„Američané nejsou zvyklí na odmítnutí.“ Mezi Prahu a Washington se vkrádá chlad

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když se ptáte v českém politickém zákulisí, jak reagují Američané na faktické vyřazení Westinghouse ze supertendru na nové jaderné bloky, zaznívá lakonické: „Američané nejsou zvyklí být odmítnutí.“

Že v tendru, který v posledních letech bez přehánění definoval západní ukotvení Česka, podle všeho skončil strojírenský gigant ze Severní Ameriky, byl minulý týden šok. Už od léta se sice objevovaly náznaky, že to s Westinghouse hapruje, zůstával ale z principu favoritem. Energetika se rovná bezpečnost a bezpečnost se v Evropě stále rovná USA.

Už je nejspíš potřeba říct nahlas to, co je možná největší překvapení vládnutí kabinetu Petra Fialy (ODS). I když strategii současné zahraničí politiky mají v rukou jestřábi s transatlantickou DNA, jsou nyní vztahy mezi Prahou a Washingtonem prostě vlažné.

Chybí tomu politická show, chcete-li demonstrace spojenectví, jejíž hodnotu Američané velmi dobře znají a která by dala politický kredit vládě Petra Fialy za její celkem ceněné působení na mezinárodní scéně.

Česká vláda má zjevně strategii, jak po stopce pro Westinghouse minimalizovat škody s USA.

Když ohlašovala své politicky citlivé rozhodnutí ohledně tendru, měla podle zjištění Seznam Zpráv shodou okolností přímo ve Washingtonu svého emisara. S představiteli americké administrativy tam jednal zvláštní zmocněnec Ministerstva zahraničních věcí pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška, který má v USA velmi dobré jméno. Cesta byla plánovaná a netýkala se jen jádra. Podle informací Seznam Zpráv tam ale měl Bartuška překvapeným Američanům český posun v tendru také vysvětlovat.

„V USA jsem s představiteli administrativy mluvil minulý týden o aktuální situaci kolem pozastavení nových LNG projektů, jaderné energetiky jsme se dotkli okrajově,“ řekl Seznam Zprávám Bartuška. Více komentovat diskuze za oceánem odmítl.

Jaderné tendry nejsou „jen“ byznys, reaktory staví buď přímo státní firmy, nebo – pokud jde o soukromou společnost, jako je Westinghouse –, bývají jejich mezinárodní ambice silně podporované mateřským státem. Platí také, že už jen účast v samotné soutěži je velmi drahá záležitost.

„Jak já, tak kolegové ve Washingtonu jsme s americkou administrativou průběžně v kontaktu. Žádné oficiální stanovisko k aktuálnímu rozhodnutí české vlády jsme neobdrželi,“ řekl Seznam Zprávám ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti).

Proč byla vlastně společnost Westinghouse vyčleněna z tendru? „Vzhledem k tomu, že firma nepodala závaznou nabídku, nemohla tato nabídka být hodnocena,“ říká poradce pro národní bezpečnost a pravá ruka premiéra pro zahraniční věci Tomáš Pojar.

Zdroje Seznam Zpráv pak popisují nejasné rozložení garancí mezi společností Westinghouse a jejím stavebním partnerem, americkým Bechtelem.

„My poptáváme stavbu na klíč, tomu nabídka Westinghouse neodpovídala,“ řekl Seznam Zprávám zdroj, který z podstaty své veřejné funkce má přístup k informacím o tendru, ty jsou však v režimu utajení, tudíž není možné detailnější informace veřejně popisovat.

Ostatně – už na podzim se kvůli Westinghouse odkládal termín podání nabídek pro Dukovany. To by svědčilo o tom, že vláda o účast Westinghouse stála. Dalšími uchazeči v tendru jsou francouzská EDF a jihokorejská KHNP.

Americký velvyslanec Bijan Sabet už minulý týden řekl, že rozhodnutí vlády týkající se Westinghouse je pro něj zklamáním. Ale vše výše popsané nasvědčuje spíše tomu, že si tu obě strany jsou „kvit“.

Ať už to bylo jakkoli, není to první věc mezi Washingtonem a Prahou, která působí rozpačitě, nedotaženě. Asi nejviditelnější jsou zatím zavřené dveře Bílého domu pro premiéra Fialu. Návštěva je zkrátka přirozeným politickým vrcholem západních politiků. Už když současný kabinet nastupoval, začalo se spekulovat o termínu. Vlastně nikoho ani nenapadlo, že by se to nemělo záhy stát.

