„A pak začali kluky odvádět do ruské armády.“ Jsou mladí a vědí, co je okupace

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ukrajinská veřejnoprávní stanice Suspilne zveřejnila sondu do života několika ukrajinských teenagerů. Spojuje je, že přežili ruskou okupaci a z území pod kontrolou Kremlu utekli. A také poznání, co znamená mít skutečné problémy, strach, v některých případech i zkušenost, jak těžké je začínat v neznámém prostředí od nuly.

Autorky obsáhlé reportáže Maria Semenčenková a Inga Leviová převyprávěly příběhy šestnáctiletého Vitalije, stejně staré „Inny“ a dvou osmnáctiletých dívek – Evelin a „Anny“. Tři z nich nyní žijí na Ukrajině, Inna s rodinou v Norsku.

Těch příběhů by mohlo být mnohem víc. Ukrajinská nevládní organizace Almenda odhaduje, že na Ruskem okupovaných územích žije přes 1,6 milionu dětí, které jsou denně vystaveny propagandě a snaze Kremlu zbavit je ukrajinské identity. „Žijí v těžkých a nebezpečných podmínkách. Okupační úřady mobilizují chlapce do ruské armády, posílají teenagery na ‚převýchovu‘ do vojensko-vlasteneckých táborů, dávají děti k adopci do ruských rodin,“ píše se na stránkách nadace zaměřené na podporu vzdělávání.

Ostatně, kvůli únosům ukrajinských dětí do Ruska vydal loni v březnu Mezinárodní trestní soud zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho zmocněnkyni pro práva dětí Marii Lvovovou-Bělovovou. Mechanismus převýchovy v táborech na Krymu jsme pak popsali na stránkách Seznam Zpráv v několika materiálech.

Vitalijovi je šestnáct a už ví, jaké to je žít v područí okupantů. Do Kyselivky, dvouapůltisícové obce v Chersonské oblasti, kde žije s rodiči a dvěma mladšími bratry, Rusové vtrhli hned na začátku plnohodnotné invaze v únoru 2022. Ukrajincům se vesnici podařilo osvobodit 10. listopadu téhož roku. Pro Vitalije to bylo málem pozdě.

„10. září jsme se šli se strýcem projít. Za vesnicí stála spálená vojenská technika. Strýc se zastavil, chtěl někomu napsat, nebo zavolat, nevím. V tu chvíli kolem projížděl ‚Bobik‘ (vojenské vozidlo UAZ 469, pozn. red.), vystoupili čtyři muži v uniformách. Začali nám kontrolovat telefony a vyptávat se, pro koho tam natáčíme vojenskou techniku, komu jsme plánovali předat dispozice. A pak nás odvedli do ‚jámy‘,“ popsal pro Suspilne.

Šlo o skutečnou jámu vyhloubenou poblíž čerpací stanice. „Ležely v ní nějaké vnitřnosti. Myslím, že prasečí. Drželi nás tam dvě hodiny. Říkali, že nás zastřelí. Že hodí do jámy granát. Bylo to strašné. Pak nám svázali ruce plastovými stahovacími páskami, zavázali oči, přehodili pytle přes hlavy a odvezli do nějakého sklepa, do cely. Tam jsme byli hodinu. Potom nás rozdělili.“

Vitalij nevěděl, kam odvedli strýce, on skočil v cele s dalšími asi 15 lidmi. „Vypadalo to jako nějaká sprcha – všechno bylo obložené dlaždičkami a v rohu byl odtok. Bylo tam něco jako postel z prken a několik židlí. Já tam byl nejmladší. Nejstaršímu bylo 60 let, veterán války na Donbase. Tehdy jsem myslel jen na to, aby mě pustili.“

