Článek
Ztracené životy během pandemie covidu-19 jsou jedinou škodou, kterou už ani hypoteticky nejde napravit. Proto jsou v posledních měsících velmi pečlivým předmětem zájmu statistiky úmrtí nad dlouhodobý průměr, tzv. nadúmrtí.
Údaj představuje dobré (ne nejlepší, o tom dále) měřítko toho, jak která země zdravotní aspekty pandemie zvládla. Nezajímá ho, zda někdo zemřel „s covidem“ nebo „na covid“, zda lidé umírali kvůli samotné nemoci, přeplněným nemocnicím či čemukoliv jinému. Jednoduše sleduje, o kolik více či méně lidí zemřelo během pandemie v dané zemi.
My jsme pro vás připravili srovnání evropských zemí, abyste si i v souvislosti s parlamentními volbami a pomalým nástupem letošní podzimní vlny (zatím neznámé síly) mohli udělat přesnější představu o tom, jak si naše země v tomto klíčovém ukazateli vedla.
Z grafu vidíme, že po přepočítání na počet obyvatel má Česko jednu z nejhorších nadúmrtností v Evropě. Horší výsledky mají už jen země na východ od nás: Bulharsko, Srbsko, Rusko, Litva, Albánie a Bělorusko. Velmi podobné výsledky pak má Polsko a Slovensko.
Naopak další dva sousedé, Německo a Rakousko, jsou na tom z hlediska nadúmrtí výrazně lépe. Oproti celoevropskému průměru pak Česko zaznamenalo o 63 procent horší výsledek. Přepočteno na absolutní čísla to znamená přibližně 13 tisíc nadúmrtí navíc oproti průměru.
Pro srovnání, Německo má kumulativní počet nadúmrtí o 70 procent nižší, než je celoevropský průměr. Oproti Česku je pak výsledek Německa 5,5× lepší.
Nejlepší ukazatel síly pandemie?
Byť je údaj o počtu naúdmrtí vysoce relevantní a hodně sledovaný, při porovnání jednotlivých zemí to ale není zcela ideální údaj, říká demografka Dagmar Dzúrová, profesorka z Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity a vysvětluje: „Pomíjí totiž odlišnou věkovou strukturu jednotlivých zemí.“
Je to jednoduchý příklad. Itálie má v průměru o něco starší populaci než Česko. Zatímco u nás bylo v roce 2019 zhruba 19,8 procenta obyvatel starších 65 let, v Itálii to bylo 23 procent. Jinak řečeno, starších lidí, kteří jsou covidem postiženi nejvíce, bylo v Itálii zhruba o necelou pětinu více. Dalo by se tedy stejně tak očekávat, že v této jihoevropské zemi bude úměrně více úmrtí na covid v této skupině, a tedy i celkově.
„Ještě lepším ukazatelem je tedy měření naděje dožití, která bere v potaz věkovou strukturu obyvatel,“ říká Dagmar Dzúrová. Jak ale sama dodává, v pandemické situaci má ukazatel naděje dožití velkou slabinu: Není dostatečně aktuální. Uvádí se obvykle za celý rok. Kdybychom tedy srovnávali pouze tento údaj, ze srovnání by například v Česku zcela vypadly údaje za silné pandemické vlny na samém začátku roku a pak v průběhu března.
Statistiky nadúmrtí také nemusí zachycovat stárnutí či mládnutí populace. V prvním případě, který se týká Česka i zbytku vyspělých zemí světa, dochází zcela přirozeně k nárůstu počtu zemřelých každým rokem. Obyvatelstvo postupně stárne, a tak každým rokem umře o něco více lidí. (Podrobněji je tento efekt vysvětlen v tomto článku.)
My ovšem používáme údaje serveru OurWorldInData, ve kterých je tento vliv brán v potaz. Jinak řečeno, od počtu úmrtí se neodečítá průměr za poslední roky, ale průměr navýšený. Navýšený o počty úmrtí, které by podle statistik měly odpovídat tempu stárnutí obyvatelstva.
Podobný vývoj
Při pohledu na evropská data je celkem patrné, že spektrum možností je poměrně široké. Najdou se vzácné případy zemí, kde počet nadúmrtí během pandemie vlastně nevystoupil nad průměr – jako jsou Norsko, Dánsko či Finsko. O příčinách se jistě bude ještě hodně spekulovat, svou roli bude hrát celá řada faktorů, možná i kulturních (málo mezigeneračních domácností, kulturní „sklony“ k sociálnímu distancování).
