„Za komunismu tady bylo nedýchatelno.“ Michael Kocáb nejen o mládí a revoluci

Vaše bývalá manželka je Američanka. Neuvažoval jste tenkrát, že by bylo třeba lepší žít v té Americe než tady?

Dokonce si myslím, že jsem jí to slíbil, že se tam odstěhujeme. Ten slib jsem nesplnil. Nebyl to výslovný slib, abych se zase moc nehaněl. Neřekl jsem: slibuji, odjíždíme do Ameriky. Ale připouštěl jsem to jako reálnou variantu v normalizačním období. Za komunismu tady bylo nedýchatelno, ale pak se najednou začaly objevovat náznaky toho, že by se to třeba mohlo změnit. To bylo nástupem Michaila Gorbačova do funkce, zavedením přestavby a glasnosti, což byla svoboda slova, se skutečně začalo blýskat na lepší časy. Čekali jsme na to, jestli toho naši rigidní bolševici z Jakešova vedení využijí a budou ty prvky zavádět také do reálné politiky. Oni se na to vykašlali a my jsme na to pořád čekali. Postupně se blížila sametová revoluce a ten odjezd do Ameriky se stále odkládal. No a pak to bouchlo a už ten důvod pominul úplně.

Ale to jste čekal hodně dlouho i předtím, protože Pražský výběr byl zakázaný na několik let…

Na čtyři roky.

…vy jste byl vlastně i stíhaný, za pobuřování.

To bylo předtím. A to trestní stíhání bylo zastaveno nástupem Gustáva Husáka k moci. On udělal takovou širokou amnestii, tak jsem se z toho vybabral, což jsem byl rád.

A co jste provedl?

To byla taková mladická provokace, ale s docela zásadním dopadem. V kostele U Salvátora probíhalo tehdy asi nějaké 600. výročí, buďto založení kostela, nebo nějaký jiný velký církevní svátek, já už si přesně nepamatuju. Bylo tam přítomné celé vedení Českobratrské církve evangelické a také státní tajemníci, kteří měli na starosti církve. Většinou to byli estébáci, byli organizováni pod ministerstvem kultury a byli to ti, kteří honili faráře, dávali jim do těla, často je i vyslýchali a tak dále. A pak tam byli i zástupci ministerstva kultury, až na úroveň, řekněme, náměstků. My jsme tam s Martinem Zlatohlávkem, budoucím šéfem Národní galerie, stáli a hodně se nám to nelíbilo, protože řeč synodního seniora měla kolaborantské rysy. Z našeho hlediska lezli do zadku komunistům, tak jsme napsali papírek, který jsme nadepsali, abychom ho zmátli: Poselství všem církvím. Tak to znělo hezky, mladí kluci píší poselstvím všem církvím. A tam jsme napsali: Tak hluboko jste klesli, že tyranům modlosloužíte. Přinesli jsme to tam na červeném koberečku, on zrovna mluvil, dali jsme mu to a on říkal: Á, bratr Zlatohlávek a bratr Kocáb, nám přinesli, koukám, poselství všem církvím, tak ho přečteme: Tak hluboko jste klesli, že tyranům modlosloužíte! Teď to tam zaznělo a všude tam ty tyrani seděli, bylo jich tam hodně. Tihle zástupci státu. Estébáci.

A sbalili vás hned?

Ne, to ne. Ono než jim to vůbec došlo. Ale potom zahájili trestní stíhání pro politickou provokaci.

Bál jste se?

Bál. Okamžitě následoval vyhazov z konzervatoře. S tím se nepárali, to bylo do dvou nebo tří dnů. Jenže pak zaúřadoval můj profesor Ilja Hurník, který byl významným hudebním skladatelem, vynikající člověk. Udělal scénu a začal můj výstup marginalizovat jako mladickou nerozvážnost, což samozřejmě byla, a přemluvil tehdejšího komunistického ředitele konzervatoře Martiníka, ať mě nevyhazuje. Potom to nějakou dobu běželo a pak přišla ta amnestie, takže to dopadlo dobře.

Jak vůbec vzpomínáte na dětství v rodině duchovního, kteří byli perzekvovaní?

