Začalo to experimentem. Teď je uhlíkově neutrální ostrov v Dánsku vzorem

Od naší zvláštní zpravodajky v Dánsku.

„Máte velké štěstí, takové počasí v Dánsku není obvyklé. Ani v létě,“ říká mi na palubě jedna ze spolucestujících. Je pátek osm ráno a trajekt s velkým nápisem Samsølinjen na boku prořezává opar, který se válí nad mořem. Začíná být jasné, že mě i těch pár stovek dalších pasažérů, z drtivé většiny v důchodovém věku, čeká hezký víkend.

Loď se blíží k přístavu a už z dálky vidím větrné elektrárny, které lemují pobřeží. Na ostrově jich stojí celkem jedenáct – právě ony zajištují celému Samsø se skoro čtyřtisícovou populací elektřinu. Dalších deset větrných turbín, svého času největší větrný park vůbec, je rozesetých v moři kolem ostrova. Svou činností kompenzují uhlíkové emise tvořené třeba dopravou, Samsø je tedy stoprocentně uhlíkově neutrální.

Pasažéři trajektu nasedají na svá kola, auta odjíždějí a já mířím pěšky do města Ballen, které leží pár kilometrů od zastávky trajektu. Jsem na cestě sotva pár minut, když vedle mě přibrzdí auto. „Potřebujete někam hodit?,“ ptá se mě šedovlasý muž sedící za volantem. Nejprve odmítám, vzpomenu si ale na žebříček nejbezpečnějších zemí světa, kde se Dánsko pravidelně umisťuje na předních příčkách. Váhavě tedy nasedám do modrého osobního auta a Brent, jak se muž jmenuje, mě doveze až k ubytování.

„Na Samsø bydlím tři roky, předtím jsem žil v Grónsku. Tady je to skvělé, trajekty se snadno dostanu na pevninu, přitom ale stále žiju na ostrově, jak jsem zvyklý. Koukejte, tohle je místní přístav, říkáme mu naše Ibiza,“ ukazuje po cestě Brent na ballenský přístav plný plachetnic. „Do místního zeleného procesu jsme všichni nějak zapojení. Sám se angažuji v politice, jsem třeba členem radního výboru pro seniory. A také dobrovolničím v Technickém muzeu,“ vypočítává Brent za jízdy.

Jak se později dozvídám, na Samsø sedí plno lidí na více židlích najednou. V Energetickém ústavu, moderní budově obložené solárními panely, se setkávám s projektovým manažerem instituce Michaelem Kristensenem. „Zároveň jsem členem obecní rady a šéfem technického výboru. Funguju i jako poradce pro energetiku a trénuju místní fotbalové družstvo,“ objasňuje Kristensen, který je jako poradce žádaný i ve světě.

Sedáme si na lavičku před ústav. „Ve zkratce to bylo tak, že náš tehdejší ministr pro životní prostředí odjel v roce 1997 do Japonska na klimatickou konferenci COP3, přihnul si nejspíš saké a vrátil se s tím, že musíme udělat ‚něco zeleného‘. Vypsal tedy soutěž s velmi konkrétními podmínkami – mohly se jí zúčastnit jen dánské ostrovy. Asi pět z nich získalo pro vytvoření návrhu akčního plánu nějakých 150 tisíc dánských korun (asi půl milionu Kč). Cílem bylo stát se během deseti let z hlediska energetiky soběstačnými – a to skrze obnovitelnou energii,“ předestírá na úvod odborník.

Do přípravy takového projektu se měla z velké části zapojit i veřejnost – na finální provedení takového plánu totiž vítěz soutěže nedostal od státu finance.

„Jedinými penězi, které jsme na projekt dostali, bylo zmiňované skicovné. A i když by se mohlo zdát, že tím pádem muselo být Samsø bohaté, aby si jej mohlo dovolit – tak ne, nebylo. Ve srovnání se zbytkem Dánska jsme byli naopak velmi chudou oblastí. Je totiž složité si tu udržet práci po celý rok, většinu lidí tu živí farmaření, turismus a gastro. A žije tu o asi pětinu víc seniorů než ve zbytku země. Počet obyvatel se pomalu snižuje, moc lidí se sem nestěhuje,“ vysvětluje.

