Článek
Byla to promyšlená, profesionálně provedená akce. 28 mužů vytvořilo sdružení Rytířů Mary Phaganové. Na čele byli bývalí i současní politici a policisté. Ale k ruce byli i řemeslníci, kteří mohli být užiteční při únosu.
16. srpna 1915 odpoledne vyrazilo z města Marietta v Georgii osm vozů. Jely po jednom, aby nevzbudily pozornost. K věznici v Milledgeville dorazili únosci po desáté večer. Všechno šlo hladce. Elektrikář přerušil telefonní linky, jiní řemeslníci vypustili pneumatiky vězeňských vozů. Další muži svázali strážce a vyvlekli Lea Franka z jeho cely.
Kolona se vydala na zpáteční cestu do Marietty. Kolem sedmé hodiny ranní byl Leo Frank oběšen. Visel tváří směrem k nedalekému domu, v němž se narodila Mary Phaganová. Dívka, za jejíž vraždu byl odsouzen. Nejprve dostal trest smrti oběšením. Nakonec guvernér trest zmírnil na doživotí. A s tím se místní nesmířili. A to, zda je Leo Frank skutečně dívčiným vrahem, neřešili.
V popravčí četě byl bývalý guvernér, stávající i bývalý starosta Marietty, právník, soudce, několik stávajících i bývalých šerifů. Ještě v době, kdy Frankovo tělo viselo na stromě, se k nim postupně přidal až třítisícový dav. Muži, ženy i děti.
Jakmile bylo tělo odříznuto a dotklo se země, vrhli se na něj nejodvážnější lovci suvenýrů. Roztrhali Frankovu košili a rozebírali si její části. Odlamovali kusy ze stromu, na kterém visel. Přítomní novináři pořizovali fotky. Pohlednice, které z nich vznikly, se prodávaly ve velkém.
Elita i dav měly jasno: Spravedlnosti bylo učiněno zadost. A tak se lynč mohl proměnit v lidovou slavnost.
Z historie
„Zabijeme tě, negře,“ vyhrožovali pistolí dva bílí policisté černému kolegovi. Utekl, ale byl otřesený. Říkal si: „Když se takhle chovají ke mně, co musí vytrpět lidé na ulicích?“ Trpěli. A vzbouřili se. Detroit, červenec 1967.
Vražda Mary Phaganové
Leo Frank (1884) vystudoval v New Yorku inženýrství na Cornellově univerzitě a v roce 1908 se přestěhoval do Atlanty ve státě Georgia. Stal se tu manažerem v továrně vyrábějící tužky. Oženil se s dívkou z prominentní židovské rodiny a sám hrál výraznou roli v místní židovské komunitě.
Mary Phaganová byla třináctiletá dívka z tradiční jižanské rodiny. V roce 1912 se její matka podruhé vdala a rodina se přestěhovala do Atlanty. Tam Mary začala pracovat v továrně na výrobu tužek – vydělávala deset centů za hodinu práce na stroji, který vkládal gumy do kovových zakončení tužek. Naproti její dílně měl pracovnu Leo Frank.
26. dubna 1913 se Mary v továrně zastavila pro svou výplatu. Bylo kolem poledne a peníze jí dával Leo Frank. Z pozdějších výslechů vyplynulo, že Frank je poslední, kdo viděl Mary živou. Respektive nikdo nepřiznal, že by ji viděl později.
Tělo Mary Phaganové našel druhý den ráno noční hlídač v suterénu továrny. Tělo leželo tváří k zemi, na hlavě byla hluboká rána, šaty vykasané a roztržené, kolem krku provaz. Mary Phaganová byla uškrcena. Nebyla ale znásilněna.
U těla našli policisté dva rukou psané vzkazy. Na první pohled to vypadalo, jako by je napsala Mary. Mluvila v nich o „vysokém černochovi“, který si s ní hraje a říká jí, že ji miluje. Prvními podezřelými se stali noční hlídač Newt Lee, černoch, který našel tělo, a vysoký černoch Jim Conley, který v továrně pracoval jako uklízeč. Bylo ale zřejmé, že vzkazy mají vyšetřování svést na falešnou stopu.
Policisté se nakonec zaměřili na Lea Franka. Zatkli ho 29. dubna.
Mary Phaganová.
Jih proti Severu
Policisté, soud i porotci pracovali pod extrémním tlakem. Některé atlantské deníky rozjely tvrdou antisemitskou kampaň. Před soudní budovou se sházel dav, který skandoval: „Pověste Žida!“
Příznačné jsou dva důležité motivy.