Rusové ho prý nemlátili, „jen“ vyslýchali. První čtyři dny nedostal najíst, po šesti ho přesunuli do jiné místnosti, kde strávil další čtyři nekonečné dny. „21. září 2022 přišli a řekli: ‚Odchod.‘ Mě, strýce a muže, se kterým jsem byl v té druhé cele, odvezli a vyhodili u nádraží v Chersonu. Později jsem zjistil, že nás drželi v budově Chersonského odvolacího soudu. Můj strýc byl zbitý, ale nikdy mi nevyprávěl, co mu dělali.“

Vitalij se vrátil do Kyselivky, ale už to nebylo stejné. Bál se vyjít. „Vycházet ven jsem začal, až když naši vesnici osvobodili. Teď je u nás klid, neostřelují nás. O čem sním? O ničem. Nedělám si žádné zvláštní plány.“

Osmnáctiletá Evelin Bjankpinová Akassiová prožila prakticky celý dosavadní život v Doněcku, milionovém městě s převahou rusky mluvícího obyvatelstva. Vyrůstala v separatistickém regionu hlásícím se k Rusku: bylo jí jen osm, když 7. dubna 2014 puč proruských militantů zažehl v Doněcku válku na Donbasu.

„Když to všechno začalo, chodila jsem do třetí třídy. Hodně dětí odjelo, mnoho spolužáků jsem už nikdy neviděla. Myslím, že se jim něco stalo –⁠⁠ naše čtvrť byla tehdy pod silným ostřelováním,“ vzpomínala během vyprávění pro veřejnoprávní Suspilne.

Evelin nemohla chápat, co se děje. Doma se mluvilo rusky a francouzsky (její otec pochází z Pobřeží slonoviny), máma se ji snažila před válkou chránit a jen opakovala, že to už nebude trvat dlouho. „Ale brzy jsem poznala, že život už nikdy nebude takový, jaký byl. Z prodeje zmizely moje oblíbené želé bonbóny Včelka, z televizního vysílání pohádky v ukrajinštině. To mě tehdy hodně trápilo.“

Pamatuje si také, jak vzrostla agresivita dětí ve škole. „Do naší třídy převedli chlapce z Kyjevské čtvrti Doněcku, protože naše čtvrť byla bezpečnější. Spolužáci ho zbili tak, že skončil na jednotce intenzivní péče. Proč? Protože děti od ruských propagandistů slyšely, že v Kyjevě je Majdan, že tam jsou nacisti, že Kyjev je něco špatného, a tady byl chlapec, i když ze sousední čtvrti, ale přece z Kyjevské! Je to absurdní, ale tak to bylo.“

Výuka byla okamžitě převedena do ruštiny, i když do roku 2020 měli jednou za čtrnáct dní hodinu ukrajinštiny. Vedla ji učitelka v ruštině. „Děti se k ní chovaly velmi špatně. Pamatuji si, jak jeden spolužák začal křičet, že ukrajinštinu v životě nebude potřebovat, začal převracet lavice, ostatní se přidali. Možná na nás tak působila propaganda… Učitelka dostala nervový záchvat.“

Když se Evelin připravovala na zkoušky z historie Ruska, uvědomila si, že některé informace si vzájemně odporují. „Začala jsem hledat na internetu a našla úplně něco jiného, než nám říkali ve škole. Postupně jsem si uvědomila, že realita není taková, jakou nám ji popisují,“ citovalo dívku Suspilne.

Někdy v té době si prý řekla, že v Doněcku nezůstane. Přemýšlela o emigraci třeba do Kanady. „Ale když začala plnohodnotná invaze, pochopila jsem, že chci žít a studovat na Ukrajině. Nebyla to snadná volba. Ve škole jsem vynikala, výsledky zkoušek by mi zajistily místo na Moskevské státní univerzitě. Bylo by to tak jednoduché… Ale ve skutečnosti jsem do Moskvy nechtěla. Šla jsem za mámou a řekla jí, že mám proukrajinské názory a chci odjet. Máma mi na to odpověděla, že mě podporuje. A že pokud si dokážu našetřit peníze na život a studium v Kyjevě, pustí mě.“

Ruská invaze na mapě:

