Článek
I mezi oběťmi drastického systému střežení hranic socialistického Československa příběh Hartmuta Tautze vybočuje. Bylo léto 1986, když se tento osmnáctiletý mladík rozhodl utéct na Západ. Mimo jiné proto, že mu z kádrových důvodů neumožnili hrát v kapele na klarinet.
Vytipoval si trasu přes Bratislavu, přes sídliště Petržalka, odkud to bylo do Rakouska už jen pár set metrů kukuřičným polem. Jenže dvacet dva metrů od hranic ho dostihli speciálně cvičení psi, kteří lovili „narušitele“. Smečka zaútočila. A výsledek byl drtivý.
Z dobových zápisů, které zveřejnil Ústav pro studium totalitních režimů, lze vyčíst, jak Tautzův stav popsal hlídkující voják Oldřich Kolář: „Tento muž mal viacero zranení – pohryzenie od psov. Mal stiahnutú kožu s vlasmi na zátylku, mal zranenia i v tvárovej časti hlavy – na spánku, z čoho mu tiekla krv, ďalej mal zranenie v stehennej časti nohy, ale nepamätám si ktorej. Mal oblečené riflové nohavice do dĺžky asi polovice stehien. Videl som, že na zemi sa potom obrátil na chrbát a niečo nezrozumiteľne rozprával a bol bezvládny. Ja som sa ho spýtal, či nemá nejakého spoločníka, na čo mi neodpovedal iba od bolesti stonal…“
Přestože byl Hartmut Tautz vážně zraněný, mohl přežít, kdyby se mu dostalo okamžité pomoci. V první řadě zastavení krvácení. Tišení bolesti. Transfuze. Jenomže pohraničníkům trvalo hodinu a dvacet minut, než Hartmuta odvezli do Vojenské nemocnice v Bratislavě. Tam o pár desítek minut později zemřel na šok způsobený nedostatkem krve.
Advokát Lubomír Müller, který v boji za rehabilitaci Hartmuta Tautze zastupuje pozůstalou matku a sestru, se teď snaží domoci na slovenském státu, aby uznal pochybení.
„Už bylo uznáno, že se Hartmut ničím neprovinil. Ale doposud nikdo nepřipustil, že ze strany státu došlo k pochybení,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Müller.
Slovenské úřady obesílá proto, že se incident z dob společné republiky odehrál u Bratislavy. Reakce jsou zatím vyhýbavé. „V roce 2018 jsem požádal slovenské ministerstvo vnitra, aby to uznalo. To však věc postoupilo ministerstvu spravedlnosti. Které to opět vrátilo ministerstvu vnitra,“ popisuje korespondenci Lubomír Müller.
Slovenské ministerstvo vnitra následně namítalo, že jde o věc federálních orgánů, které už neexistují a že nemají v archivech k případu Hartmuta Tautze žádný spis. „Tak jsem jim zase odpověděl, kde ty dokumenty jsou, jsou v archivu bezpečnostních složek,“ dodává advokát.
Jeho hlavním cílem je pro rodinu pozůstalých vymoci morální satisfakci. „Další průběh nechci předvídat,“ uzavírá Lubomír Müller.
Jak už dříve Seznam informoval, zbytečná smrt Hartmuta Tautze a dalších tří německých občanů se stala předmětem vyšetřování nově složeného česko-německého týmu.
Desítky let staré události (jde o případy z let 1967 až 1986) začaly vyšetřovat bavorské a české úřady s podezřením, že šlo o vraždy.
Vyšetřováno je 41 někdejších členů Ústředního výboru Komunistické strany Československa a příslušníků komunistické Pohraniční stráže.
Případ je na začátku, státní zastupitelství v bavorském Weidenu a bavorský Zemský kriminální úřad uvedly, že zatím žádné osoby nevyslechly.