Na začátku procesu byli hlavními podezřelými Leo Frank a černoch Jim Conley – k tomu se ještě vrátíme. Nenávist davu se jednoznačně obrátila vůči Frankovi. Antisemitismus zastínil tradiční jižanský rasismus.
A zadruhé: Jakmile se informace o procesu dostaly do celostátních deníků, projevilo se ostré rozdělení americké společnosti. Média i osobnosti veřejného života ze Severu se Lea Franka zastávaly. Vyjadřovaly pochybnosti o tom, že proces je spravedlivý.
Pro vysvětlení je tady nutné udělat stručný historický exkurz.
Americká občanská válka skončila vítězstvím Unie neboli Severu v roce 1865. V době začátku procesu, to bylo necelých 50 let, byla ještě živá historická paměť. Navíc to byla vzpomínka na krutý bratrovražedný boj, který přinesl zásadní změny pro celou společnost. Změny, s nimiž se mnoho lidí odmítalo smířit.
Odhady se různí, ale ve válce pravděpodobně zahynulo kolem jednoho milionu lidí. Tehdy to byla tři procenta amerického obyvatelstva. A válka ve velké míře zničila bohatství, hrdost a tradice států Konfederace neboli Jihu.
Znáte z filmů a knih: Bohatý jižanský farmář je sice otrokář, ale je to v principu vzdělaný, kultivovaný člověk vybraných mravů. Takový americký šlechtic. Naroveň mu nebyl postavený nejenom černý otrok, ale ani upachtěný bílý podnikatel nebo dělník z velkých měst na Severu.
A najednou přichází rozvrat. Životní úroveň na Jihu klesá na úroveň 40 % ve srovnání se Severem. Banky a železniční společnosti bankrotují. Otroci dostávají svobodu. Triumfující vítězní liberálové leckde dbají na to, aby bývalí otroci byli nejenom svobodní, ale aby zastávali i veřejné funkce. Nejsou na to ale připraveni, jsou negramotní, nezkušení.
Po válce přichází období rekonstrukce (do roku 1877), kdy se vítězové snaží upevnit své vítězství na bitevním poli politicky a ekonomicky. Z jejich pohledu je to úsilí o prosperitu a sjednocení celých Spojených států. Z pohledu jižanských aristokratů je to ponížení, rozvrat hodnot, znásilnění tradic.
Leo Frank byl bohatý Žid, který přišel ze Severu. Yankee. A vztáhl ruce na dívku z Jihu, něžnou světlovlasou Mary Phaganovou z tradiční farmářské rodiny. Byl to symbol všeho toho, co se pokazilo po válce.
Pověste Žida!
Lynč Lea Franka – hrdí vrazi se svou obětí.
Proces
Soud začal 28. července 1913. Obžaloba kauzu založila na svědectví Jima Conleyho. Ten odpřisáhl, že vrahem Mary Phaganové je Leo Frank a že on mu pomáhal. Conley tvrdil, že mu Frank zaplatil, aby napsal „vzkazy“, které se našly u mrtvého těla. A nařídil mu, aby přenesl mrtvou dívku do suterénu.
Žalobce pracoval se zažitými předsudky: Conley sice umí číst a psát a může být autorem vzkazů. Nebyl by ale schopen vymyslet složitou zápletku, která by měla vyšetřovatele zmást a vrhnout podezření na některého z dalších černošských zaměstnanců továrny. Toho by nebyl schopen žádný černoch.
Obhajoba tvrdila, že vrahem je sám Conley. A že hlavním motivem byla krádež. Conley měl Mary Phaganovou okrást o výplatu, pro kterou si do továrny přišla. Pro teorii krádeže svědčilo to, že se nikde nenašla dívčina peněženka ani peníze.
Ani obhajoba, ani žalobce neměli k dispozici žádné přímé důkazy. Porotci uvěřili svědectví Jima Conleyho. 25. srpna, po čtyřhodinové poradě, dospěli jednomyslně k závěru, že Leo Frank je vinen.
Když vyšel hlavní žalobce Hugh Dorsey před soudní budovu, „zvedli ho tři svalnatí muži na ramena a podávali ho dalším, až se nad hlavami shromážděných lidí dostal na druhou stranu ulice ke své kanceláři“, popisoval atlantský list The Constitution. „Vítěz nejproslulejší soudní pře v Georgii si se zvednutým kloboukem a slzami v očích užíval nadšené ovace davu.“
O den později vynesl soudce Leonard Roan rozsudek: Trest smrti oběšením. Později si klasicky „myl ruce“. „Přemýšlel jsem o tomto případu více než o kterémkoliv jiném,“ říkal. „A po všem tom promýšlení nejsem přesvědčen o tom, jestli je Frank vinen, či nikoli. Ale porota přesvědčena byla. O tom pochybovat nelze.“
Leo Frank se opakovaně neúspěšně odvolával. Až nakonec guvernér zmírnil jeho trest na doživotní vězení.