Evelin začala pracovat v kosmetickém salonu. Tehdy, po začátku války v únoru 2022, se podle jejích slov začal Doněck „čistit“ od místních. „Například se objevily programy, kdy můžeš vyměnit byt v Doněcku za byt někde v Rusku. V opačném směru přijelo mnoho ruských důstojníků s rodinami. Měli peníze a doslova je rozhazovali. Ceny prudce vzrostly a místním se začalo žít znatelně hůř. Přišlo mi, že jsme ve své vlastní zemi vlastně nadbyteční.“

Začala si hledat univerzitu na Ukrajině, která by ji přijala. Jak uvedla v rozhovoru pro lidskoprávní neziskovou organizaci Zmina, na Donbase nebylo možné sehnat informace, jak na to. Nevěděla ani, jestli její vysvědčení vydané okupačními úřady na Ukrajině uznají. Obeslala sedm různých institucí. „Někde se mi snažili všemožně poradit, jinde ale neměli chuť mi coby uchazečce z dočasně okupovaných oblastí pomáhat. Některé univerzity mi na otázku ohledně přijetí ani neodpověděly.“

Doněck opustila před rokem. Cestovala sama. Přes Rusko, Bělorusko, Polsko. A bála se. Že se jí to nepodaří, že příliš riskuje, že se nedokáže na novém místě usadit. Nevěděla, jak získat ukrajinský pas, kde bude bydlet, co ji čeká. „Proto svůj příběh vyprávím. Snad pomůže dalším teenagerům v okupaci odhodlat se odjet na území kontrolované Ukrajinou. Protože teď jim mohu říct: zvládnete to, bude to v pořádku,“ citovalo dívku Suspilne.

Nyní studuje na Tauridské státní univerzitě Verdanského, která se v roce 2015 přestěhovala z okupovaného Krymu do Kyjeva. „Jako vnitřně přesídlená osoba jsem hledala vnitřně přesídlenou univerzitu,“ vysvětlila se smíchem. Mnohdy ji ale do smíchu není: „Chybí mi máma a Doněck. Myšlenka, že se tam možná nikdy nevrátím, mě zraňuje.“

Ale v Kyjevě se už adaptovala: „Nejtěžší bylo zvyknout si na svobodu. Na to, že můžeš psát, mluvit a číst, co chceš.“

V Doněcku se narodila a celý život prožila také osmnáctiletá Anna. V okamžiku, kdy poskytla rozhovor pro Suspilne, se už nacházela na území kontrolovaném Ukrajinou, ale její rodina, příbuzní dál zůstávají pod okupací. Bojí se zejména o bratra: aby se mu úřady „nepomstily“ a nemobilizovaly ho do ruské armády. Jméno Anna tedy není pravé, ale redakce informace poskytnuté dívkou ověřila a slíbila jí anonymitu.

Anna má podobné vzpomínky jako Evelin: když se vlády nad územím, kde žila, chopili separatisté, moc nechápala, co se děje. „Nejděsivější pro mě byly roky 2014–⁠⁠2015. Tehdy jsme kvůli ostřelování pořád seděli ve sklepích. Pamatuji si, jak k nám jednou po ostřelování přiběhl můj kamarád, tehdy mu bylo asi šest. Neustále opakoval: ‚Máma, máma, máma…‘ Nechápali jsme, co chce, tak jsme s ním šli domů. A tam místo domu ruiny. A mezi cihlami a prkny – části těla… Tehdy jsem si uvědomila, že se děje něco strašného. A ne někde jinde, ale tady, nám. Bylo mi osm.“

Vzpomíná si na souseda, mohlo mu být tak čtyřicet. Rusové ho odvedli do armády, z války se vrátil bez nohy, s poraněným zrakem. „Občas jsem ho slýchala, jak říká: ‚Lžou nám, všechno je ve skutečnosti jinak.‘ Ptala jsem se ho, jak přišel o nohu, a on jen opakoval tuto větu. A pak zmizel. Jeho žena řekla, že si pro něj prostě přišli a odvedli ho. Tehdy jsem pochopila, že lidé mohou zmizet i jen kvůli slovům, která říkají.“

Pamatuje si na partu dětí, se kterými si hrávala na dvoře. Někdo byl trochu starší, někdo mladší, zkrátka skupina dětí, co spolu tráví čas.

