry.

Sem, do obce Prattsville v hloubi státu Arkansas, se přestěhovala z Minnesoty za svým budoucím manželem. Bylo to tak odlehlé místo, že si hned pořídila pušku, aby se cítila bezpečněji.

Její muž pracuje jako mechanik pro jednu velkou leteckou společnost, hodně proto cestuje a po většinu každého měsíce je pryč. Doma už nejsou ani její dnes už dospělé děti.

Julie tak má vlastně jen dva společníky: velkého tulícího se psa Gordona a televizi. Nejraději sleduje romantické seriály, reality show a zprávy na konzervativní televizi Fox News. Programy, které jí dodávají tři převládající emoce – sentimentální dojetí, strach a hněv.

Žena se svěřuje, že vedle samoty cítí i vykořeněnost. Jako by na toto místo prostě nepatřila. Není rozhodně sama, kdo se v Americe takto cítí. Dokládají to ostatně čerstvá data průzkumu Harvardovy univerzity přímo zaměřená na téma osamělosti.

Nejčastějším typem odloučení je podle zmíněných čísel sociální osamělost, kterou v současnosti zažívá 34 procent dospělých Američanů. Dalších 26 procent trpí nedostatkem blízkých přátel a rodiny, což vědci univerzity označují za „emoční osamělost“.

„Znepokojující však bylo i to, že stejné procento (26 procent) také uvedlo, že jejich místo ve světě není důležité nebo relevantní, a 24 procent respondentů se svěřilo, že se cítí odloučeni od ostatních nebo od světa. To jsou příklady existenciální osamělosti,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy vědkyně Milena Batanova, která pracuje na fakultě pedagogického výzkumu Harvardovy univerzity a na studii o osamělosti se výrazně podílí.

Pocity odtrženosti přitom nezažívají jen lidé staršího věku, jak by se dalo logicky usuzovat. Výzkumníci na Harvardu osamělost a izolovanost zaznamenali i u mladé generace do 29 let. Batanova upozorňuje, že 37 procent lidí z této věkové kategorie postrádá „partu“ a 33 procent z nich se cítí odstřiženo od světa.

„Tihle mladí lidé cítí, že je jejich život v troskách, a to přitom ještě pořádně ani nezačal,“ podotýká vědkyně.

Julii z Prattsville letos oslavila padesátiny. Při představě, že většina jejího života je už za ní, ji přepadá sklíčenost. Má neodbytný pocit, že teď už přátelé budou spíše ubývat, místní komunita se bude jen tenčit. Řada lidí odtud už ostatně v průběhu let odešla do měst či se přímo odstěhovala do jiných států unie.

Aby zaplašila samotu, Julie si nedávno koupila dulcimer, strunný nástroj, který podle svých slov jednoho dne zvládne. Pravidelně na něj necvičí, protože jí prý někdy navozuje tesklivé myšlenky, tak ho raději odloží.

Rozzáří se ale, když přijde řeč na nedělní školu bible. „Tam jsem alespoň našla nějakou tu spřízněnou duši,“ říká mi tato tělnatá žena.

O své nadváze mluví nenuceně. Je si prý vědoma toho, že by se sebou měla něco dělat, ale upřela by si jednu z mála radostí, které jí zbývají. Julie se rozhovoří o nové místní „senzaci“ – o food trucku, malém nákladním voze, kde jeden ze sousedů začal prodávat mexické pokrmy.

Podle svých slov se může „utlouct“ po tortille s trhaným masem s barbecue omáčkou. „Škoda že tam je jen o víkendu,“ poznamená smutně.

Odlehlý venkov a podobně vzdálená předměstí vytvářejí pro pocity osamění veškeré podmínky. V poslední době přitom v americké společnosti kvůli politicky vyhraněným televizím, rádiím či nejrůznějším serverům a podcastům zakořenila „izolace algoritmu“, který odloučenost neúprosně živí, poznamenává Milena Batanova.