Leo Frank v soudní síni.
Říkal, že mě zabije
Že byl proces zmanipulovaný, si myslelo mnoho odborníků, politiků i komentátorů už během jeho průběhu. Později na toto téma bylo napsáno mnoho článků i knih. Ke zlomovému objevu nicméně dospěli až redaktoři časopisu The Tennessean. V roce 1982 kontaktovali Alonza Manna, který byl poslíčkem Lea Franka.
„Leo Frank Mary Phaganovou nezabil. Udělal to Jim Conley,“ řekl Alonzo Mann novinářům. V té době mu bylo už 82 let, nepamatoval si ostře všechny detaily z minulosti. Ale rozhodně neměl problém si vybavit, jak viděl Jima Conleyho s bezvládným dívčiným tělem přes rameno. V té době byla Mary pravděpodobně ještě jen v bezvědomí, měla ránu na hlavě, ale žádný provaz kolem krku. Vrah ji uškrtil až v suterénu.
Než se tehdy třináctiletý kluk na cokoli zmohl, Conley ho zahlédl. „Jestli to někomu povíš, zabiju tě,“ řekl mi.
Alonzo utíkal domů a svěřil se matce. Ta ho zapřísahala, aby nic nedělal a do věci se nepletl. Otec s ní souhlasil. Poslechl je.
Teprve později si začal naplno uvědomovat, že kdyby hned začal křičet, mohl zachránit dívčin život. A kdyby alespoň později promluvil, mohl zachránit Lea Franka. „Mlčel jsem a Lea Franka to stálo život. Strávil jsem mnoho bezesných nocí, kdy jsem o tom přemýšlel. Musel jsem se s tím nakonec naučit žít,“ svěřil se Mann reportérům. „Konečně jsem schopen to dostat ze sebe ven. Snad to alespoň pomůže lidem pochopit, že i soud a porota se mohou mýlit.“
Reportéři neměli další důkazy, kterými by mohli Mannovo svědectví potvrdit. Bylo jasné, že buď tehdy lhal Conley, nebo nyní lže Mann. Vyzvali tedy Alonza Manna, aby podstoupil test na detektoru lži a psychologické vyšetření zaměřené na odhalování lží.
Obě procedury potvrdily, že Mann říká pravdu.
O přepisování dějin
Je to jedna z nejrozporuplnějších knih v dějinách. Pro mnohé bible boje proti otrokářství. Pro jiné kniha plná rasismu, zásobárna stereotypů o černoších. Chaloupka strýčka Toma. Stále aktuální v době „přepisování“ dějin a knih.
Epilog
Alonzo Mann zemřel tři roky poté, co promluvil. Reportérům The Tennessean řekl: „Věřím, že až přijde můj čas, Bůh mě lépe pochopí, protože jsem konečně řekl pravdu. A jedině na tom záleží.“
Leu Frankovi ani Mary Phaganové tím ovšem život nevrátil. Leo Frank získal od státu Georgia částečnou satisfakci v roce 1986. Stát nekonstatoval, zda byl Frank vinen, či nikoli, ale omluvil se, že ho nedokázal ochránit ve vězení. Ano, nedokázal zabránit davu, aby pověsil Žida.
Lynč v roce 1915 inspiroval Kukluxklan k obnovení činnosti. Během procesu vznikla také Anti-Defamation League (Liga proti hanobení) zaměřená na boj proti antisemitismu.
Jim Conley si za spoluvinu odseděl jeden rok ve vězení.
Hlavní žalobce Hugh Dorsey byl zvolen guvernérem.
Tom Watson, jehož deníky byly nejaktivnější v šíření antisemitismu, byl zvolen senátorem.
Za lynč Lea Franka nebyl nikdo souzen.
Ze státu Georgia se po vraždě Lea Franka odstěhovalo na 1500 Židů.
Naprostá většina historiků, publicistů a komentátorů je dnes přesvědčena, že Leo Frank byl nevinen.
Má smysl obnovit proces s Hilsnerem?
Leopold Hilsner na dobové kresbě.
„Nekupujte u Židů, / cukr, kávu, mouku, / voni nám zavraždili / modrovokou holku.“
Češi prožili vlnu vypjatého antisemitismu 14 let před vraždou Mary Phaganové. 1. dubna 1899 bylo nedaleko městečka Polná nalezeno mrtvé tělo devatenáctileté dívky Anežky Hrůzové. Z vraždy byl obžalován Žid Leopold Hilsner. Poněkud slaboduchý mladík, který se živil jako žebrák.