„A pak začali kluky odvádět do ruské armády, aby za Rusko umírali. To bylo bolestné. Podporovali Rusko? Nevím, nemyslím si. Nikdo za Rusko nechtěl zemřít, to je jisté. Byli jsme ještě děti. Pamatuji si, jak jednoho z našich kamarádů odváděli. Ozbrojení lidé ho i s otcem vyvedli z domu, byli oba zbití, krváceli. Všichni jsme vyběhli na dvůr. A ten kamarád se na mě podíval takovým pohledem, jako by věděl, že se už nevrátí. A ten pohled –⁠⁠ vidíte na něm, že to nechce, nepodporuje to. Jinak proč by ho tak bili… Ani on, ani jeho otec nepřežili. Těla také nebyla. Jen jednoho z našich kamarádů přivezli domů k pohřbení. Byl mobilizován jako jeden z prvních –⁠⁠ 16. února 2022. Téměř okamžitě zmizel beze stopy. Příbuzným řekli, že podle dokumentů ani nebojuje. A pak ho přivezli. No, jeho –⁠⁠ spíš jen zbytky. Rodina neměla peníze, takže ho pohřbili do hromadného hrobu. Plakala jsem. Pro mě sice není hrdina, ale byl to můj kamarád.“

Anna těžce prožívala smrt přátel ze dvorku. Říká, že kdyby sami od sebe podporovali Rusko, dokázala by jejich smrt přijmout s menší lítostí, protože pak by se jednalo o jejich vlastní volbu. Ale tím, že byli donuceni bojovat proti rodné zemi, cítí jen nespravedlnost a nekonečný smutek.

Snažila se žít co nejnormálněji to jde –⁠⁠ jako každý jiný teenager. Ovšem s vědomím, že žije v okupaci a musí si dávat pozor třeba na to, co dává na sociální sítě. A dál zakopávala o věci, které se normálu vymykají.

Například: V Doněcku je kino pojmenované po slavném ukrajinském básníkovi Tarasu Ševčenkovi. Umělec, folklorista a etnograf z první poloviny 19. století je považován za zakladatele národní ukrajinské literatury, stal se symbolem ukrajinské kultury. Za své psaní v ukrajinštině a obhajobu ukrajinské nezávislosti strávil 24 let jako nevolník, 10 let ve vyhnanství a čtyři roky pod policejním dohledem. „V tom kině stojí velká socha básníka, kterou nelze odstranit, aniž by se budova zničila. Tak ji prostě přikryli něčím černým. A teď uprostřed sálu stojí velká černá masa. Je to trochu hloupé, protože všichni víme, kdo to je.“

Nakonec se rozhodla odjet. Rodiče ji v jejím rozhodnutím podpořili, ale babička vnučku zavrhla, nazvala ji zrádkyní. „Nezlobím se na ni, je to starší člověk, nelze ji změnit.“

Cestovala oklikou, zpátky na Ukrajinu se dostala podobně jako Evelin přes Polsko. „Když jsem překročila hranici na Ukrajinu, po dlouhé době jsem zase cítila hlad. Předtím jsem hlad nevnímala. Tak jsem poznala, že se uvnitř cítím být v bezpečí.“

Ani Inna, která teď žije s rodiči sice v bezpečí, ale v cizí zemi, nevystupuje pod svým jménem. Je jí 16 a začátek ruské invaze ji zastihl v Enerhodaru poblíž Záporožské jaderné elektrárny, kde její otec pracoval. V rozhovoru pro Suspilne se svěřila, jak těžké bylo pro dospívajícího člověka pochopit realitu války a okupace. V té prožila rok, pak se rodině podařilo utéct. Enerhodar dodnes zůstává pod ruskou okupací.

