Článek
Kolik budeme platit za popelnice? Jak budeme nakládat s plastovými lahvemi? A kolik odpadu a kde bude možno skládkovat.
I to má vyřešit novela z pera ministerstva životního prostředí. Vláda v úterý rozhodnutí odložila, k odpadovým zákonům by se měla vrátit za dva týdny.
Ministerstvo se zákony snaží prosadit už poněkolikáté, čelí ale tvrdému tlaku firem podnikajících s odpady, zájmům průmyslu i ochránců přírody. K současné verzi proto vzniklo přes 3 000 připomínek. Česká republika potřebuje dohnat evropskou legislativu, podle které bude muset v roce 2025 recyklovat 50 % plastů, 70 % skla nebo 50 % hliníku, v dalších letech navíc tato čísla porostou.
Pro většinu lidí se toho kromě vyšších poplatků za svoz komunálního odpadu moc nezmění. A to je právě podle kritiků špatně. Zásadní problém zákona o odpadech spočívá v tom, že odsouvá zrušení skládek z původně ministerstvem prosazovaného roku 2024 až na rok 2030. S dřívějším datem přitom počítal třeba Svaz průmyslu a dopravy ČR.
„Odpady jsou byznys,“ říká odborník na udržitelnou ekonomiku a spoluzakladatel Institutu cirkulární ekonomiky Vojtěch Vosecký.
„Investoři čekali, až zákon nastaví jasné prostředí, ve kterém bude možné do zpracování odpadů investovat. Jestli stavět recyklační linky na sklo, papír a plasty, nebo jestli skládky dál budou levné. A to je bohužel přesně to, co se stalo. Ministerstvo podlehlo lobby tří obrovských firem, které diktují, co se tady s odpadem bude dít. Jsou to společnosti AVE Daniela Křetínského, španělská FCC a dánská společnost Marius Pedersen. Všechny tři vydělávají miliardy na tom, že se odpady vyvážejí na skládku, přitom osmdesát procent směsných odpadů z černých popelnic by se dalo recyklovat. V jejich zájmu je, aby se datum ukončení skládek pořád odsouvalo, ideálně donekonečna,“ říká Vosecký, který se na připomínkování zákona podílel.
Podobný názor má expert na odpady Ivo Kropáček z neziskové organizace Duha. „Technické možnosti ukončení skládkování tu jsou, je to pouze politické rozhodnutí,“ říká Kropáček. „Je za tím tlak lobbistů. Zároveň chce ministerstvo umožnit, aby se místo skládkování spalovalo. Evropská unie jde úplně jiným směrem, od skládkování k recyklaci, ne ke spalování. Musíme zvýšit recyklaci na nějakých 65 %, ale dosahujeme s bídou necelých 30 %. My sice umíme odpady vytřídit, ale neumíme je zrecyklovat. Nemáme k tomu linky, průmysl, podniky. Chybí podpora pro to, aby ty suroviny začal někdo používat jako náhradu primárních surovin.“
Ministerstvo se hájí tím, že by se razantní omezení skládek do roku 2024 nestihlo. „Je to dohoda s obcemi, které potřebují rozšířit recyklační kapacity, aby se připravily na ukončení skládkování. Do roku 2024 by to obce nestihly,“ řekla Seznamu mluvčí ministerstva životního prostředí Petra Roubíčková.
I po roce 2030 navíc ministerstvo počítá se skládkováním deseti procent směsného odpadu. „V Nizozemsku nebo ve Švédsku je to přitom kolem jednoho procenta,“ upozorňuje Vosecký. Naprostá většina odpadu se dá přinejmenším spálit a tím přeměnit na elektrickou energii.
„Zakopat odpad pod zem, to je ‚technologie‘ stará tisíce let. To dělali lidé v době bronzové, že odpadky naházeli za palisádu a zasypali, v 21. století je to naprosto nepřijatelné. Existuje menší zlo, tedy spalovny, ale nejlepší odpad je ten, který nevznikne. Je potřeba nastavit takové zákony, aby se vzniku odpadu předcházelo a navíc se podporovala recyklace,“ říká Vosecký.
Třídění, nebo recyklace?
Češi se rádi chválí za to, že třídí odpad. Jenomže třídění je pouze prvním krokem ke skutečné recyklaci, tedy využití vyhozeného materiálu k výrobě nových věcí. Například v Praze se ze žlutých popelnic na plasty pouze necelá čtvrtina skutečně recykluje, zbytek končí v malešické spalovně. Odborníci kritizují mimo jiné to, že chystaný zákon recyklaci přesně nevymezuje. Evropská legislativa přitom vyžaduje přesná množství recyklace jednotlivých materiálů, například 50 % plastů v roce 2025.