Samsø je kvůli tomu nakloněné příchodu lidí cizích národností. Na jihu ostrova například žije maďarský pár, který ekologickým způsobem pěstuje zeleninu. „Co vím, žije tu přes čtyřicet národností. Asi čtvrtina lidí pochází z cizího prostředí – třeba polovina třídy mé starší dcery se narodila jinde než v Dánsku. Mezi jejími spolužáky jsou děti ze Sýrie, Bosny a Hercegoviny, Filipín. Někteří sem utekli před válkou a zamilovali si to tu,“ podotýká Kristensen.

Už dlouhá léta Samsø zvládá vyrobit vlastní energii, které má ve skutečnosti tolik, že ji dodává i oblastem na pevnině. Ostrov nicméně v roce 2007 po dokončení projektu neustrnul na místě, má nové cíle – do roku 2030 chce fungovat zcela bez fosilních paliv.

Zpočátku ale nebylo podle Dána vůbec jisté, že se původní projekt podaří dotáhnout. Ostrov se k němu totiž dostal vlastně náhodou: „Šlo o jeden velký experiment. O soutěži se doslechli dva místní – jedním z nich byl nynější šéf Energetického ústavu Søren Hermansen. Samsø bez jakékoliv další konzultace přihlásili a vytvořili návrh projektu. Později jejich práce obnášela spoustu přesvědčování místních politiků i obyvatel. O přechodu na obnovitelnou energii je museli hlavně vzdělat. Byl to běh na dlouhou trať – třeba přechod z kotlů na olej na ústřední topení jedoucího na biomasu, kterou získáváme přímo na ostrově.“

Tým kolem projektu se snažil místním ukázat, proč by byla taková změna výhodná. Začal pořádat velká shromáždění, kterého se zúčastnily stovky obyvatel. „Šlo to krůček po krůčku, byli jsme trpěliví. Jedno takové setkání jsme zaměřili třeba na větrné elektrárny – když jsme se na něčem shodli, posunuli jsme se o kus dál,“ popisuje Kristensen.

Přesvědčit obyvatele o umístění jednomegawattových větrných turbín po ostrově i kolem něj nebylo snadné. Řada z nich byla proti – ať už kvůli domnělému hluku, nebo kvůli tomu, jak vypadají. Další otázkou bylo vlastnictví takových zařízení.

„Spousta lidí se o životní prostředí nezajímala, viděli v tom ale dobrou investici. Předložili jsme tedy místním velkou mapu, na níž jsme nakonec vyznačili kolem padesáti míst, kde by se dalo postavit 11 větrných elektráren. A tak jsme s lidmi konzultovali, kam přesně je umístit, byli přímou součástí rozhodování,“ říká expert. Investovat do jednotlivých turbín mohli ti, kteří na ně dohlédli z okna svého bydliště.

Dohromady se vlastnictví elektráren dělí mezi jednotlivce, soukromé společnosti, místní radnici a skupiny investorů – přes čtyři sta lidí. Po sedmi letech fungování, kdy se většina zařízení sama splatila, začali investoři na podílech vydělávat. Na počátku 21. století se pak začalo jednat o ústředním topení i o výstavbě větrných turbín kolem pobřeží ostrova.

Samsø není nijak velký ostrov. Na kole ho lze přejet tam i zpátky za pár hodin – sama jsem si kolo půjčila a obkroužila jižní část ostrova. Ta je placatá, plná políček, farem a větrných turbín. Severní část Samsø je kopcovitější a oblast kolem města Nordby byla větrných elektráren i dalších zásahů ušetřena. Úřady ji označily za přírodní rezervaci.

V září je na ostrově stále spoustu turistů, z velké části Dánů. Potkávám je v cyklistických dresech na silnicích i v místních restauracích nad sklenkou vína. To se mimochodem pěstuje i na Samsø a během vinobraní vinaři pořádají víkendové ochutnávky.