„Pamatuji si, jak jsem se 24. února probudila a přečetla si na sociálních sítích, že začala válka. Ale nepřikládala jsem tomu velký význam. Šla jsem do školy a tam spolužačka plakala, že bombardují Charkov, kde žije její babička.“

Ze školy je poslali domů, zrušili i trénink plavání, kterému se Inna závodně věnovala. „Byla jsem z toho zklamaná – zpětně vidím, jak směšné věci se mi tehdy zdály být velký problém.“

Už o pár dní později pochopila, co jsou skutečné problémy. „S mámou jsme v pět ráno stály ve frontách v obchodech. Stojíš hodiny na chleba nebo mouku a cítíš, jak ti mrznou nohy. Byla to nejstudenější zima mého života.“

Rusové do Enerhodaru vstoupili 3. března 2022. „Celé město tehdy vyšlo, lidé svými těly vytvořili blokádu, moji rodiče šli taky. Desítky tisíc obyvatel Enerhodaru stály jako zeď proti záplavě ruské techniky. Trvalo to pět hodin, a pak Rusové lidi rozehnali. Můj táta pracoval na Záporožské jaderné elektrárně a řekl, že právě elektrárna je cílem Rusů. Hned tam zamířili. Žili jsme na nábřeží a přímo u domu stála ruská artilerie. Naproti Enerhodaru je Nikopol. Každou noc jsem slyšela výstřely – slyšela jsem, jak Rusové zabíjejí lidi.“

Žila bez přátel, protože ti odešli, bez školy, protože ta byla zavřená, bez zvláštních plánů a snů. „To, co nebylo normou, se stalo normou, psychika se adaptovala. Vstávala jsem v pět ráno, dělala úkoly, dokud byla elektřina, šla na trénink, a potom – nasadila sluchátka a šla se projít. Nevím, proč jsem tehdy necítila strach. Viděla jsem ozbrojené vojáky, viděla jsem, jak lidi na ulici odvádějí na ‚jámu‘. Věděla jsem, že musím dávat pozor na to, co říkám a komu. Protože i zdi mají uši. Teď jsem v Norsku, tisíce kilometrů od svého města, a pořád se bojím o tom mluvit.“

Autorky článku na Suspilne si povšimly, že dívka mluví nezvykle tiše a pomalu, ještě pořád zvažuje každé slovo.

„Rodiče se rozhodli odjet v červenci 2023, když začaly prohlídky bytů. A když začali propouštět zaměstnance Záporožské jaderné elektrárny, kteří nechtěli podepsat smlouvu s Rosatomem (ruský energetický gigant, pozn. red.). Zabalili jsme celý svůj život do malého sedanu a ujeli 8000 kilometrů. Jeli jsme přes Rusko, Gruzii, Turecko. Nevěděli jsme, kam jedeme, až se rodiče rozhodli, že to bude Norsko.“

Tehdy, jak Inna popsala, se mlha, v níž žila, začala rozplývat. Věci, které prožila a viděla, na ní dopadly plnou silou. Začala mít hysterické záchvaty, několikrát se nervově zhroutila.

V Norsku si stále ještě zvyká. To, co jí ze začátku připadalo vlastně romantické – začít život v cizí zemi – už vidí bez příkras. Vnímá, jak se k ní okolí chová - jako k migrantce. Ztrácí pocit, že má nějakou hodnotu. Sebedůvěra ji klesla na nule. A nepomáhá ani plavání, ve kterém pokračuje: „Když jsem přišla do klubu, trenér mě ani nepředstavil ostatním. U nich to tak asi chodí, ale mě to rozesmutnilo. Ostatní dospívající spolu mluví, ale se mnou ne. Chci na ně zakřičet: ‚Ahoj. Já jsem tu taky!‘“

Na otázku novinářek, kde se vidí za deset let, odpovídá, že neví ani to, co bude dělat večer. „Všechny tyhle existenciální otázky jsem prostě odložila. Teď prostě žiju den za dnem.“