Skvělé trasy a dobré víno. Okolí Nice je ráj pro cyklisty

Oblast Nice, východní výspa Provence, patří k nejatraktivnějším částem Francie. Je to tavící kotlík, křižovatka cest, přírody, kultur a historie.

Z Nice je všude blízko. „Jste u moře, ale máte to na sever jen 1,5 hodiny do krásných Přímořských Alp a Národního parku Mercantour,“ vysvětluje Anne z turistického centra. Na východ je to kousíček do Monaka, a když do Monaka, tak samozřejmě také do Itálie, proslulých měst Ventimiglia či San Remo. Ostatně italský vliv je tu všudypřítomný, včetně starých názvů ulic.

Směrem na západ leží blízko další perly francouzské riviéry – Antibes a Cannes. Moře je tu často rozdováděné, vzduch teplý, příroda exotická. Palmy, veliké fíkovníky s právě zrajícími plody, mohutné borovice a nezvyklé, neuvěřitelně souměrné araukárie. A konečně ono všudypřítomné zvláštní světlo, které už učarovalo tolika umělcům.

Nice není malé ani příliš velké, má asi 350 000 obyvatel, s okolní aglomerací pak 650 000. Kousek od centra je letiště, které je třetím nejvytíženějším v celé Francii, s nejrozsáhlejším parkem soukromých tryskáčů. Letadla se ostatně v impozantní blízkosti vznášejí nad nádhernou Anglickou promenádou, kde se můžete procházet, posedávat, jezdit na kole nebo bruslích. Pod ní se pak táhne jedna nekonečná mořská pláž posetá miliony oblázků.

Jen pár kroků odtud je staré město s úzkými uličkami a trhy, z nichž nejkrásnější je snad ten květinový. A na dohled neobyčejně scénické okolí s prudce se zdvihajícími kopci a vinicemi. Nice je samozřejmě i luxusní, ale ne tak, aby bylo otravné. Nesrovnávejte s Monakem – v Nice se žije normálně. O charakteru napovídá fakt, že nejméně polovinu všech turistů tvoří dlouhodobě Francouzi.

A teď to hlavní. Cyklistika, kola, cyklisté všech druhů a věků prostě k Nice bytostně patří. Podél moře se dlouhé kilometry až do Antibes a dál táhne cyklostezka. Každou chvíli se větví a její odnože míří do vnitrozemí. Snad jen tady v Nice a v Monaku můžete potkat tolik světových hvězd profesionálního pelotonu – Petera Sagana, Chrise Frooma, Egana Bernala, Richie Porteho, Phillipa Gilberta a spoustu dalších. Nedivte se, mají tu blízko k letišti, příjemné klima i v zimě, skvělé terény pro trénink, výborné jídlo…

Hned první den potkávám u přístavu v proslulém Café du Cycliste jednoho z nejslavnějších cyklistů světa Kolumbijce Egana Bernala. Přijel sem po tréninku na kávu. Mám štěstí, protože týmová kultura nejbohatší stáje světa INEOS velí svým hochům vždy mile komunikovat s okolím. Egan se usmívá, ochotně pózuje pro fotky i selfie návštěvníkům, kteří jeví zájem. Zároveň vidíte, že to není náfuka, který by se přetvařoval. Egan je přátelský a příjemný.

Pojďme si ale ukázat i některou ze zdejších ikonických tras, kvůli nimž tu jsme. První z nich je Col d' Èze, tradiční závěrečné stoupání závodu Paříž-Nice, které začíná hned za přístavem, klikatí se z města směrem k vesničce Èze na kopci a odmění nádherným výhledem na Azurové pobřeží. Nebo se dále podél pobřeží směrem na Monako vede stoupání na Col de la Madone, oblíbené tréninkové stoupání profesionálů. Zkuste si nemožné – na 13kilometrovém stoupání překonat rekord Richie Porteho 29,40 min.

Já ale nakonec mířím s bývalou profi jezdkyní Francouzkou Clemence na jiné místo, možná ne tak proslulé mezi profíky, o to víc však mezi hobbíky. 14 kilometrů stoupání na Col de Vence na severozápad od Nice má kouzlo, protože na cestě můžete zavítat do krásné umělecké vesničky Saint Paul de Vence nebo si dát kávu či oběd v historickém městečku Vence.