Turismus samotný představuje pro místní dvousečnou zbraň. Na jednu stranu přináší ostrovu peníze, na druhou není zrovna v souladu se zelenými plány. „Kvůli turistům provozujeme velké trajekty – a ty patří mezi největší znečišťovatele vod. Právě tato doprava je původcem skoro poloviny uhlíkových emisí celého ostrova. A pak je tu ještě další otázka: jestli chceme do roku 2030 fungovat bez fosilních paliv, mohou sem turisté jezdit se svými auty na naftu nebo benzin? To ale začneme doopravdy řešit až za pár let,“ předpovídá Michael Kristensen.

V letních měsících se počet obyvatel na ostrově obecně o něco zvyšuje – na Samsø přijíždějí lidé, kteří tu mají letní sídlo, ale i sezónní pracovníci. Jedním z nich je i mladý číšník, který mě obsluhuje ve vyhlášené ballenské restauraci Skipperly. „Přijel jsem sem na léto pracovat, za pár týdnů se vracím zase na pevninu. Pak bych se chtěl hlásit na Dánskou mediální školu,“ poznamenává při překladu místního menu. Jednotlivé pokrmy se skládají z lokálních a organických surovin.

Bio farmaření tu ale rozhodně není pravidlem. I přesto, že Samsø v lecčem funguje jako vitrína zelené politiky, v případě ekologického zemědělství to neplatí. Jak podotýká německý vysokoškolák Tim, který na Samsø přijel v rámci tříměsíční stáže: „Nevyplatí se jim to, nevidí v tom hodnotu. Takže většina farmářů tu i nadále pěstuje plodiny konvenční cestou a raději na tom víc vydělává.“

Při cestování malým ostrovem, který je nepravidelně posetý typicky skandinávskými domky, si říkám, zda by se dal koncept udržitelné energie přenést i na pevninu. Třeba do Česka. Když se na to ptám Kristensena, usmívá se – podobnou otázku dostává často:

„Lidé říkávají: No jo, vy jste malá komunita, takže pro vás bylo snadné se dohodnout. Pravdou ovšem je, že jsme se hádali. Zároveň k sobě chováme hluboký respekt, protože se více či méně známe. Podle mě se dá ale ke každé oblasti, zemi přistupovat jako k Samsø. Máme totiž jeden společný cíl – udělat z ostrova místo, kde chceme žít. A to jak s ohledem na životní prostředí, tak i na společnost. Soustředíme se na kvalitní sociální péči, na tvorbu nových, zajímavých pracovních míst, která by přilákala mladé lidi.“

Veřejná shromáždění jsou podle něj ukázkou demokratického fungování. Chce-li jejich účastník něčeho v rámci komunity dosáhnout, musí před přítomnými vstát a přednést jim svůj návrh. O něm se pak hlasuje – ať už jde o debatu o biomase nebo koupi nového trajektu. „Je to delší proces. Poté, co se celá věc řádně prodiskutuje, ale výsledek dokáží lépe přijmout i ti, kteří s ním nesouhlasí,“ vyzdvihuje tamní poměry Kristensen.

Není podle něj každopádně možné to, jakým způsobem ostrov funguje, vzít a jedna ku jedné přenést na jiné místo: „Pokud by se námi mělo inspirovat čtyřsettisícové město, nemůže si naše plány prostě vynásobit stem. Ta inspirace by měla vycházet ze základů, jakými jsme dosáhli nynějších výsledků, a z dlouhých diskuzí s občany.“

Ostrov lemují šedobílé pláže plné oblázků a vysušených skořápek mušlí. V noci je obloha velmi jasná, dostává pověsti jedné z nejjasnějších v Dánsku celkově. Ačkoliv je celý víkend hezké počasí, fouká tu ostrý, studený vítr.

Zatímco si oblékám lehkou bundu a pomalu se balím na cestu zpět na pevninu, Dány vítr od prázdninových aktivit neodrazuje. Naopak – do studeného moře skáčou s velkým nadšením. Jde dost možná o poslední slunečný víkend.

Vycházím pěšky k trajektu, na šedovlasého Brenta už ale nenarazím. Byl to vážně hezký víkend. A asi jsem měla štěstí, na počasí i na lidi.