Recyklaci chce ministerstvo podpořit tím, že postupně zvýší poplatek za tunu skládkového odpadu z dnešních 500 korun na 1 850 korun v roce 2029. Podle odborníků je to ale málo na to, aby se skládky přestaly vyplácet.
„Teď se nebude deset let nic dít a za deset let budeme ve stejné situaci jako dneska,“ říká Vosecký. „Skládky budou pořád levné, recyklace se do té doby nenastartuje ani se nepostaví spalovny. Potom možná Česká republika znovu podlehne tlaku velkých firem a požádá o výjimku.“
Dnešních 500 korun (a plánovaných 1 850 korun v roce 2029) je pouze daň státu, kterou společnosti provozující skládky zahrnou do svých nákladů. K dani a nákladům na provoz a zaměstnance přidají vlastní zisk, další peníze si naúčtují svozové společnosti, a obce tak za tunu odpadu nakonec zaplatí mnohem víc. Chystaný zákon proto zavádí možnost využití principu „Zaplať, kolik vyhodíš“, který si zástupci neziskového sektoru pochvalují. Lidé by obcím zaplatili přesně podle toho, kolik odpadu vyprodukují, a celkový objem netříděného odpadu by se tak měl snížit.
Byznys s odpadky
Druhý stěžejní zákon, který se ministerstvo chystá přepsat, je zákon o obalech. V návrhu úplně chybí možnost zavedení vratné zálohy na PET lahve, podle průzkumů veřejného mínění má přitom zálohování masivní podporu více než čtyř pětin společnosti.
„Ministerstvo životního prostředí povinnost zavádět zálohy nevidí jako něco, co by řešilo naplnění devadesátiprocentního cíle recyklace PET lahví v roce 2029,“ říká Roubíčková. Podle kritiků je ale důvod úplně jiný.
„Zákon o obalech jde na ruku firmě Eko-Kom, jde na ruku systému, který obalový průmysl vymyslel,“ říká Kropáček. „Ten systém na jednu stranu funguje a má velmi dobré výsledky, ale třeba právě u PET lahví stále nedosahujeme dostatečné míry recyklace podle evropských předpisů.“
Každá společnost prodávající zboží v obalech, jako jsou PET lahve nebo plechovky, má povinnost uzavřít smlouvu s takzvanou autorizovanou společností, která zajistí sběr a další využití obalů. Taková společnost je v České republice pouze jedna, a to právě soukromá firma Eko-Kom.
Chystaný zákon její monopol pomáhá udržovat. Nově může každá firma uzavřít smlouvu pouze s jednou autorizovanou společností. Potenciální zájemce o vstup do tohoto byznysu by tak musel mít nasmlouvané obří dohody s obcemi ještě před vyřízením autorizace od státu. A podobných překážek pro podnikání v tomto oboru je v novele zákona víc.
PET lahve jsou jedním z mála plastů, které se snadno recyklují, a jsou tak pro firmu výdělečné. Penězi, které společnost Eko-Kom získává na plastových lahvích, částečně dotuje sběr ostatních plastů. Na jedné straně tak stojí finanční zájmy Eko-Komu a svozových firem, na druhé straně zájmy obcí, které za odvoz platí, některých výrobců PET lahví, kteří by je rádi výkupem získali zpět, a nakonec všech, kterým vadí plastové lahve v ulicích nebo v přírodě.
Monopol Eko-Komu má ještě další důsledky. „Když jsme se snažili zjistit, kolik se v České republice vytřídí PET lahví, tak ministerstvo řeklo, že to neví, že se musíme obrátit na Eko-Kom,“ popisuje Vosecký. „Ani ministerstvo nemá přímý přístup do jejich databáze. Vzdává se posledních kontrol, které nad nimi mají.“
Na některých částech zákonů o odpadech a obalech se ministerstvo se zástupci neziskového sektoru shodne, například na takzvaných recyklačních slevách pro obce, které budou důsledně třídit. Konečnou podobu ale určí až další kolo vyjednávání, které po případném schválení návrhu vládou proběhne v parlamentu. Ministerstvo životního prostředí předpokládá, že by se do Sněmovny mohly zákony dostat nejpozději do konce roku. Platit mají od roku 2021.