Zjevně se také rýsuje skupina zemí, které byly zaskočeny první vlnou pandemie, tedy například Itálie či Španělsko. V těch počty nadúmrtí rychle vyskočily během jara, pak stoupaly pomaleji. Až do podzimu 2020 tyto země byly v Evropě v tomto ohledu nejhorší.
Se začátkem loňské podzimní sezony respiračních onemocnění se počty nadúmrtí poprvé začaly zvedat i ve skupině středo- a východoevropských zemí, které se na jaře držely v tomto ohledu velmi dobře. Do této skupiny České republiky patří i Slovensko, Maďarsko, Polsko, Bulharsko či Rumunsko.
V rámci Evropy se postupně tyto východoevropské státy zařadily na nejhorší místa žebříčku. Průběh byl v celé řadě z nich obdobný, s nejméně dvěma velkými epidemickými „vrcholy“. Česko je poněkud výjimkou, protože mělo tři velké vlny (o tom dále).
Stejně tak ovšem existují země, které jsou na tom hůře než Česká republika. Nejkřiklavějším případem je Bulharsko. Tato země má nejnižší proočkovanost z Evropské unie, plně naočkováno bylo k prvnímu říjnovému týdnu necelých 20 procent obyvatel. Pro Bulhary první, nejsmrtelnější fáze pandemie ještě patrně neskončila. Již v průběhu září, tedy na samém začátku sezony respiračních onemocnění, byl v tamních statistikách další nárůst počtu nadúmrtí.
To naznačuje, že pročkovanost bude zřejmě hrát zásadní roli ve zvládnutí letošních vln pandemie, alespoň z hlediska navíc ztracených životů. Dodejme, že Česko si stále nevede v očkování nijak excelentně. Stále nám chybí naočkovat značnou část seniorů včetně těch nejstarších. Například srovnatelně „chudé“ Portugalsko již dosáhlo prakticky stoprocentní proočkovanosti.
Jak to bylo v Česku
Vzhledem k tomu, jak nás paměť klame, krátce si také připomeňme, jak vlastně covidová epidemie z hlediska úmrtnosti a nadúmrtí vypadala v Česku. Nejhoršími týdny z tohoto hlediska bez ohledu na věk byla „druhá vlna“ epidemie, tedy období na přelomu října a listopadu 2020. Šlo o nejvyšší počet úmrtí nejen za celý rok, ale dokonce nejhorší týdny a měsíce od založení České republiky v roce 1993.
Ve srovnání s průměrem stejného období předchozích let zemřelo za dva týdny přibližně 4,5 tisíce lidí, tedy více než dvakrát nad průměr za dané období. Celková úmrtnost stoupla přesně o 110 procent.
Během třetí vlny na přelomu roku a čtvrté únorové a březnové vlny byly počty zemřelých nad běžný průměr velmi podobné. V nejhorších týdnech (konkrétně to byly týdny od 4. do 10. ledna 2021 a od 8. do 14. března 2021) byl počet nadúmrtí zhruba o 1500 vyšší v porovnání s průměrem za předchozích pět let. Celkový nárůst úmrtnosti byl tedy zhruba o dvě třetiny, přesněji 65 %.
V tomto konkrétním mezinárodním srovnání nebyl prostor také pro nuance. Příkladem může být i úmrtnost v jednotlivých věkových skupinách či vliv různých opatření. Dobrým příkladem obojího je vývoj úmrtnosti ve skupině nejstarších Čechů a Češek, tedy lidí nad 85 let.
V této skupině během podzimní, tj. druhé vlny, stoupla úmrtnost o 130 procent. Ve třetí, zimní vlně, stoupla o 71 procent. A během poslední, čtvrté vlny v podstatě již na začátku jara se úmrtnost v této skupině zvýšila „jen“ o 35 procent.
Vývoj docela dobře odpovídá, že tato velmi zranitelná skupina se postupně začínala lépe chránit, a to jak testováním, nošením ochranných pomůcek, ale i očkováním. Na začátku března obdrželo obě dávky přibližně 20 % osob ve věku 80 let a více a téměř 50 % obdrželo alespoň jednu dávku.
U mladších věkových skupin, i těch seniorských, bylo očkování stále v počáteční fázi. Ostatně právě pro věkovou skupinu 65 až 74 let byla nejzávažnější právě čtvrtá vlna. Během ní relativní nárůst počtu úmrtí byl v jednom týdnu zhruba 95 procent a dlouhých pět týdnů zůstával na 70% hranici.
