Záhada dětí a covidu. Neskolí je, ale v pandemii mohou hrát klíčovou roli

Už předešlé studie zjistily, že většina dětských přenašečů viru mívá příznaky mírné nebo vůbec žádné.

Nová studie se snažila objasnit, nakolik jsou děti, na první pohled zdravé, nebezpečím pro své starší okolí. Profesor Russell Viner z Royal College of Paediatrics and Child Health vysvětluje, že se téma děti a koronavirus dá shrnout do tří samostatných otázek: Mohou děti dostat covid? Jak vážný je průběh? Jak silní jsou přenašeči?

Přestože se potvrdilo, že se děti nakazit mohou, profesor Viner tvrdí, že data z krevních testů na protilátky ukazují, že jsou děti méně náchylné. Zejména pak ty mladší 12 let. Díky tomu, že mnohé z nich ani nevykazují příznaky, tvoří mezi ostatními pacienty vzácné procento.

To potvrdila nová britská studie zveřejněná v pátek, do které vědci zahrnuli pacienty ze 138 nemocnic v Británii. Děti tvořily necelé 1 procento přijatých pacientů, z nichž šest nemocných dětí nákaze podlehlo. Všechny tyto děti ale trpěly i jinými zdravotními obtížemi nezpůsobenými covidem.

„Můžeme si být zcela jisti, že covid sám o sobě nezpůsobuje dětem škodu ve významném měřítku,“ řekl Malcolm Semple, profesor medicíny na britské univerzitě v Liverpoolu, který na výzkumu spolupracoval. „Zásadní zprávou je skutečně to, že u nakažených dětí je těžký průběh nemoci vzácný a smrt o to vzácnější. Takže by rodiče mělo potěšit, že jejich děti nejsou návratem do školy přímo ohroženy,“ vysvětlil.

V návaznosti na to se nabízí třetí otázka, na kterou však jednoznačná odpověď zatím neexistuje. Přiblížit se jí pokusili vědci z Jižní Koreje svým výzkumem, ve kterém figurovalo 91 dětí.

Výtěry z jejich nosů jsou živoucím důkazem, že virus může v dětských nosech přežívat až tři týdny. Autoři tak dospěli k závěru, že skutečnost, že mají v nose detekovatelný virus, naznačuje, že jsou tím pádem schopné jej dále přenášet.

Díky způsobu testování, sledování a izolování jednotlivých příznakových a bezpříznakových skupin, mohli vědci testy libovolně opakovat do doby, než se jim dostalo konkrétních závěrů. Ty tak nabízejí několik nových informací o dětech jako nositelích viru a jejich potenciální schopnosti dalšího šíření. Jenže stejně jako ve spoustě studiích jeden díl skládačky chybí.

Fakt, že je virus v dětských nosech přítomen, definitivně neprokazuje, že jsou děti schopné ho šířit stejným tempem jako dospělí. Doktorka Roberta DeBiasi, šéfka oddělení dětských nemocí v Dětské národní nemocnici ve Washingtonu D.C., uvedla, že by bylo „nelogické si myslet, že děti v otázce přenosu infekce nehrají žádnou roli“. Podle profesora Caluma Sempleho z univerzity v Liverpoolu, který se zabývá zdravím dětí, na druhou stranu „přítomnost virového genetického materiálu ve výtěrech v dýchacích cestách nemusí nutně napovídat přenosu, zejména pak u lidí, kteří nemají hlavní příznaky, jako je kašel a kýchání.“

Z toho tvrzení tak logicky vyplývá, že jak asymptomatické děti i dospělí, kteří kašlem neroznesou virus vzduchem, jsou také pravděpodobně méně infekční. Jenže zvyšující se počet těchto bezpříznakových lidí může mít zásadní vliv na šíření infekce.

Ačkoli studie zdůrazňuje důležitost nošení roušek, dodržování hygienických opatření a sociálního distancování, podle profesora Vinera nelze považovat zrovna uzavření škol jako krok dobrým směrem. A to kvůli vývoji dětí, jejich vzdělání a duševnímu zdraví. I když přesné riziko, které děti představují, zůstává pro tuto chvíli otevřenou otázkou. Mnozí lékaři a vědci, včetně doktorky DeBiasi, věří, že zatímco má „převážná většina infikovaných dětí mírné nebo žádné příznaky onemocnění“, zřejmě sehrají „důležitou“ roli při řešení šíření infekce ve společnosti.