Afghánské ženy živí celé rodiny, ale každý den v práci může být poslední

Afghánistán se více než dva roky od převzetí moci islamistickým hnutím Tálibán dále propadá do humanitární krize – polovina tamní populace trpí hlady, ke zdravotní péči má přístup jen zlomek lidí a rapidně přibývá drogově závislých (na heroinu či opiu). I v důsledku sankcí je země v ekonomické krizi.

Deset měsíců v Afghánistánu strávil i český humanitární pracovník z Lékařů bez hranic Tomáš Bendl (od září 2022 do června 2023). V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje zkušenosti z izolované země. Sbíral je nejen v metropoli Kábul, ale i ve venkovských oblastech.

„Jednou jsem v Kábulu navštívil něco jako nemocnici pro závislé, ale v podstatě to byla jen velká hala, kde bylo tisíc lůžek. Drogově závislé tam ‚léčili‘ tak, že je vzali, připoutali k lůžku a nechali je tam dva nebo tři dny na detox. Někteří to zvládli, jiní ne,“ líčí Bendl zoufalou situaci afghánského zdravotnictví.

Nedávno jste se vrátil z Afghánistánu, kde jste žil několik měsíců. Jak se podle vás Afgháncům žije?

Záleží, o kom přesně chcete mluvit. Pokud jste seniorní představitel Tálibánu, bydlíte v Kábulu, režim vás nepronásleduje a každý večer můžete své rodině dopřát teplé jídlo, život nejspíš není úplně nejhorší.

Jste-li ale třeba žena samoživitelka, neexistuje asi s ohledem na tamní chudobu a politiku vládnoucího patriarchálního režimu ve světě příliš míst, kde byste to nyní měla těžší. Zároveň se dá říct, že situace na venkově je obecně horší než ve městech.

Afghánci žijí pod vedením Tálibánu přes dva roky. Jaká je podle vás nálada ve společnosti?

Je těžké generalizovat. Asi si ale můžeme dovolit říct, že celkově ve společnosti dobrá nálada není. Když jsem se například bavil s našimi místními kolegy, tak ti často přiznávali obavu z toho, co by se stalo, kdybychom museli jako Lékaři bez hranic kvůli aktuálnímu stavu odejít.

Afghánci pracující pro mezinárodní organizace totiž nezřídka pocházejí z vesnických oblastí, kde tento druh práce není vnímaný úplně pozitivně, v čemž určitou roli sehrály například také dezinformace ohledně pandemie. Někteří lidé to dodnes vidí tak, že to byli právě cizinci, kteří do země covid-19 přinesli.

Jedna místní kolegyně mi v návaznosti na to vyprávěla, jak když během covidu pracovala jako zdravotní sestra, tak jí rodina zakazovala vidět vlastní děti, kterým tehdy nebyl ani rok. Mysleli si, že by je mohla nakazit.

Hodněkrát mě pak při našich rozhovorech prosila, abychom hlavně nikam neodcházeli, protože jiné zaměstnání by si najít nedokázala. Zkrátka už ji prý mají zaškatulkovanou jako někoho, kdo pracoval pro „ty zvenku“. Současná vládní garnitura navíc tento druh stigmatizace dost aktivně podporuje.

Jak samotní Afghánci vnímají Tálibán?

Jako každé velké politické hnutí má své příznivce i odpůrce. Bylo by pro mě těžké snažit se zacházet do větších detailů. Hodně našich afghánských zaměstnanců ve zdravotnických profesích má pochopitelně vysokoškolské vzdělání a jejich názory jsou tedy z našeho pohledu spíše liberálnější a vůči režimu kritičtější. Není to ale příliš reprezentativní vzorek celé populace.

Samozřejmě nejvíc negativně Tálibán vnímají ženy, protože ty to mají pod jeho vládou nejtěžší.

Jakým způsobem?

Ty, se kterými jsem měl možnost mluvit já, nejčastěji zmiňovaly – pro nás možná trochu překvapivě, ale z jejich úhlu pohledu vlastně zcela racionálně – tu finanční stránku věci. Zhruba 10 procent všech domácností v Afghánistánu totiž živí výhradně ženy, primárně proto, že muže jim zabila nebo zmrzačila ta přes 20 let trvající válka, což na ně pochopitelně vytváří ohromný tlak.

Vlastně teď na jednu stranu samy zodpovídají za udržení střechy nad hlavou pro sebe, své příbuzné a děti, ale zároveň se každý den probouzejí s vědomím, že dnešek pro ně může být v práci ten poslední. Úřady je už teď vnímají jako cosi méněcenného a omezují jim práva studovat, svobodně se pohybovat, někdy i pracovat. A nikdo neví, jak se budou věci vyvíjet dál. Psychicky je to pro ně hodně náročné, žít v takové nejistotě.

Jak to podle vás tamní ženy zvládají?

Deprese a různé symptomy odevzdanosti mezi nimi bohužel nejsou nijak výjimečné. Vybavuji si například rozhovor s pacientkou v jedné z našich nemocnic, která mi řekla, že už jen doufá, aby její další dítě byl kluk. Bude tak podle ní mít naději na lepší život. Dívky už údajně nic dobrého nečeká.