Začínáme stoupat v malebném Saint Paul s křivolakými uličkami. První čtyři kilometry jsou jen pro zahřátí, pořádně začne přituhovat až ve Vence. Jako by se kopec pořád nenápadně utahoval. 5 procent, 6 procent, 7 procent… Brzy zmizí i vyšší vegetace, pojedete serpentinami mezi holinami a keři ostružin. Takové malé Mt. Ventoux. „Je sice horko, ale ten kopec se mi líbí. Sklon tak akorát, můžeš tu jet rozumné tempo, není to extrémně dlouhé ani prudké a můžeš si užít i krásná panoramata,“ vysvětluje Clemence. Míjíme se s dalšími cyklisty a v serpentinách se otevírají nádherné výhledy do údolí.

Stejně to ale není nic pro začátečníky. Slunce praží a na každém kilometru cyklistu bouchne do očí cedule s počtem zbývajících kilometrů a průměrným sklonem. Jde to pomalu, šest, pět, čtyři, tři… Dlouho si s Clemence povídáme, ale v závěru vítám, že můžu jen poslouchat. Konečně značka posledního kilometru. Je to asi nejpomalejší kilometr ze všech a nahoře jsem rád, že to mám za sebou.

Cestou zpět, po dobrém obědě s lilky, procházím starým Vence. Říká se, že kdo byl v Nice chytrý, přestěhoval se sem. Je to úžasný kraj, kousíček od moře, není tu takové vedro, a zároveň jste za půl hodiny ve vysokých horách. Na vyhlídce na Place du Frene s nejstarší hospodou pozoruji úchvatné kopce kolem městečka, které se pyšní nejmenší katedrálou Francie. Luxusní zámek v dálce v kopcích je Chateau Saint – Martin, pětihvězdičkový hotel, kam se pravidelně slétají na tamní heliport známé celebrity během festivalu v Cannes i při dalších akcích.

Další den mířím opět do hor, ale výš a tak trochu za adrenalinovými zážitky. Cílem je horské středisko Roubion (leží kousek od známých zimních center Auron a Isola 2000) a skoro adrenalinový okruh na celoodpružených e-kolech. Nejdřív krátká prohlídka scénického Roubionu, který doslova visí přikován ke skále, a pak už jdu s průvodcem Remim do akce. Lanovka zimního horského střediska nás vyváží do 1700 m, odtud si už musíme pomoct sami. Horská e-kola jsou jak zásah z nebes a umožňují vyjet skoro nezvládnutelné úseky. Snad i největší odpůrce cykloelektřiny bude souhlasit, že tohle je dobré, funguje to a dává smysl.

Jsme na hranici Národního parku Mercantour, jedeme lesem až k místu Bouche de Gaïrra, kde začínáme stoupat po holém hřebeni. Napravo údolí horského střediska, nalevo zvláštní oblé kopce porostlé trávou. „Všimni si, vypadají jak hory někde v Mongolsku. Nejvyšší z nich, Les Cluots, má 2106 metrů,“ ukazuje Remi, zatímco pokračujeme a stoupáme až na nejvyšší místo okruhu Téte du Pommier (1913 m).

Odtud už prakticky jen klesáme. Terén je úžasný, širší kamenité cesty se střídají s úseky po trávě a občas projíždíme i dost náročné singltreky.

Pocity dole v cíli v Roubionu jsou skvělé, 18 km v náročném terénu, ale díky elektrokolům jsme jen příjemně unavení a můžeme si vychutnat místní crep – slanou palačinku se směsí zeleniny, které dominuje pečený lilek.

Cestou zpět do Nice je ideální čas na ochutnávku místních vín. Nejkrásnější vinice široko daleko leží v romantických kopcích nad řekou Var na západním okraji města. Domaine de la Source je jedna z nejmenších vinic ve Francii. Majitelka paní Dalmassová vysvětluje, že apelace „le Bellet“ je vzácné víno z jihu s charakterem.

Rodinné vinařství má „jen“ sedm hektarů vinné révy, pěstované biodynamicky s ohledem na životní prostředí. Vína neobsahují pesticidy ani chemická hnojiva. A chlubí se tu jedinečnými odrůdami hroznů, Rolle (bílé), Braquet (rozé) a Folle Noire/Grenache (červené).

Musím zdůraznit, že když se ve Francii řekne malé vinařství, nic to nevypovídá o kvalitě vína. Ochutnávka je výborná, určitě doporučuji skvělé červené AOP Bellet De la Source a ještě víc luxusní Cuvée Fuella Nera 2017. Sedíte pod olivovníky, z nichž tu vyrábějí kvalitní olivový olej, a ochutnáváte vína s výhledem na okolní kraj až na moře. Co víc chtít?