Máma nemá ráda, když to vyprávím, ona to jako matka nerada slýchá. Bydleli jsme tehdy v Chodově u Karlových Varů a tam kromě toho, že na Sokolovsku byla vůbec největší zločinnost v republice, tak tam ještě vládly asi roku 1968 ještě dozvuky 50. let. A já, když jsem přišel v roce 1961 do první třídy, nedlouho po popravě Milady Horákové, tak jsem hned dostal nakládačku. Byl jsem pro ně kostelní krysa, to mi říkali rovnou, nevím, kde ty děti ten výraz vůbec vzaly? Kostelní krysa!

Povalili mě na zem, zkopali mě, plivali na mě, to děti rády plivou. To bylo to nejlepší, co se mohlo stát, protože prvňák se musí nějak bránit, a tím pádem ve mně rostla odbojná krev. A hned při tom prvním případu téhle šikany jsem si založil ruce a zpíval jsem: Ovčáci, čtveráci, vy jste naši vičku – a oni do mě kopali a plivali – i tu čočovičku vypásli. Určitě to ve mně zanechalo šrámy, ale zase mě to posílilo v tom, že jsem si vytvořil schopnost nějaké sebeobrany nebo něčeho takového. Potom na druhém stupni už to nepokračovalo, tam už jsem vytvořil kolem sebe skupinu kluků, kteří už to potom nepřipustili.

Vaše maminka byla dětská psycholožka. Takže musela být taková ta vážená paní…

Byla. Ona ale dělala v Karlových Varech. Takže do Chodova se ta její vážnost nepřenášela.

Co vám rodiče vštěpovali?

Hlavně abych nešel do Pionýra. Od druhé třídy všichni chodili do Pionýra a já jediný nesměl. A mě to mrzelo, protože já chtěl být taky Pionýr. Ty děti to takhle ještě neumí vyhodnocovat. Lišily se ode mě tím, že měli ten šátek, já ho neměl.

Oni šli odpoledne po škole někam na výlet s Pionýrem a já jsem tam seděl sám nebo jsem šel domů. Pořídil jsem si pak někde ten šátek, přinesl jsem ho domů. Rodiče ho našli a ne, že by byl výprask, ale okamžitě mi řekli, ať to vyhodím. V takových poměrech jsme byli. Nepadal v úvahu sebemenší náznak nějaké kolaborace s tím režimem. Jednou jedinkrát jsem se do Pionýra vydal. Bylo to tajně, aby to naši nevěděli. Šli jsme do nějakého remízku a ta pionýrská vedoucí všem těm klukům, dejme tomu ve třetí nebo čtvrté třídě, rozdávala Lípy, cigára! Učila je kouřit. Tak jsem přišel domů nakouřený, tak byl zase mazec, ale já tam měl jinou alternativní věc. Chodil jsem na piano k učitelce Potužákové. Ona byla mladá, byla krásná a taky jsem chtěl před ní obstát, takže jsem hodně cvičil. Tam se projevily takové první známky fanatismu pro hudbu. Když mi to nešlo, tak jsem začal okusovat to víko, na kterém stojí noty. A když mně to ještě víc nešlo, tak jsem se zuřivě odstrčil a celou židlí jsem přepadl dozadu na hlavu a to už bylo docela nebezpečné.

Když jste potom chtěl jít na konzervatoř, bylo to pro rodiče, faráře a psycholožku „dost“ ?

Pro tátu to nebylo dost, ten chtěl, abych byl po něm farář. Máma měla od mládí sen, že budu varhaník, tak pro tu to bylo dost. Nastoupil jsem na varhany a na skladbu. Táta nikdy nebyl schopen to úplně, řekněme, přijmout. On tomu fandil, chodil na koncerty. Ale nikdy tomu neřekl jinak než: Zase si hraje! Já jsem říkal: Tati, nemůžeš to „si“ vynechat? Děti si hrají s auty, ale já hraju, to je něco jiného. On to snad do smrti bral jako kratochvíli.

A není to kratochvíle? Je to víc řehole?

To naprosto není kratochvíle. Když jsem byl na konzervatoři, tak to jsem cvičil 8 až 10 hodin denně, včetně víkendů. Tam o kratochvíli nemůže být ani řeč. Když to chcete dělat profesionálně, tak je to úplně nejtěžší obor. Dokonce i dopravní pilot to v jeden okamžik má v malíku. Ale třeba virtuózní hru na piano taky můžete mít v malíku, ale dejme tomu 35 let musíte pořád cvičit 8 hodin denně. Potom už to máte v malíku, trošku povolíte a zase můžete začít znova.

Máte ale to štěstí, že váš koníček se vám stal povoláním?