Není třeba zabíhat do podrobností, „hilsneriáda“ je všeobecně známá. Za připomenutí nicméně stojí některé společné znaky a také aktuální (ne)pokračování kauzy.
Podobně jako Leo Frank byl i Leopold Hilsner v očích „davu“ a mnoha vlivných médií vinen ještě před začátkem procesu.
Podobně jako v Atlantě i v Polné a jiných českých městech čelili židovští obchodníci bojkotu a výhrůžkám.
Podobně jako v Georgii se i v Polné a jinde v Česku těšily velké popularitě pohlednice, které vraždu připomínaly.
A podobně jako ve Spojených státech i u nás ukázala „hilsneriáda“ rozdělení společnosti.
Nebylo to podle historicko-geografických měřítek na Sever a Jih. Ale v něčem mělo podobné parametry: Šlo o dělení na lidi, kteří se nechají snadno strhnout k tomu, aby se stali součástí davu. A na ty, kteří zachovávají kritický odstup a hájí právo na spravedlivý soud pro kohokoli. Mezi ty druhé patřil tehdejší profesor Karlovy univerzity Tomáš Garrigue Masaryk. Jako „ochránce Židů“ si také vysloužil posměch a urážky od mnoha svých studentů.
A podobné mantinely se vytvářely i mezi seriózními a „bulvárními“ médii.
Anežka Hrůzová / byla zavražděná, / vod Poldy Hilsnera / byla podřezaná.
V obou případech hrály roli i konspirační teorie.
Ve Spojených státech Jižané cítili zklamání ze společenských změn po občanské válce a nenáviděli zbohatlíky ze Severu. Ochotně uvěřili tomu, že bohatý Žid si snadno koupí policisty i soudce. A že mocní Židé, kteří řídí celou zemi, ho každopádně ochrání.
Situace v českých zemích nebyla až tak odlišná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Po roce 1848 a definitivně s novou ústavou z roku 1867 se Židé stali v podstatě rovnoprávnými občany. Získali tak nové možnosti v získávání majetku, obchodování. Tradiční antisemitismus se propojoval se závistí.
Dominantní konspirační teorií v českém prostředí byla ta o rituální vraždě – tedy o tom, že Židé vraždí křesťanské děti a panny, aby získali jejich krev. Fámy o případech rituálních vražd začala některá česká média šířit pravidelně od 80. let 19. století.
Společnost byla připravena na jednoduchou a v podstatě moderní myšlenku, že „když o tom píšou noviny, něco na tom asi bude“, která vrcholila v jasněji strukturovanou tezi: „Hilsnerem je zasaženo všecko židovstvo! Za Hilsnerův skutek zodpovědni jsou Židé všichni!“
Bylo by to přelomové
Na konci července ministr spravedlnosti Pavel Blažek rozhodl, že neobnoví proces s Leopoldem Hilsnerem. Nebyl prvním českým ministrem spravedlnosti, který byl se žádostí o obnovu procesu konfrontován. Před ním se kauzou zabývala Vlasta Parkanová, Otakar Motejl i Marie Benešová.
O obnovu procesu usiluje v posledních letech především právník Lubomír Müller spolu s vnukem Hilsnerova opatrovníka Charlesem Hellerem. Podle Müllera našla ředitelka jihlavského archivu nové dokumenty, které by mohly zpochybnit některá svědectví použitá v procesu s Hilsnerem.
Má ale obnova procesu po více než 120 letech smysl? Podle Charlese Hellera ano. Jeho dědeček se o Hilsnera staral a jeho otec vyrostl v Polné. Ale nejde jenom o „rodinu“. Jde o podstatný symbol.
„Ten případ je velmi symbolický a zásadní. Dokud bude totiž v oficiálních záznamech napsáno, že je vinen, vždy se toho někdo chytne. Ve světě jsou stále lidé, kteří o Židech šíří nejrůznější konspirační teorie. A Hilsner byl původně souzen z rituální vraždy, prý měl Anežku Hrůzovou zabít kvůli její krvi,“ vysvětlil Heller v rozhovoru pro Český rozhlas.
A pokračoval: „Je velmi snadné říct, že Židé kradou orgány, a přitom poukázat na případ z Polné, vždyť přece Hilsner byl Žid a obvinili ho z něčeho takového. Je to v oficiálním rozsudku. Pokud bychom mohli říct, že jsme původní verdikt vyvrátili, bylo by to obrovské a přelomové.“