„Na návštěvu je třeba mít pozvání, v tuto chvíli se žádná návštěva nedojednává,“ řekl v lednu 2024 Pojar stroze, ale jednoznačně.

Je to o to překvapivější, že právě on i jiná vlivná figura vládní zahraniční politiky, bývalý ministr zahraničí a obrany, dnes europoslanec Alexandr Vondra, jsou transatlantici s havlovskou DNA, nadstandardními kontakty v americké metropoli a v neposlední řadě pragmatickým přístupem k vyjednávání. Ale také „neromantizovaným“ pohledem – na vlastní kůži zažili radarové zklamání, když nedopadl projekt americké základny republikánské administrativy za prezidenta George W. Bushe a za vlády Mirka Topolánka, v jehož čele stáli.

Za to, že to tehdy nevyšlo, mohly obě strany. Ale americká demokratická administrativa Baracka Obamy, v níž byl Biden viceprezidentem, nejen odmítla radar v Česku, ale rovnou otočila kormidlem o 180 stupňů a pustila se do restartu vztahů s Vladimirem Putinem. Na Česko coby donedávna Sověty okupovanou zemi zbyla jen role neutrálních kulis – v roce 2010 tu proběhl summit Obamy s tehdejším ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem a podepisovala se tu z dnešního pohledu směšná dohoda o odzbrojení.

V této souvislosti padaly ze strany dnešních režisérů české zahraniční politiky dost tvrdá slova zklamání. Možná nezůstala ve Washingtonu, u demokratických špiček, zapomenutá.

To už je ale historie. A dalo by se čekat, že ruská agrese na Ukrajině nakreslí tlustou čáru i za starými ranami.

„Naše vztahy s Washingtonem jsou aktuálně na velmi dobré úrovni. Po mnoha letech opět dostaly potřebný konkrétní obsah – v rovině bezpečnostní, ekonomické i politické,“ říká Pojar, který podle veřejně dostupných informací za působení Fialovy vlády dvakrát jednal ve Washingtonu se svým protějškem Jakem Sullivanem.

Je pravda, že Česko se rychle oklepalo z pochybné zemanovské éry a Fialova vláda se postavila do čela vyzbrojovacích snah Ukrajiny. Praha zřejmě na začátku války jako první ze spojenců dostala na ukrajinské území těžkou vojenskou techniku, čímž především zaplnila prostor pro výmluvy vlažnějších zemí. To ostatně ocenil i velvyslanec Sabet při výroční recepci ke Dni nezávislosti loni v létě.

Zároveň – během svého předsednictví Evropské unii – se vláda výrazně podílela na udržení jednoty sedmadvacítky pro podporu Ukrajiny a na omezení energetické závislosti Evropy na Rusku. To jsou prostě dost zásadní věci, ať už Fialově vládě fandíte, nebo ne.

Ve vztazích může hrát fakticky roli přístup k Číně. Je znát, že Američané si hýčkají ty politiky, kteří razantně a s gesty vystupují proti Číně, kterou vnímají z dlouhodobého hlediska jako vážnějšího soupeře. ODS ale tady zkouší najít pragmatický přístup k východní velmoci a hlavně chce vše podřídit podpoře Ukrajině.

Jako „historické maximum“ hodnotí současné vztahy šéf diplomacie Lipavský, ten ale zároveň patří k nejmladší generaci českých politiků a také se právě zaměřuje na hrozby přicházející z Číny. „Úzce spolupracujeme při pomoci Ukrajině, ale hledáme témata pro spolupráci také například v Africe či Indo-Pacifiku. Vzájemná obchodní výměna má několik posledních let rostoucí tendenci, stejně jako objem vzájemných investic,“ dodává Lipavský. Ten si v květnu „užije“ svých pět minut diplomatické slávy, až bude hostit neformální setkání ministrů zahraničí zemí NATO v Praze. Taková akce by se nepochybně bez podpory Američanů do Prahy nedostala.

Každopádně vrcholná politická „odměna“ – ocenění Washingtonu v podobě vrcholné politické schůzky v Bílém domě – stále nepřichází.

