Článek
V rámci unikátního natáčení ve vinohradské nemocnici, přímo z oddělení, kam přivážejí pacienty těžce zasažené nemocí covid-19, vznikl pro Seznam Zprávy autentický záznam toho, jak vypadá náročná směna lékaře, který má starosti pozitivní pacienty.
Lékařka Karolína Jeřábková měla na sobě po dobu osmi hodin na hrudi připevněnou kameru. Co zažívá, můžete zjistit v úvodním videu.
A nabízíme také rozhovor, ve kterém Jeřábková popisuje, jak se lékařům pracuje v době koronavirové krize.
Jak dlouhou jste měla službu a co všechno vás během ní potkalo?
Dneska jsem tam byla šest, vlastně skoro sedm hodin. Vystřídali jsme se s kolegyní dřív, protože jsme usoudily, že nemá úplně význam střídat se po dvanácti hodinách, respektive být dvanáct hodin v tom ochranném obleku připomínajícím skafandr. Je to skutečně hodně náročné. Vnímám to jako lepší systém než být šest hodin na směně, pak mít půl hodiny pauzu a dalších šest hodin sloužit. Střídáme se průběžně, každý den takhle podle toho, kdo slouží.
Kdy vás čeká další služba?
Zítra mám normálně dvanáctku. V neinfekčním oddělení, kde řešíme pacienty, kteří nemají suspekci na onemocnění koronavirem. Můžeme s nimi nakládat jako s neinfekčními pacienty, takže to bude méně náročné. V tom smyslu, že nebudu muset mít na sobě všechny extrémní ochranné pomůcky.
Sonda mezi zdravotníky z vinohradské nemocnice: Uvázli v izolaci, těží z kurzů „přežití“ a šetří každý respirátor. Další díl projektu My, reportérky Šárky Kabátové.Video: Šárka Kabátová
Máte představu, kolik jste toho od začátku krize odpracovala? Už jen z letmého pohledu na vaše oddělení je zřejmé, že jde o velmi vyčerpávající práci.
Zrovna jsem si to jen tak pro zajímavost přepočítávala a myslím, že v posledních třech týdnech jde o nějakých 90 hodin. Možná více. Je to teď zkrátka náročnější, protože musíme pokrýt specifický provoz. Všichni se mu snažíme přizpůsobit, jak se jen dá.
Co všechno se odehrává za zdmi tohoto oddělení poté, co ráno přijdete do práce? Jak taková směna vlastně vypadá?
Máme několik možností, co na urgentním přijmu dělat. Buď máme na starosti triáž, kdy zjišťujeme, jestli jsou pacienti infekční, či nikoli, a tudíž do jaké zóny je můžeme pustit. To je v podstatě nejméně fyzicky náročné. To bývá osmihodinová pracovní doba. Nebo můžeme být v neinfekční části, kam jezdí záchranky s lidmi, kteří mají například infarkt nebo jiné potíže. Nebo přijdou s nějakou banalitou, což se naštěstí teď tolik neděje…
Tam býváte jak dlouho?
Tam jsem buď dvanáct, nebo osm hodin. Den, anebo noc.
A pak je ta část infekční, předpokládám…
Tam se střídáme po dvanácti hodinách. Ale jak jsem říkala, snažíme se si vypomoct. Takže se třeba v těch posledních hodinách vyměňujeme, protože je to příliš náročné.
Co je na práci v infekčním oddělení vůbec to nejnáročnější?
Jednak jsou to fyzické podmínky. Člověk musí být v poměrně dost nepohodlném obleku, musí mít na sobě hodně utažený respirátor a štít, což je problém, protože se v těchto ochranných pomůckách hodně špatně dýchá a přemýšlí. A hodné náročné je to i proto, že člověk nikdy neví, co ho čeká. Nevíme, kdy přijede nějaký pacient v hodně těžkém stavu.
Zatím sloužíme v jednom lékaři, ale kdyby se to extrémně zhoršilo, budeme sloužit ve větším počtu. Komunikujeme spolu nicméně pořád přes vysílačky a telefony, takže kdykoli je potřeba, voláme si o radu nebo pomoc. Pocitově je to ale stejně nakonec větší stres, a to, i když vím, že mám někoho za zády. Člověk si tam zkrátka připadá hrozně sám. Zrovna před chvilkou jsme se nemohli dovolat vysílačkou kvůli odběrům, což je maličkost, ale byla to taková bezmoc, když jsme křičeli do vysílaček a nikdo nereagoval. Nesmíme ven, jsme tam uzavření. Člověk si tam psychicky připadá sám, i když vlastně není…
Je tato situace pro vás jako lékařku kritická, anebo ji vnímáte jen jako o něco náročnější oproti běžné době?
Nevím, jak definovat kritickou situaci. V momentě, kdy v téhle chvíli přijede někdo, kdo se bude muset resuscitovat nebo intubovat, kdo bude v ohrožení života, bude to kritická situace. Ale tohle vnímám spíše jako něco „pouze“ atypického a nesnažím si to moc připouštět. Tedy zatím. Netrvá to tak dlouho, abych se z toho cítila vyčerpaná. Musíme se zkrátka jen všichni přizpůsobit a hodně se toho naučit za pochodu. Všechno je teď za pochodu - a člověk do toho i proto chce jít úplně naplno. Jednak ví, že musí, a za druhé si uvědomuje, že teď má ještě sílu. Dokud ji mám, budu se snažit pracovat. Pak už to třeba tolik nepůjde.
To nejhorší podle vás teprve může přijít. Stále tedy ještě máte vnitřní volné kapacity?
Může to přijít. Na druhou stranu, abych byla upřímná, úplně odpočatá už nejsem, to ne… Je to vyčerpávající oproti předchozí době. Už jen kvůli tomu psychickému vypětí. Může přijít den, kdy začne jezdit jeden hodně nemocný pacient za druhým, a bude toho hodně. Kolem toho samozřejmě panuje velké napětí.
Jaká je atmosféra teď ve vašem oddělení? Jak to prožíváte s ohledem na současný vývoj epidemie?
Jsme stále v očekávání, co se bude dít. Asi jsme čekali, že touhle dobou to bude mnohem horší, zároveň ta situace ale vůbec není v pořádku. Otázkou je, jestli to bude ještě horší.
