Článek
Íránské složky před rokem za záhadných okolností zatkly a do Íránu přemístily novináře Rouhollaha Zama. Po soudu trvajícím pět a půl měsíce si vyslechl rozsudek smrti za „korupci na Zemi“, oznámil v úterý novinářům soudní mluvčí Gholam Hossein Esmaeili. Co se za tímto označením skrývá, není tak úplně jasné. Termín nespecifikuje konkrétní zločin, nicméně jde o obvinění, kterým se íránská vláda často ohání v případech údajných pokusů o svržení vlády.
Obvinění z „šíření korupce na Zemi“ pochází z koránského výrazu „mofsed-e-fel'arz“ a znamená, že korupce prostupuje samotnou duší a bytím obžalovaného. Je to jedno z nejzávažnějších obvinění, které lze vznést u revolučního soudu v Íránu.
Rouhollah Zam byl editorem opozičního serveru Amad News, jehož články obviňovaly Teherán z násilí během protestů mezi lety 2017 a 2018. Novinář, který žil několik let v exilu ve Francii, byl zatčen minulý rok. Stále není jasné, kde a jak zatčení proběhlo. Podle francouzského ministerstva zahraničí měl Zam opustit Francii 11. října.
O tři dny později vydal íránský islámský revoluční gardový sbor prohlášení, že zatkl novináře během operace „klamání zahraničních zpravodajských služeb“ a že „přesunul“ Zama do Íránu. Podle Reportérů bez hranic (RSF) ale šlo o „nezákonný únos a zatčení“.
Po jeho zadržení publikovaly íránské úřady video, na kterém je vidět Zam sedící v autě v černých brýlích. Hledíc do kamery se za „své činy omlouvá“. Soudcem Zamova případu byl Aboulghasem Salevati, který je obecně považován za jednoho z nejhorších „katů“ íránských novinářů.
Na žebříčku nejrepresivnějších zemí na světě pro práci novinářů za posledních 40 let Írán pravidelně obsazuje přední příčky. Podle RSF zde bylo od roku 1979 uvězněno nebo popraveno nejméně 860 novinářů, včetně těch občanských. V žebříčku svobody tisku se Írán letos umisťuje na 173. místě ze 180, o tři příčky hůř než v předchozím roce.
Index řadí 180 zemí a regionů podle úrovně svobody poskytované novinářům. Jedná se o obraz svobody sdělovacích prostředků. Míra svobody se určuje na základě shromážděných odpovědí odborníků v dotazníku vytvořeném RSF. Tato kvalitativní analýza je kombinována s kvantitativními údaji o zneužívání a násilných činech vůči novinářům v daném období. Dotazník pracuje s kritérii, jako je pluralita, nezávislost médií, mediální prostředí a autocenzura, legislativní rámec, transparentnost a kvalita infrastruktury, která podporuje produkci zpráv a informací.
Co se týče České republiky, ta si v hodnocení RSF stojí na 40. místě, kam se postupně propadala ze svého nejlepšího umístění - 13. místa z roku 2014 a 2015. Letošní umístění je za posledních sedm let nejhorším, které RSF odůvodňuje takto: „Čeští novináři čelí velkým výzvám, včetně hrozeb veřejného vysílání ze strany vládních dozorčích orgánů a online podvodných kampaní, což vede ke stále klesajícímu počtu kritických novinářů. Rostou obavy z koncentrace vlastnictví médií v rukou několika oligarchů.“
Rozčtvrcení, výbuchy, zastřelení
Od ledna letošního roku bylo zavražděno 16 novinářů a dva jejich asistenti.
Minulý měsíc například zemřel kamerunský novinář Samuel Wazizi, který byl od srpna 2019 vězněn za kritiku chování vlády vůči místní separatistické vzpouře. Wazizi, který pracoval pro Chillen Media Television (CMTV), zemřel odříznutý od kontaktu s právníkem, rodinou i přáteli. V květnu bylo v Pákistánu nalezeno tělo se dvěma ranami na hlavě a stopami po mučení na zádech. Patřilo Zulfiqaru Ali Mandranimu, reportérovi Daily Koshish.
Jen o několik dní dříve došlo k zabití Jorge Ávalose, mexického zakladatele mediální společnosti Medios Obson. Novinář byl kvůli dřívějším výhrůžkám smrtí pod policejní ochranou. Jeden ze dvou policistů byl při útoku zabit a druhý zraněn. 1. dubna letošního roku zmizel Víctor Fernando Álvarez Chávez. Jeho vraždu potvrdil test DNA nalezené části jeho těla. Álvarez byl právníkem a redaktorem listu Punto x Punto Noticias, který se zabýval politickými zprávami. V loňském roce bylo v Mexiku zavražděno deset novinářů, což z něj činí jednu z nejnebezpečnějších zemí pro vykonávání tohoto povolání.
Jeden z nejznámějších příběhů vraždy novináře se pojí se Saúdskou Arábií, která dle indexu patří mezi deset nejhůře hodnocených zemí. V říjnu roku 2018 si saúdskoarabský novinář Džamál Chášukdží přišel na konzulát Saúdské Arábie v Istanbulu vyřídit doklady potřebné ke svatbě se svou tureckou snoubenkou Hatice Cengizovou, která na něj před konzulátem čekala. Z budovy už ale neodešel, zabil ho tým saúdskoarabských agentů. Jeho tělo, které patrně rozčtvrtili a odvezli z budovy, se nikdy nenašlo. Chášukdží byl velkým kritikem saúdského korunního prince Muhammada bin Salmána. Právě jeho západní vlády nebo americká zpravodajská služba CIA podezíraly z objednání vraždy.
Letos v květnu děti saúdskoarabského novináře oznámily, že otcovým vrahům odpustily. Turecko se nicméně chystá ve věci obžalovat 20 lidí, mezi nimi i blízké spolupracovníky Muhammada bin Salmána.
Třiapadesátiletá maltská novinářka Daphne Caruanová Galiziová, která na svém blogu psala o korupci ve vládních kruzích, zahynula při výbuchu bomby ve svém voze v říjnu 2017. Její smrt vyvolala v Evropě zděšení i pochybnosti o vládě práva ve středomořském ostrovním státě.
Pro další příběhy nemusíme chodit daleko. 21. února 2018 nájemný vrah zabil slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenku, archeoložku Martinu Kušnírovou. Necelé dva roky poté, 13. ledna 2020, začal v Pezinku u Bratislavy nejsledovanější soudní proces ve slovenské historii. Podle obžaloby si vraždu novináře objednal Marian Kočner z pomsty za to, že Kuciak psal o jeho ekonomické trestné činnosti.