„Řada lidí se vyhýbá svým sousedům, protože je nemůže politicky snést. Raději se tedy zakuklí do sebe a jejich jediným kontaktem jsou sociální sítě, které odpovídají jejich vkusu, názorům a celkovému vidění světa, o což se postará algoritmus,“ vysvětluje Batanova v jedné z kaváren v bostonské čtvrti Cambridge, kde se rozkládá kampus Harvardovy univerzity.

Pokud dotyčný samotář totiž zabrousí na negativně laděné či přímo agresivně útočné zprávy, algoritmus jeho virtuální prostor a mysl takovým druhem informací následně „zahltí“.

Takoví lidé pak snadno propadnou cynismu. Čím víc jim algoritmy zajišťují přísun negativních informací, tím víc mozek věří, že jsou skutečné, a tím těžší je se z nich dostat, dodává vědkyně.

Před cynismem, hněvem a virtuální iluzí kdysi utekl Američan Nick Daly. Vybral si odlehlou Montanu, stát o velikosti Německa, který jen nedávno dosáhl populace pouhého jednoho milionu obyvatel. Zdálo by se, že Nick po osamělosti vyloženě toužil. Našel tu ale práci ve skupině několika lidí, s nimiž pod širým nebem dlouhé měsíce pracoval. Upravovali turistické stezky, káceli stromy nebo stavěli sruby.

Fyzická práce na čerstvém vzduchu, řada dokončených projektů a blízkost parťáků mu podle jeho slov výrazně zlepšily psychické zdraví. „Naplňoval nás pocit společného díla, služba tomuto krásnému státu a jeho přírodním divům,“ vypráví Nick, který by takovou zkušenost doporučil všem svým krajanům, zvlášť těm osamělým a sklíčeným.

K jeho pocitu sounáležitosti a napojení podle něj přispěl i fakt, že v horách státu Montana a na jeho rozlehlých prériích a pastvinách nebyl téměř žádný signál, nefungoval tu internet. V jeho partě navíc nikdo ani neměl mobilní telefon.

Právě digitální revoluce a důraz na strohý individualismus podle řady expertů k osamělosti vedou a mnozí to nedokážou psychicky zvládnout. Problém je natolik závažný, že se dostal do pozornosti vládních expertů a zákonodárců.

Hlavní hygienik země Vivek Murthy dokonce osamělost před časem označil za epidemii. V Kongresu v návaznosti na jeho postřehy a průzkumy vznikl návrh zákona, který si dává za cíl zlepšit měření osamělosti a izolace ve Spojených státech.

„Zvýšená mobilita a digitální život urychlily fragmentaci komunit a jsou základem této epidemie,“ řekl republikánský kongresman za Nebrasku Mike Flood, který na zákonu pracoval se svým demokratickými kolegy. Flood se svěřil, že právě v jeho domovském státě, jemuž dominují zemědělské farmy, slýchává o osamělosti při každé návštěvě tamních komunit.

„Zákon o zlepšení měření osamělosti a izolace je prvním krokem k tomu, abychom se seznámili s rozsahem této epidemie a mohli podpořit optimální řešení,“ dodal poslanec.

Možná by si tento zákonodárce mohl nechat poradit od Nicka z Montany, který, zdá se, na osamělost a izolaci našel recept. Ze svých výprav do tohoto státu přezdívaného Velké nebe se často vrací jak s hustým plnovousem, tak s nově nabitou energií a elánem.

„Problém současné Ameriky je v tom, že lidem jde jen o materialismus. Cítí prázdnotu, kterou vyplňují konzumem. A to pro klid vaší mysli nestačí,“ míní tento 36letý muž.

Jako by mluvil o Julii. Jednoho sobotního rána na konci října tato žena nasedá do svého fordu se šťastnou vidinou, že si za pár minut pochutná na mexické tortille s trhaným masem u „náklaďáčku“.

K jejímu zklamání je ale tento den dodávka zavřená. V ranním slunci působí jako troska vozu uvězněná v divoké americké prérii. Julie ztěžka vydechne, osamělost je v tuto chvíli pro ni až fyzicky tíživá.