50 kilo na hřbetě, kolena vržou. Tatranští nosiči pozorují náš složitý svět

Nejhorší otázky, které kladou turisté horským nosičům, znějí takto: Je to těžké? A kam jdeš?

Existují dokonce odpovědi, které by si každý nosič mohl napsat a připnout zezadu na krosnu, aby se takovým otázkám vyhnul. Znějí asi takto: 50 kg; nosím pravidelně; na chatu; ano; dvakrát denně; díky; fajn.

Všude jinde na světě se už dávno jezdí lanovkami, tatranské nosiče lze možná přirovnat k šerpům v Himálaji. Oficiálně to dotáhli až na seznam nehmotného kulturního dědictví Slovenska, i když by se dalo namítnout, že 80 kilogramů už je hodně „hmotný“ náklad. Otázka však zní, co je to za lidi? Proč to dělají a co při tom cítí?

Vezměte si třeba takového Laca Chudíka, jmenovce slavného slovenského herce z Nemocnice na kraji města.

Narodil se v roce 1941 a procestoval celý svět: zúčastnil se expedic na Kavkaz a na Saharu, ale navíc hrál na violoncello ve Státním komorním orchestru, takže vystupoval v Japonsku i ve Spojených státech. No a pak si v roce 2004 řekl, že už toho bylo dost. Odešel do důchodu a ve svých 63 letech se stal horským nosičem. Dnes se píše rok 2023, Lacovi je 82 let a stále nosí. „I ve stáří můžete být mladý, ale nechtěl bych být v mladém věku starý,“ říká.

Nebo si vezměte takového Viktora Beránka, kterého zná každý, kdo někdy navštívil chatu pod Rysy.

Nosit začal v roce 1969 a mohou za to Rusové. Po invazi vylepoval protestní plakáty v Popradu a ve Starém Smokovci, a když mu kvůli tomu hrozily problémy, schoval se v Tatrách. Čím dál, tím lépe, čím výš, tím lépe. A tak skončil na nejvýše položené chatě, kde dnes vládne Svobodnému království Rysy. Absolvoval kolem 6000 výstupů a vynesl zhruba 300 tun materiálu, ale na číslech už dávno nezáleží.

Právě Viktor Beránek je dnes ztělesněním slovenských nosičů: chcete-li cokoliv vědět, zeptejte se ho. Když potřebujete reportáž, jděte za ním. On ví, co chcete, a vy víte, co dostanete.

Nosič je pán, muž, stroj. Nosiče si představujeme jako zdatné a většinou mladé muže, kteří pomalým krokem, rozvážně a opatrně, s velkým nákladem na zádech kráčí na chatu. Milují to: milují to prostředí, milují ty hory, milují svou práci, která vlastně ani není prací, ale posláním. Určitě přitom přemýšlejí minimálně o Platónovi.

Tak to přece musí být, ne?

Abychom to zjistili, strávili jsme rok setkáváním s nosiči a rozhovory s nimi. Chodili jsme s nimi po horách a poslouchali je. Nakonec po roce práce více než dvaceti lidí vznikla kniha Na zádech s podtitulem Kniha o těch, kteří si na ně nakládají o trochu víc. Má přes 250 stran a kromě textů je v ní téměř 300 fotografií. Ještě před jejím vydáním se podařilo přes crowdfundingovou platformu Donio vybrat 40 000 eur.

Sledovali jsme dva cíle: chtěli jsme vzdát hold komunitě nosičů. A rozhodně jsme nechtěli zaznamenat všechny ty mýty a legendy a hrdinské představy, nýbrž to, jaké je to ve skutečnosti.

Proč se například v Tatrách k přepravě zboží nepoužívají vrtulníky? Protože je to komplikované, neefektivní a navíc škodlivé. To také vysvětluje vyšší ceny: všechno zboží musí někdo vynést až na chatu, a to něco stojí. Na druhou stranu máte jistotu, že potraviny jsou vždy čerstvé. Když to zkoušeli s vrtulníkem, náklad spadl do lesa a bohužel to byl hlavně alkohol. Je to smutný příběh.