Samozřejmě jsou také Afghánky, které se proti režimu vymezují nebo různými způsoby protestují. Člověk by tedy rozhodně neměl mít představu, že jsou místní ženy chudinky, které mají strach, sedí doma, pláčou a nic nedělají. Naopak, jsou to v mnoha ohledech asi ti nejsilnější lidé, které jsem v životě poznal.

Jaká je vaše přímá zkušenost se samotnými tálibánci?

Ono by bylo zavádějící hodnotit Tálibán jako nějaké homogenní uskupení bez různých názorových proudů. Je v něm nepochybně křídlo, které současnou humanitární krizi nevidí jako problém. Rolí státu totiž podle něj není zajistit občanům důstojné podmínky pro život, ale spíš čistotu víry. Nám takové chápání politiky zní šíleně, což ale naše principy liberální demokracie některým jejich úředníkům také.

Nicméně část představitelů Tálibánu zájem o zlepšení situace má. Například naše jednání s ministry zahraničních věcí (Mawlawi Amir Khan Muttaqi – pozn. red.) a veřejného zdraví (v současné době Qalandar Ibad – pozn. red.) byla vždy poměrně korektní. Oba dva si uvědomovali hloubku humanitární krize, které Afghánistán čelí, a nijak nám klacky pod nohy neházeli.

Ostatně všechny projekty Lékařů bez hranic teď v Afghánistánu fungují úplně stejně jako za dob republiky (2001–2021). Pracují pro nás muži i ženy a máme stále stejně zaměstnanců.

Není to ale jenom růžové. Například naše apely na to, aby byl dívkám umožněn přístup ke vzdělání na zdravotních školách, se zatím s úspěchem nesetkaly.

Obecně má navíc hlavní slovo vždy nejvyšší vůdce Tálibánu (v současnosti Hajbatulláh Achúndzáda – pozn. red.). Když ten něco nařídí, je prací ministrů, aby rozhodnutí bez otázek implementovali v praxi. To ale může vytvořit napětí mezi vůdcem, který něco nařídí, a ministrem, který vidí přímé dopady tohoto rozhodnutí. Třeba právě na prohlubující se humanitární krizi. Jinými slovy, byť v Talibánu panuje shoda na tom, že Afghánistán by měl být islamistický stát řízený právem šaría, neznamená to, že vždy panuje shoda na tom, jaké konkrétní kroky pro to podniknout.

Zmínil jste, že se Afghánistán zmítá v humanitární krizi. Co to v praxi znamená?

Současná humanitární krize je do velké míry způsobená ekonomickými problémy země. Uvalené sankce ze strany Západu nebo chybějící peníze ve státním rozpočtu, který byl z drtivé většiny závislý právě na mezinárodní podpoře a pomoci, mají na běžné Afghánce opravdu silně negativní dopad. Nezaměstnanost se dnes pohybuje kolem 60 procent.

Nedostatkem jídla trpí kolem 20 milionů lidí, což je zhruba polovina celé populace země. Když jsem byl například na projektu v Herátu, mluvil jsem s jednou rodinou, která se nám svěřila, že dává svým dětem prášky na spaní, aby dokázaly s hladovým žaludkem aspoň na chvíli usnout. Ti rodiče mi tehdy se slzami v očích vyprávěli, že vědí, že to není dobře, ale jinou možnost prostě nemají. Peníze nejsou. A když vaše dítě nemůže hlady spát a neustále křičí, uděláte všechno pro to, abyste mu alespoň na chvilku nějak ulevili. Prášky na spaní jsou dnes v některých oblastech na černém trhu levnější než jeden krajíc suchého chleba.

Na růst cen potravin navíc dopadá i klimatická změna. Krátce po loňských velkých povodních v Pákistánu došlo k zničení úrody, která mimochodem zásobila i Afghánistán, což ještě více vyšvihlo ceny potravin vzhůru. Současně ale na jihu Afghánistánu začalo neobvykle dlouhé sucho, které zase zničilo část místní úrody. Je to jedna rána za druhou.

Dnes už to vede i k tomu, že se v zemi zhoršuje také drogová krize. Bylo to vidět především v Kábulu. Když jsme tam projížděli autem, viděli jsme kolem mostů někdy i stovky závislých lidí ve zbídačeném stavu.

Režim pro ně nemá připravené žádné léčebné kapacity. Neexistují specializované nemocnice ani terapie. Jednou jsem v Kábulu navštívil něco jako nemocnici pro závislé, ale v podstatě to byla jen velká hala, kde bylo tisíc lůžek. Drogově závislé tam „léčili“ tak, že je vzali, připoutali k lůžku a nechali je tam dva nebo tři dny na detox. Někteří to zvládli, jiní ne.

Jak jste celou zkušenost vnímal vy?

Nebyla to moje první mise v zahraničí. Byl jsem na Ukrajině po začátku plnohodnotné ruské invaze a předtím v Jižním Súdánu, takže člověk už trochu ví, do čeho jde. Nejezdíme na mise od toho, abychom se tam hroutili. Je naší prací lidem pomáhat. Někdy to těžké je, zkušenosti ale pomáhají. Když určité věci vidíte vícekrát, je pro vás jednodušší to pak zvládnout.