Za žalobami Lichtenštejnů na Česko jsou čtyři větve rodu

Za žalobami Lichtenštejnů, kteří se před koncem roku obrátili s požadavky o navrácení někdejšího rodového majetku na 26 soudů po celé republice, stojí kromě knížete Hanse Adama II. ještě tři další rodiny Lichtenštejnů.

Kromě lichtenštejnského panovníka, jehož zastupuje Nadace knížete Lichtenštejna, se o majetek v Česku hlásí ještě princ Eugen, princ Gregor a dědicové po Ludmile z Lichtenštejna.

Zjistil to Seznam, když získal kompletní data o tom, jaký majetek Lichtenštejnové v České republice požadují. Z přehledu plyne, že Lichtenštejnové usilují o majetek, který je v rukou státu. Majetek, který nyní vlastní obce, církev nebo jiné veřejné instituce jako školy, vymáhat nebudou.

„Mohu potvrdit, že lichtenštejnští občané, které jmenujete, skutečně podali podobné žaloby jako Nadace knížete z Lichtenštejna a Hans Adam II.,” potvrdil Seznamu mluvčí nadace Michal Růžička. „I tyto rodiny po roce 1989 předpokládaly, že česká strana uzavře s Lichtenštejny nedořešené otázky spojené s konfiskací politickým, mimosoudním jednáním. Jelikož se tak nedělo, a protože podle nového občanského zákoníku hrozilo promlčení nároků, musely se i ony obrátit na soud,“ uvedl.

Přehledně: Majetek, který požadují Lichtenštejnové

Nadace knížete z Lichtenštejna podala především žaloby na navrácení největší části lichtenštejnského majetku. Krom jiného jde o majetek spojený se čtyřmi zámky na Moravě, mezi nimiž dominuje Lednicko-valtický areál.

Kníže Hans Adam II. je nejbohatším evropským panovníkem. Majetek lichtenštejnské knížecí rodiny se odhaduje na 110 miliard korun. Prostřednictvím Nadace knížete z Lichtenštejna vlastní banku, firmy RiceTec nebo Lieco, lesy, vodní či větrné elektrárny, nemovitosti, pozemky, ale také největší soukromou uměleckou sbírku na světě, jejíž součástí je třeba nejrozsáhlejší sbírka vlámského malíře Petera Paula Rubense v soukromých rukách.

„Po válce se Lichtenštejnové ocitli i díky konfiskacím v Československu v ekonomicky velmi tíživé situaci. Tehdejší kníže František Josef dokonce prodal několik děl z obrovské lichtenštejnské sbírky,“ popisuje historik Václav Horčička. V roce 1967 například František Josef prodal jediný obraz Leonarda da Vinciho v soukromých rukou. Portét Ginevry de 'Benci koupila Národní galerie ve Washingtonu za pět milionů dolarů – tehdy šlo o absolutně nejvyšší částku, kterou kdy kdo za obraz zaplatil.

„V 70. letech se pak chopil správy rodinného majetku jeho syn, současný kníže Hans Adam II., a dokázal ho konsolidovat. Tehdy také vznikla Nadace knížete z Lichtenštejna,“ říká historik.

Mimo vládnoucího knížete žaluje Česko také princ Eugen. Ten je 31. v pořadí čekatelů na lichtenštejnský trůn. Žije v Rakousku, kde také podniká.

Narodil se v roce 1939 na zámku Šternberk, jehož navrácení mimochodem nyní požaduje Nadace knížete z Lichtenštejna. Prožil tady první roky života. Existuje dokonce fotografie šestiletého Eugena a jeho o tři roky mladší sestry Barbary, jak si spolu na zámku hrají u bazénku.

Ačkoliv se Eugenovo dětství pojí se Šternberkem, je po svém otci Johannesovi a strýci Emanuelovi dědicem jiného majetku – a to bývalého panství Zahrádky u České Lípy.

V žalobě po českém státu požaduje asi 1500 hektarů lesní a zemědělské půdy. Zámek v Zahrádkách ale nepožaduje, protože ho nevlastní stát, ale Univerzita Karlova.

Až do roku 1992 zde sídlilo středisko pro zahraniční studenty.

Další z Lichtenštejnů, který podal žaloby na navrácení majetku v Česku, je bratranec vládnoucího knížete Hanse Adama II. princ Gregor.

Zdědil majetek po svém dědovi Aloisovi z Lichtenštejna a s českým státem se soudí o zámek Velké Losiny a přilehlé panství a pozemky v okolí Koutů, Desné a Loučné nad Desnou.

Princ Alois vlastnil také pozemky, na kterých ČEZ v roce 1996 vybudoval přečerpávací elektrárnu Dlouhé stráně. Ty ale princ Gregor do své žaloby nezahrnul.

Posledními Lichtenštejny, kteří se s Českem soudí, jsou dědicové po Ludmile z Lichtenštejna. Za šest vnuků jedná princ Alfred Paolo.

Jejich případ je ale specifický. Ludmile totiž nebyl majetek zkonfiskován podle Benešových dekretů, ale až v rámci revize pozemkové reformy po komunistickém puči v roce 1949.

Ludmila z Lichtenštejna je totiž rozená Lobkowiczová, a právě tento staročeský panský rod se před druhou světovou válkou přihlásil ke všem třem prohlášením české šlechty o věrnosti českému národu. Jasně se tak vymezili proti nacismu, a tak na jejich majetky byla Německem uvalena nucená správa.

Dědicové žalují stát o panství Hořín na Mělnicku, pozemky v okolí Strakonic, Písku a Ústí nad Orlicí a majetky v katastru obcí Drozdov a Hněvkov.

Ostatním Lichtenštejnům byl majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů, a to s odůvodněním, že se tehdejší kníže František Josef II. přihlásil při sčítání lidu v roce 1930 k německé národnosti.

Tato argumentace má však podle historiků řadu zádrhelů. Kníže totiž při sčítání nebyl v Československu, což byla jedna z úředních podmínek sčítání. Národnost navíc úřady odvozovaly od mateřského jazyka. A je otázkou, zda lze sčítat hlavu jiného státu. Lichtenštejnové sice mluvili německy, ale byli občany samostatného svrchovaného knížectví Lichtenštejnsko, které za války zůstalo neutrální.

„Lichtenštejnové při odvoláních prokazovali, že se za války například zastávali svých českých zaměstnanců, že za ně intervenovali a že jim nebo jejich rodinám platili, i když byli vyšetřováni,“ přibližuje působení Lichtenštejnů během druhé světové války už citovaný historik Václav Horčička. „Co si myslím, že je ke zvážení, je jejich snaha o revizi první pozemkové reformy, kdy se snažili jednáním s německými úřady dosáhnout návratu některých vyvlastněných velkostatků.“

Spory o majetek zůstaly středobodem vztahu Československa a Lichtenštejnska i po roce 1989. Lichtenštejnsko na čas zablokovalo i vstup České republiky do Evropského hospodářského prostoru v roce 2003. Oba státy navzájem uznaly svou existenci až o šest let později, kdy byly navázány diplomatické styky.

„Někdejší Československo vyvlastnilo po druhé světové válce několik desítek lichtenštejnských občanů, nejen hlavu tehdy neutrálního státu. Někteří z nich byli židovského původu. Snad nejznámější je příběh Johanna Alexandera Königswartera, člena významné židovské rodiny a majitele například zámku v Šebetově u Boskovic, který jen díky lichtenštejnskému občanství neskončil v koncentračním táboře. I jeho československé úřady označily za Němce, zabavily jeho majetek a vyhnaly ho ze země,“ říká mluvčí nadace Michal Růžička.