Za současné Turecko může i Evropská unie, říká expertka

Evropská unie jednala už podruhé za měsíc s Tureckem. Šéfové unijních institucí tentokrát vyrazili do Ankary. „Že Turecko potřebuje EU a naopak, je při jednáních výhoda i nevýhoda,“ říká v Checkpointu politoložka Lucie Tungul.

Do Ankary v úterý zavítala šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová spolu s předsedou Evropské rady Charlesem Michelem. A to necelý měsíc od návštěvy tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana v Bruselu.

Velkými tématy schůzky evropských představitelů s Erdoganem byla lidská práva i vyjednávání vstřícného přístupu k partnerům v oblasti východního Středomoří.

Podle politoložky Lucie Tungul z Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci je partnerství pro obě strany důležité: „Turecko je navzdory tomu, jak se vyvíjejí vzájemné vztahy, zásadním partnerem Evropské unie. Je to dáno i současným vývojem – na konci dubna se má začít jednat o znovusjednocení Kypru, jehož řecká část je zemí EU.“

Z pohledu evropského bloku jde o důležitou otázku, u níž je spolupráce Turecka klíčová. Dohodu o znovusjednocení se nedaří vyjednat už více než 40 let. „Důvody ale nejsou jen na straně Turecka – Kypr měl možnost se sjednotit před rozšířením EU v roce 2004. A byla to právě ta řecká část, jež plán zamítla. Teď jsme nicméně jinde, jednání budou znovu pokračovat,“ podotýká v podcastu Tungul.

Evropská unie tedy ve věci Kypru a východního Středomoří nemá podle politoložky dobrou vyjednávací pozici: „Není totiž vnímána jako nezávislý mediátor, je samozřejmě přímou součástí konfliktu už jen proto, že Kypr je členem EU. Na druhou stranu se v tom velmi angažovala Francie, což podkopávalo snahy Německa najít společnou řeč s Tureckem.“

Evropská unie je na Turecku závislá například kvůli dohodě o migraci z roku 2016, ona závislost je ovšem reciproční. „To je přesně důvod, proč po prosincovém zasedání Evropské rady s nadnesením zavedení sankčního režimu vůči Turecku země dost zásadně – minimálně rétoricky – změnila postoj. Další věc je celá otázka ekonomické krize, kterou Turecko prochází. V tomto ohledu je role EU velmi silná, protože je na ní její blízkovýchodní soused do značné míry závislý,“ vysvětluje v Checkpointu Tungul.

To bylo předmětem i jednání o zmiňované migrační dohodě před pěti lety. „Za to, že se Turecko bude starat dál o miliony syrských uprchlíků, měla být rozšířena celní unie s Tureckem i na další typy produktů, zejména na zemědělské zboží. To ale dodnes součástí celní unie není. Nedošlo ani na bezvízový styk Turecka s evropským blokem. Takže Turecko také potřebuje Evropskou unii,“ upozorňuje odbornice.

Obě strany ovšem při vyjednávání často volí silná slova. Příliš rázná rétorika není problémem jen Turecka, loni s ní přišla i Francie a Řecko. „Hraničilo to s tím, že pokud by to jedna ze stran přehnala, mohl hrozit nebezpečný konflikt. Německo si toho bylo vědomé, a proto se snažilo situaci usměrňovat. To, že Turecko potřebuje EU a že EU potřebuje Turecko, je tak při jednáních výhoda i nevýhoda,“ říká v podcastu politoložka.

Za posledních asi dvacet let, co se nynější prezident Erdogan pohybuje v turecké politice, prošly vztahy Turecka s Evropskou unií podle Tungul bujarým vývojem – jinou proměnu za sebou mají vztahy s EU jako celkem a odlišnou ty s jednotlivými členskými státy. „V posledních letech na ně měl velký vliv odchod Velké Británie z EU, šlo o jednu ze zemí, jež se snažily udržovat s Tureckem dobrý vztah,“ popisuje odbornice.

Z Erdoganova nástupu do politiky se ale Evropská unie – nebo minimálně její část – podle politoložky nejdříve radovala: „Erdoganova původní éra byla spojena s řadou reforem, s demokratizací a europeizací Turecka. Začalo se to měnit dlouho před jeho prezidentskou érou, v roce 2007 nebo 2008 docházelo k prvním změnám.“

Na stavu současného Turecka ale podle Tungul nese vinu právě i Evropská unie. „I proto, že v době, kdy země procházela tím velmi bolestivým reformním procesem, některé evropské země, třeba právě Francie, ale tehdy i Německo, vůbec zpochybňovaly tu možnost, že by se Turecko mohlo stát zemí Evropské unie,“ uvedla Tungul.

„To samozřejmě vládě – tehdy byl Erdogan premiérem – situaci zkomplikovalo vůči opozici. Tvrdila, že Turecko musí projít reformami, které budou zemi bolet, kvůli tomu, aby se mohla stát členskou zemí EU. V tu chvíli ale zároveň velké země Unie říkaly, že se to stejně nikdy nestane, protože Turecko do Evropské unie nepatří. To vám tu legitimitu reforem zničí. A Kypr, země, která se stala členem EU v době, kdy neodsouhlasila znovusjednocení ostrova, od prvopočátku blokoval některé kapitoly jednání,“ vysvětluje v podcastu politoložka.

Vedení Turecka i tamní veřejnost vnímaly takové kroky jako velmi komplikované. Země požadovala, aby dříve, než řecký Kypr sama uzná, se on otevřel tomu, že uzná přítomnost Turecka na Kypru. „Oba státy se tak dostaly do zákopové války, kdy tvrdily, že dokud jedna strana něco neudělá, tak ta druhá tedy také ne,“ shrnuje Lucie Tungul z Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Jaký je Turecko mezinárodní hráč? Jak na tureckou společnost působí mediální nesvoboda? A jak je to s odstoupením od Istanbulské úmluvy? Pusťte si aktuální díl podcastu Checkpoint v přehrávači nad článkem nebo v jakékoliv podcastové aplikaci.