To je samozřejmě obrovské štěstí, když vás baví to, co děláte, a to platí úplně o každém oboru. Tady sedíme třeba v prostorách mého hudebního studia, kde v podstatě trávím celý svůj život. Teď jsem povolil, protože se starám o mámu, která bydlí u mě, tak jsem si střižnu musel přesunout domů. Většinou dělám hudbu, ale než přišla máma ke mně domů, tak nebylo možné mě odtud vytáhnout. Dělal jsem třeba 18 hodin denně, pak jsem se odebral domů, spal jsem a zase jsem se sem vrátil a pořád mě to bavilo a nemohl jsem přestat. A tak jsem to měl skoro celý život.

Kdy jste začal potřebovat k práci, poslání, k tomu koníčku, k muzice i politiku?

Já jsem ji nikdy nezačal potřebovat. Tam šlo o to, že táta vystudoval politologii, nějakou ekonomickou politiku, pak ještě teologii, pak studoval na filozofické fakultě. Něco z toho nedostudoval, ale měl dvě a půl vysoké školy. Táta byl homo politicus první třídy. Oni měli takzvanou Novou orientaci, to bylo seskupení evangelických farářů, kteří v podstatě zaujímali těžce opoziční postavení vůči tehdejšímu režimu. Nebylo to daleko od Charty 77, ale mělo to víc duchovní rozměr. Taky to pak byli všichni chartisté. Takže tam jsem to získal, ale pak mě zradikalizovali sami bolševici.

Vždycky jsem měl tendenci provokovat, už v tom prvním, ještě lehce jazzrockovém Pražském výběru, ale pořád to mělo jakési přijatelné meze. Když jsme potom začali s rockovým Pražským výběrem, který se navazoval na novou vlnu nebo punk, tak sama podstata hudby byla provokující a byla v příkrém rozporu s jejich socialistickým realismem. A to bylo něco, co oni nemohli vystát, a nám nejdříve stačila ta provokace ve vystupování. Malovali jsme si obličeje, to byla tehdy fakt jako silná káva, my jsme s tím asi úplně začínali. Pak i oblečení, když Tomek chodil jako travestita v takovém kimonu a pod tím měl dámské punčocháče, tak to už ti komouši dělali: Bože, to musíme zakázat. K tomu postupně přibývaly i komplikované texty z naší strany jako: Krysy už jsou tady a je jich plno všady. Tak to vrcholilo, až jsme se stali takovou kapelou, která se ještě pohybovala sporadicky na oficiální scéně, ale už provokovala způsobem, který oni museli zatrhnout. A výsledkem bylo potom zákaz po věhlasném koncertu v Hradci Králové, kde už se jednalo vyloženě o estébáckou akci první třídy. Tam byly zapojeny Lidové milice, to byl zátah v pravém slova smyslu. Pak přišel zákaz, tam já jsem se politicky úplně, řekl bych, aktivizoval. A po tom zákazu už to jelo, pak už se blížila Děčínská kotva. Tam jsem řekl: Dobře, tak tohle je první live, který vlastně v životě zažívám, jinak všechno bylo na záznam, aby to mohli prostříhat…

Tak teď řeknu o té vládě…

Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Ale to byla ta méně významná část, ale dobře se psala na titulky. Ale pak tam bylo pokračování, že už je nejvyšší čas, aby se do země a lidem vrátila lidská práva a svobody a tak dále, a to už mělo klasický disidentský rozměr. Toho si tehdy všiml premiér Adamec. Při nějakém náhodném setkání na Nové scéně Národního divadla mě a Michala Horáčka oslovil, tam někde se začala v té době rodit iniciativa Most, která potom začala sehrávat významnou roli v začátku sametové revoluce. S Mostem jsme už začali někdy 19. září, dva měsíce před zásahem na Národní třídě. Prokopávali jsme tunel mezi federálním premiérem a Chartou. Já to mimochodem popisuji ve své nové knize.

Knížku jste nazval Vabank. Jste hráč – buď, anebo?

Vabank znamená, že to skutečně bylo o prsa. O prsa, aby nedošlo k rumunskému řešení, kde bylo přes tisíc mrtvých a spousty zraněných. V Rumunsku to fakt utopili v krvi. Nám šlo o to, aby k tomu nedošlo. Armáda se mobilizovala do akce Zásah a nám šlo o to, aby to nespustili. Oni to nakonec nespustili a ta kniha vysvětluje, proč. Ale byl to vabank.