28 let se skrýval v džungli, zůstal věrný zločinnému císaři. Stálo to za to?

Jokoi Šoiči se spolu s dalšími stovkami japonských vojáků v březnu 1944 vylodil na ostrově Guam. 

Měli za sebou nebezpečnou plavbu, kdy dlouhé dny neměli žádné informace, kam vlastně směřují. A tak když uviděli Guam, měli alespoň na chvíli pocit, že se ocitli v ráji.

Šplhali na palmy, aby trhali kokosové ořechy, učili se poznávat a jíst tropické ovoce. Měli pocit, že mohou navázat normální vztahy s „domorodci“ – za krabičku cigaret bylo například možné získat pás z bizoní kůže. Šlo ale o iluzi.

Místní je nenáviděli. Japonsko ostrov obsadilo několik dnů po útoku na Pearl Harbor. A k jeho obyvatelům se vojáci chovali s krutostí, která byla jeho válečným tažením vlastní – popravy, masové vraždy, znásilňování.

Především se ale ostrovy Tinian, Saipan a Guam staly prioritou pro americký útok. Odtud totiž mohly „létající pevnosti“ – bombardéry B-29 – doletět až nad Tokio. Nakonec tam opravdu v březnu 1945 doletěly a provedly jeden z nejničivějších náletů v dějinách, při kterém zahynulo přes 100 tisíc lidí.

Předtím ale museli Američané zlomit japonskou obranu ostrova – fanatické vojáky, jako byl Jokoi Šoiči.

Není tu prostor na nějaké velké psychologické a historické analýzy. Ten příběh po nich nicméně alespoň v hrubých obrysech přímo volá. Jokoi Šoiči se narodil na předměstí Nagoje v roce 1915. Otec byl alkoholik, matka od něj utekla, byli chudí, vyrůstal u příbuzných. V 15 letech se vyučil krejčím.

Nebyl to žádný indoktrinovaný aktivista z vyšších kruhů, nestudoval vysokou školu. Byl to docela obyčejný chudý kluk z rozpadlé, nepříliš šťastné rodiny. Když šel poprvé k odvodu, nevzali ho. Byl příliš slabý, podvyživený. No a pak přežil 20 let v džungli. A hlavně, věděl, že se nesmí vzdát. Že větší pohana snad ani neexistuje. Kde a proč se to v něm vzalo? To je ta historická hrůza.

Japonsko mělo za sebou desetiletí válek. Usilovalo o to, aby se stalo první asijskou velmocí. A vycházelo z toho, že bojuje s méněcennými lidmi, že Japonci jsou nadřazená vyvolená rasa. Že mají právo dobývat svět a mohou si dovolit cokoli. Zvítězili nad Ruskem, nad Čínou. A v roce 1937 jejich armáda vtrhla do Nankingu a rozpoutala jedno z největších válečných zvěrstev v dějinách.

Symbolem a záštitou masových vražd byl císař Hirohito. Při korunovaci v roce 1926 byl prohlášen vtěleným božstvem. Tak kdo se mu postaví?

Na Guamu měli Jokoi Šoiči a ostatní vojáci připravit letecké základny, které by zabránily americkým útokům na Tokio. Měli jenom polní lopatky a sekyrky. S touhle výbavou se pustili do boje s džunglí. Očekávali, že dorazí 300 japonských bojových letadel, nepřiletělo ovšem ani jedno. Cestou je zastavili Američané.

A když se Američané vylodili na ostrově, řekl japonský velitel svým vojákům, že nikdo nesmí padnout do zajetí. Byl to jeden ze základních bodů vojenského kodexu.

Stačilo to. Jokoi Šoiči zbožňoval císaře, poslouchal velitele. Byl to takový obyčejný japonský kluk.

Po prohrané bitvě s Američany utekl Jokoi Šoiči do džungle s devíti dalšími vojáky. Sedm z nich brzy odešlo na jinou část ostrova, se dvěma zbylými se občas vídal až do jejich smrti v roce 1964. Dalších osm let strávil v džungli sám.

Prokázal neuvěřitelný talent pro přežití v krizových podmínkách. Vyrobil si jednoduché nástroje a vyhloubil s nimi podzemní skrýš. Využil také svoje krejčovské dovednosti – naučil se vytrhávat vlákna z kůry stromů, splétat je do nití a utkat z nich plátno. Ušil si kalhoty i košili. Práce trvala vždy několik měsíců a prý mu možná zachránila život. „Bylo to dobré pro můj duševní stav. Zabýval jsem se každodenními záležitostmi a čerpal z toho potěšení i uspokojení,“ řekl.

