Článek
Elektřina zdražuje a bude zřejmě ještě hůř. Už ve druhé půli této dekády se k vysoké ceně může přidat i deficit v české rozvodné síti.
V odborné veřejnosti i mezi vládními úředníky se už dlouho otevřeně mluví o tom, že mezi lety 2025 a 2035 (pak by snad měly na trh přijít nové průlomové technologie jako vodík nebo modulární jaderné reaktory) zemi vážně hrozí energetický deficit. Riziko roste, Čechy to zatím netrápí.
Je to fatální chyba. Nejen ze strany běžného občana, ale hlavně ze strany vlivných „opinion makerů“, médií i politiků. Chyba, za kterou země zřejmě tvrdě zaplatí.
Vinna není „šílená EU“
O tom, že nás čeká postupný odchod od fosilních paliv k čistším technologiím, víme skoro 15 let. Dekarbonizaci neřeší jen „šílený Brusel“, jak se traduje v domácí debatě. V určité fázi vývoje ekonomiky a průmyslu k ní docházejí všechny země světa. Mimochodem v ústupu od uhlí není šampionem Evropy Německo, ale uprchlík z unie – Velká Británie. Země se zkušeností Velkého smogu z roku 1952, během něhož špinavé ovzduší zabilo až 12 tisíc lidí.
Důvodem útěku od uhlí není jen strach z globálního oteplování a z CO2. Jde i o rostoucí znečištění oxidy dusíku, prachem a různými toxiny, což se hlavně ve městech stává obrovským problémem. Přesně z toho důvodu je Čína – Čína, nikoliv „šílená EU“! – globálním tahounem elektromobility.
Léta už je tedy jasné, že záměrnému uhelnému útlumu se Česko nevyhne. Jde o tempo. A náhradu za něj.
Dobře zaplacené mlčení
Evropská unie se v dekarbonizaci rozhodla ke společnému postupu. Boj proti uhlíku stále zrychluje, dnes je to její hlavní politické téma. Český energetický problém to vyhrotilo.
Za hrozící nedostatek elektřiny v Česku na přelomu této dekády přesto nemůže „Brusel“, ale liknavost českých politiků.
Ti debaty o evropské klimatické strategii léta ignorují. Zaznamenali jste na české politické scéně jediný hlas, který by varoval před českou účastí v evropském protiemisním tažení? Důvod je jasný: Unie sice žádá po členských státech jednotný postup, zároveň na dekarbonizaci ale nabízí obrovské dotace.
Česká politická elita sice doma rychlou dekarbonizaci ráda označuje za nerozumnou, sebevražednou nebo naivní. Zároveň se ale neodváží veřejně odmítnout stovky miliard určené na boj s uhlíkem, a ještě proti sobě postavit nezanedbatelnou část společnosti, která ochraně životního prostředí fandí.
Ani vlády, ani čeští zástupci v Bruselu se nikdy systematicky nepokoušeli o zmírnění stále ambicióznějších evropských klimatických cílů. Česko nehledalo strategické spojenectví s dalšími jadernými státy, aby spolu s nimi tlačilo na změnu mrazivého postoje Bruselu vůči jádru. V čele těchto států je přitom těžká evropská váha – Francie. Koordinovaný postup by mohl usnadnit stavbu atomových reaktorů, umožnit jejich podporu, urychlit jaderný výzkum a vývoj a rozhýbat zatuhlé regulační mechanismy. Česko ale nepředkládalo konstruktivní návrhy. Hlavně licitovalo o čísla v Národním klimaticko-energetickém plánu.
Vyskočit z rozjetého vlaku? Těžko.
Z vlaku, jehož směr a rychlost jsme nezkoušeli ovlivnit před odjezdem z nádraží, dnes už nemůžeme vystoupit. Česko ten rychlík nezpomalí ani nezastaví, ani kdyby se o to teď začalo pokoušet. Osamocenou zemi proslulou dotačními aférami a trestně stíhaným premiérem bude těžko někdo brát vážně.
Ten vlak se ale nerozjel včera. Že uhlí v Česku skončí dřív, než se vyčerpají jeho zásoby i životnost uhelných zdrojů, je jasné už dávno. Náhradu za něj měla začít řešit už Sobotkova vláda a pro Babišův kabinet to měl být jeden z nejdůležitějších úkolů. Babiš i jeho lidé se ale omezili na sebevědomé proklamace, že český energetický problém vyřeší stavba nové jaderky v Dukovanech.
Dukovanská iluze
Není-li to přímo lež, je to naivní iluze. Nová dukovanská elektrárna by pokryla jen část klesající uhelné kapacity. A i kdyby vyrostla ve vládou slibovaných termínech, přijde pozdě.
Skutečným řešením pro bezuhelné Česko je rozvoj obnovitelné energetiky, kterou doplní dostatečně robustní záloha pro období sezonních výpadků. Částečně tuto roli může sehrát transformované teplárenství, ale i jeho podoba se řeší na poslední chvíli a zatím s nejasným výsledkem.