Horské nosičství se na Slovensku nevyskytuje pouze ve Vysokých Tatrách, ale také v Nízkých Tatrách a ve Velké Fatře. A zdaleka nenosí jen muži - samostatnou kapitolu v knize mají ženy – nosičky. Mimo jiné jsme absolvovali i noční túru.

Práce vysokohorského nosiče je především přesně tím, čím je - tedy prací. Počáteční nadšení vyprchá nejpozději po několika letech. Je to fyzicky náročná práce, zejména pro kolena, a bez řádné péče o vlastní tělo dlouho nevydržíte.

Hovořil jsem s Jankem Vernarčíkem, který už je dávno v důchodu, ale stále nosí na Zamkovského chatu. „Jasně, svoboda,“ říkal. „Svobodu cítím, když složím náklad.“ Je vtipný a upřímný, povídání s ním je požitek. Zároveň se vůbec netají tím, že nosí pro peníze: začalo to tím, že v osmdesátých letech potřeboval uživit rodinu, a už mu to zůstalo. Dnes je to příjemný způsob, jak si přivydělat k důchodu.

Všechno má dvě tváře: rekordmanem a obrovskou legendou je také již zesnulý Laco Kulanga, často označovaný za krále tatranských nosičů. Na Zamkovského chatu vynesl 207,5 kilogramu, a kdo se s ním nepotkal, ať už na Zamkovského, nebo na Skalnaté chatě, jako by v Tatrách ani nebyl.

Jeho syn Pavol, který po něm převzal Skalnatou chatu, v knize vypráví také o těžkém životě s otcem – legendou – alkoholikem. Pod mýty a legendami se skrývá pravda, a ta je často méně atraktivní. Ale právě takovou upřímnost jsme hledali, a pokud jsme ji chtěli vypátrat, museli jsme si nejprve důvěru nosičů získat.

Když jsme knihu pokřtili v popradském knihkupectví, bylo plno. Přišli lidé, jichž se týkala, a přišli i jejich blízcí. Přišli i rodiče Juraje Petranského, mladého nosiče, kterého v roce 2000 zasypala lavina a na jehož počest se dnes koná závod Nosičská stovka. Mnozí jsme takhle ztratili kamarády.

Pokud totiž pracujete v horách, musíte vždy počítat s tím, že je potřeba někoho náhle zachránit. Není čas čekat na Horskou službu a je jedno, jestli máte za sebou výstup, anebo jste unavení z celodenní šichty na chatě. Nezáleží na tom, jestli je venku metr sněhu, nulová viditelnost a vánice. Musíte jít, často s nasazením vlastního života, a pokusit se toho člověka zachránit, protože je na vás odkázaný přesně tak, jako vy můžete být jednoho dne odkázaní na někoho jiného. V tu chvíli nezáleží, co si ten člověk myslí, koho volí, co jste si kdy řekli nebo kolikrát jste se pohádali.

Je to ve své podstatě jednoduchý svět, a právě proto, když se z něj vrátíte dolů do města, máte často pocit, že je všechno jaksi nesmírně složité a lidé přikládají obrovský význam naprosto nepochopitelným věcem.

A je to také fascinující svět, který je potřeba zaznamenat takový, jaký ve skutečnosti je. Pravda je, že neexistuje univerzální nosič, ti lidé jsou různí: jsou mladí i staří, idealisté i praktici. Když jsem je všechny viděl v Popradu a viděl jsem, že jsou spokojení a vděční, měl jsem vzácný pocit - byl jsem šťastný, protože se to povedlo.

Můj otec byl také chatař, horolezec a nosič. Na besedě v Popradu jsem řekl toto: Léta mudruji v novinách o společnosti a politice, ale jsou to rychloobrátkové články. Ne že by byly nekvalitní, ale vždycky za týden přijde další. Jenže člověk po sobě chce také něco zanechat.