Jokoi Šoiči se naučil postavit pasti na krevety, úhoře a hlodavce. Přišel na to, jak ze slupek kokosových ořechů vyrobit filtr, který rozptyloval dým z ohně, na kterém si ve své skrýši vařil. Dým ho mohl prozradit nepřátelům. A on se vzdát nehodlal.

Začal dokonce chovat třtinové ropuchy, které pro něj byly jednak zdrojem bílkovin, jednak společníky a ještě navíc ve skrýši likvidovaly obtížný hmyz.

Jokoi Šoiči samozřejmě nemohl přeslechnout hlasy z tlampačů, které oznamovaly, že válka skončila. Ale považoval to za lstivou americkou propagandu, která ho měla vylákat z úkrytu. Nakonec ho ale v lednu 1972 našli dva místní lovci. Prosil je, ať ho na místě zabijí. Všechno, jen ne do zajetí!

Odvedli ho na policejní stanici, kde odvyprávěl svůj neuvěřitelný příběh. Bylo mu 56 let, vážil necelých 40 kilogramů a polovinu svého života strávil v podzemních úkrytech v džungli. Ne, nevzali ho do zajetí.

Do Japonska se vrátil jako hrdina.

Vítalo ho pět tisíc lidí včetně školáků s vlajkami v rukou. Jeho první slova ale zamrazila. Řekl, že se stydí za to, že se vrátil živý.

Později dodal, že má stále u sebe pušku, kterou dostal od armády svého císaře. A že je nešťastný, že mu nedokázal sloužit lépe. V televizi sledovalo přímý přenos z jeho návratu 70 milionů lidí. V Japonsku tehdy žilo asi 105 milionů obyvatel.

Neuvěřitelný příběh fascinoval lidi po celém světě. Tenhle křehký chlapík nebyl žádný superhrdina s nadpřirozenými schopnostmi. Ale dokázal přežít 28 let v džungli. O konci války a poválečném světě nevěděl mnoho zásadních věcí.

Nevěděl o zničení Tokia ani o atomové bombě. Neznal televizi a v džungli pochopitelně nezaslechl nic ani o letu na Měsíc.

V Japonsku stále vládl císař Hirohito. Ale ke zděšení Šoičiho už nebyl božím vtělením. Už to byl normální smrtelník, který po zničení Tokia, Hirošimy a Nagasaki kapituloval.

Navrátilec mohl jen stěží chápat, že už během několika poválečných let se Spojené státy staly jedním z hlavních japonských spojenců. Válka byla zapomenuta. Nově šlo o společný postup proti Číně.

Jokoi Šoiči přivezl poselství z jiného světa. A už mu nerozumělo ani mnoho Japonců.

Oddaně sloužit božskému císaři? Tomu, který nebyl odsouzen jako válečný zločinec jen proto, že Američané nechtěli riskovat společenskou bouři u potenciálního důležitého spojence?

Tomu císaři, který vojákům nechal volnou ruku, aby vraždili a mučili desítky tisíc civilistů v Nankingu? Císaři, který osobně schválil politiku „three alls“? Neboli: všechny zabít, všechno spálit, všechno vyplenit.

Jokoi Šoiči japonskou společnost rozděloval. Pro mnoho lidí, především starších Japonců, byl stále představitelem tradičních osvědčených hodnot, kterých by se země neměla zříkat ani do budoucna. Jsou to hodnoty, které stojí výš než pokleslá konzumeristická morálka Západu. Pro ostatní byl voják symbolem indoktrinace naštěstí už zaniklého militaristického režimu. Nemyslícím nástrojem v rukou císaře a velitelů, který byl pro ně ochoten udělat cokoli.

Svoji životaschopnost Jokoi Šoiči dokázala znovu, když se necelý rok po svém návratu oženil. Vzal si o 13 let mladší Mihoko, kterou mu našla profesionální agentura. Líbánky strávili novomanželé na ostrově Guam. Vrátili se tam ještě několikrát. Jokoi Šoiči to tam měl zřejmě rád.

Zemřel v 82 letech. Oficiálně na infarkt. Hlavní příčinou ale byla spíš dlouhodobá vyčerpanost a postupující Parkinsonova choroba. Jokoi Šoiči přestal jíst. Někteří lidé věří, že se úmyslně zabil, aby nebyl na obtíž manželce.

Právě paní Mihoko při rozhovoru s reportérem magazínu The Slate shrnula dokonale příběh svého muže: „Japonsko už není místem, které znal. A myslím, že je místem, které už nepotřebuje slyšet jeho příběh.“