K tomu všemu samozřejmě patří také co nejdéle udržovaná stávající jaderná energetika. Temelín a Dukovany pokrývají třetinu domácí spotřeby a mohou takto sloužit přinejmenším do půli 30. let. Pak sice životnost starších Dukovan končí, jedná se ale o jejím desetiletém prodloužení.
Jen poznámka k dalšímu hojně tradovanému mýtu: Často se objevuje názor, že dostatek elektřiny pro české spotřebitele zajistí konec nebo rovnou „zákaz“ exportu. Nezajistí. Loni jsme z celkově vyrobených 81 TWh elektřiny poslali do zahraničí něco přes 10 TWh. Luxus přebytku ale ztratíme už kolem roku 2025, protože uhelných zdrojů spontánně ubývá. Při rostoucím tržním tlaku na uhelný byznys ztratíme možnosti exportovat nejspíš ještě o něco dříve.
Vládní nečinnost
Ale zpátky k jaderně-obnovitelné energetice se záložními zdroji, kterou jsme mohli už dávno začít budovat za miliardy eur ze štědrých evropských dotačních fondů.
Pro její vznik Babišova vláda neudělala za celé čtyři roky nic. Rozvoj zelených technologií naopak blokovala, takže klíčové změny legislativy dodnes nejsou v platnosti.
Dá se to kromě liknavosti a neschopnosti vysvětlit obrovskou nepopularitou solárů a větrníků u českého voliče. Za stopku solárům lze u nás sbírat politické body, což je důsledek solární blamáže z let 2009 a 2010, za niž nese odpovědnost politická garnitura let 2005 (kdy zaveden dotační systém pro soláry) až po rok 2010. O vinu se dělí především ČSSD, ODS, zelení či dnešní TOP 09, s lidmi z dnes už pozapomenuté úřednické vlády Jana Fischera.
Stavět na jimi zaviněném průšvihu populistickou energetickou politiku, je ovšem sebevražedné.
Nepopulární obnovitelné zdroje v určitém měřítku a za použití rozumných technologií Čechům pomohou. Vykryjí část uhelného deficitu, byť ne celoročně. Na zimní měsíce potřebují ony zmiňované záložní elektrárny. Ale v dobách, kdy jim přeje počasí, dokážou vyrábět levný proud, a tím zmírňovat celkově nezadržitelný růst ceny elektřiny.
Právě v záložních zdrojích je zakopaný pes českého odchodu od uhlí.
Zaskočit za momentálně nečinné soláry a větrníky může totiž dokonce i ono nenáviděné uhlí, pokud se používá opravdu jen jako záloha pro případ nedostatku. Přesně tak to až do roku 2038 řeší Německo.
Náhradou může být i plyn. Plynové elektrárny bychom ale museli (na rozdíl od uhelných, které se před koncem životnosti zavírají) dostavět. A na to by museli investoři dostat dotace. Bez nich se jim plynovky nevyplatí a nikdo je do jejich stavby nemůže nutit.
Promrhaný čas
Zvolený scénář bylo třeba včas připravit a projednat s Evropskou komisí. Tak, jak to udělalo Německo. Nebo Polsko, které na uhlí závisí ještě víc než my.
Jenomže česká vláda ani její aparát se tím vůbec nezabývaly. Ministerstvo průmyslu veškerou energii soustředilo na přípravu nic neřešících Dukovan. Premiér přitakával a spolu s ním i celá parlamentní scéna.
Místo toho, aby země hledala reálné řešení, se odborná i politická debata zvrhla v hádku, na který rok v Česku úředně stanovit konec uhelné energetiky. Rozhodnuto o tom stále není. Ale teď už je to jedno. Mezitím se v zemi rozjel spontánní uhelný útlum vynucený trhem.
Česko fatálně promrhalo čas na projednání systému kapacitních rezerv. V zemi se přitom díky masivní podpoře Modernizačního fondu chystá nevídaný boom výstavby obnovitelných zdrojů. Bez záložních výroben ale mohou být draze budované nové soláry a větrníky celé měsíce k ničemu.
Dekarbonizační rychlík EU akceleruje, fosilní paliva se stala nepřijatelným strašákem. Uhlí zřejmě už nemá šanci. Plyn jen nereálný bez dotací, podpory a legislativních změn vycházejících z Bruselu.
Šance, že si je na poslední chvíli vyjedná jedna menší středoevropská země s mizivým vlivem na evropskou politiku, je malá. Věřme, že ne zcela ztracená. Jinak bude načase začít shánět ebonitové tyče a liščí ohony.
Politickou odpovědnost a vinu za tuto situaci nesou poslední dvě vlády hnutí ANO a ČSSD. S nimi ovšem i celá parlamentní opozice. Ta mlčí a vyžívá se v nepodstatných střetech – nepředkládá ani vlastní návrhy, ani správné otázky.
Aktualizace: V textu jsme zpřesnili pasáž o odpovědnosti za solární blamáž z let 2009 - 2010.