K vrcholné schůzce nevedl ani podpis megakontraktu na dodávky stíhaček F-35 v hodnotě 300 miliard korun. Podepsala ho předminulý týden ministryně obrany Jana Černochová (ODS) překvapivě skromně, na ministerstvu v Praze, ale jen s velvyslancem Sabetem.

Pro srovnání: když předchůdce Černochové z ANO Lubomír Metnar podepisoval v roce 2019 o dost hubenější kontrakt na dodávky vrtulníků, bylo to v Pentagonu s čestnou stráží a salvami z děl.

Je známá věc, že americký protějšek Černochové Lloyd Austin se právě léčí s rakovinou, tudíž je pochopitelné, že se v Pentagonu podpis neodehrál. Mohl ale být právě v Bílém domě.

Fialova pravá ruka Pojar disciplinovaně nepřipustí, že jde o politické zklamání: „Není třeba dělat žádné velkolepé kroky, a to zejména v době, kdy se válčí na Ukrajině, na Blízkém východě to vře a situace ve východní Asii je napjatá. Soustřeďujeme se cíleně na konkrétní praktickou politiku vedoucí ke skutečnému a tedy nikoli pouze virtuálnímu posílení České republiky.“

Ale na chvíli přece jen odloží diplomatickou masku, která svědčí o tom, že pod povrchem nějaké emoce bublají. „Let’s make Czechia great again,“ dodá s nadsázkou narážku na známé heslo spojené s pravděpodobným republikánským kandidátem na prezidenta Donaldem Trumpem.

Jak rušný je diplomatický provoz mezi zeměmi, je do velké míry vizitkou velvyslanců, kteří mají prostor okouzlit a „ukecat“ místní administrativu k lecčemus. A tady může být jeden z neuralgických bodů současných česko-amerických vztahů, o kterém se moc nemluví.

Nynějšího velvyslance Miloslava Staška do USA vyslala ještě předchozí garnitura ve složení premiér Andrej Babiš a prezident Miloš Zeman. I když jde o kariérního diplomata, v minulé éře, kdy se vedl zápas o geopolitické směřování Česka, zastával vysoký post státního tajemníka Ministerstva zahraničních věcí. Přes něj šly například všechny často kontroverzní personální nominace velvyslanců zemanovské éry. Post v USA měl dlouhodobě slíbený a nepochybně to mělo vliv na jeho loajalitu.

V zákulisí má pověst člověka, který ale byl vždy blíž Babišovi než Zemanovi. Není tudíž ani tak problém v jeho geopolitické orientaci, protože Babiš i přes veškerou rétoriku, která se místy blíží nejhlubším dezinformačním tónům, byl reálně vždy v zásadě loajální spojenecké vazbě s USA a vlastně docela oblíbencem Američanů. Po jeho boku byl velmi dlouho také jeden z aktuálně nejvlivnějších lidí ve Washingtonu s přímou českou vazbou, politický stratég Alexandr Braun, který je součástí strategické a komunikační mašinérie elity Demokratické strany.

Co se týče Staška, má napjaté vztahy s vládou od začátku. Jak už dříve popsaly Seznam Zprávy, sám silově uspíšil své vyslání hned poté, co volby v roce 2021 dopadly v neprospěch jeho politických spojenců. Zkrátka: aby to nový kabinet nemohl stopnout. Ten už mohl ovlivnit obsazení ambasády v USA jen tím, že na post Staškova zástupce poslal svého člověka, bývalého náměstka ministra obrany Jana Havránka.

To jistě k harmonii nepřispělo a do diplomatických vztahů tak může vstupovat i domácí politické soupeření.

Česko se dlouho mohlo spolehnout na to, že v USA mělo nadstandardní zacházení – díky Václavu Havlovi a také přímluvám vlivné bývalé ministryně zahraničí Madeleine Albrightové s českými kořeny, která však předloni zemřela. I její odchod je zřejmě jedním z milníků této relace, který není radno podceňovat.

Nová generace prozápadních diplomatů a politiků už v USA musí budovat vztahy bez „protekce“. Zatím to nejde zrovna hladce. A to je válka za humny.

Aktualizace: V textu jsme opravili autora vyjádření zaslaného Ministerstvem zahraničních věcí, za něhož byl nedopatřením vzniklým během písemné komunikace s úřadem původně nesprávně uveden velvyslanec Miloslav Stašek, přičemž se však jedná o prohlášení ministra Jana Lipavského.