Článek
K problematice asistovaného umírání dostaly nyní osmasedmdesátiletou Ann životní okolnosti. Jejímu manželovi Geoffovi lékaři před několika lety diagnostikovali nevyléčitelnou chorobu – amyotrofickou laterální sklerózu (ALS).
S vidinou utrpení, jež by mu přineslo konečné stadium této vzácné nemoci, se rozhodl vzít svůj život do vlastních rukou. Protože je ve Velké Británii asistované umírání i přes velkou podporu veřejnosti stále nemožné, rozhodl se pro smrt na švýcarské klinice Dignitas, jež takovou cestu umožňuje.
„Diagnóza náš šokovala, o ALS jsem nic nevěděla. Doktor tehdy řekl, že Geoffovi zbývá asi půl roku až dva roky života – podle jeho zdravotního stavu. Manžel byl velmi fit, nicméně přišel domů, sedl ke stolu a prohlásil: ALS je neléčitelná, nevíme, co ji způsobuje. Chci raději zemřít asistovanou smrtí,“ řekla na úvod rozhovoru pro Seznam Zprávy Ann Whaleyová.
Geoff tedy začal řešit, jak se na kliniku Dignitas s přísnými vstupními podmínkami dostat. A protože je ve Velké Británii protizákonné s umíráním komukoliv pomáhat, šlo o obtížný proces.
„Musel absolvovat pohovory s psychiatry a psychology. Bylo ale složité takové lidi najít, protože to je ilegální. Kdokoliv, kdo Geoffovi se smrtí ‚pomáhal‘, třeba já nebo lékař, jenž napsal důležitou lékařskou zprávu o jeho duševní způsobilosti pro Dignitas, se mohl ocitnout ve velkých problémech. Hrozilo za to 14 let za mřížemi,“ vysvětlila Ann.
Ann Whaleyová vystupuje po smrti svého manžela v médiích a vyjadřuje se pro kampaň za asistované umírání.
Než Geoff dostal od švýcarské kliniky zelenou, trvalo to podle vdovy čtyři měsíce: „Uklidnilo ho, že bude moci zemřít pokojnou smrtí, ne tou příšernou. Geoff žil s nemocí dva roky, chvíli před termínem, který si s Dignitas stanovil, však nakonec ochrnul od krku dolů, ztížilo se mu i polykání. Pro cestu do Curychu přitom musel být nejen duševně, ale i fyzicky způsobilý, stejně jako musel být schopný pozřít ony léky sám. Museli jsme tedy odjet dříve a musela jsem u toho být i já. “
Pak však kdosi anonymně rodinu nahlásil policii, oddělení domácího násilí. Dva týdny před odletem. Policisté si Ann odvezli na stanici a spustili vyšetřování kvůli podezření z napomáhání k sebevraždě. Žena totiž svému muži, který už nebyl schopen ovládat svůj iPad, objednala letenky a hotel. Trvalo několik dní, než úřady její případ uzavřely a Ann se mohla znovu věnovat naplno umírajícímu muži.
Cesta do Dignitas
„Noc před termínem přišel do našeho hotelu v Curychu, kde jsme se ubytovali ještě s dětmi, jejich partnery a dvěma přáteli, lékař z Dignitas. Půl hodiny zpovídal mého muže. Aby se ujistil, že manžel ví, co dělá, a že se pro to rozhodl sám. Prozradil nám potom, že zpět domů poslali už hodně lidí – jakmile projevili sebemenší náznak vnitřního tlaku, nebo deprese, letěli domů.“
„Klinika se nacházela v curyšské průmyslové oblasti. Dovedete si asi představit, že by lidé nechtěli žít v ulici vedle domu, kam lidé vcházejí, ale už se nevracejí ven.“
„Po vstupu do kliniky jsme vešli do rozlehlé místnosti, která byla vybavená asi jako obývák. Byla tam křesla, pokojové rostliny, stolky. Vešli jsme do místnosti určené pro nás. Měli jsme s sebou kávu, ale kdybychom chtěli, mohli jsme mít třeba šampaňské.“
„Pokoj je pod neustálým dozorem kamer – manžel musel podepsat, nebo spíše označit několik dokumentů. Chvíli jsme si povídali a Geoff potom řekl, že už je připravený. Dovnitř přišla zdravotní sestra se sklenicí plnou tekutiny, z níž trčelo dlouhé brčko. Manžel musel medicínu sám vypít, nesměla jsem mu pomoci. Potom jsem ho objala, řekli jsme si, že se milujeme. Ztratil pak vědomí a během patnácti minut mu přestalo bít srdce. Byla to pokojná, důstojná smrt ve společnosti nejbližších.“
Ann Whaleyová se zapojila do britské iniciativy Dignity in Dying (Důstojnost při umírání). „Spolu s nimi bojuji za to, aby se britské zákony změnily. Abychom tu – ve vlastních domovech a za jasně daných, přísných podmínek – mohli mít asistovanou smrt. Za svého života za to spolu s touto iniciativou ostatně bojoval i Geoff. Ze svého vozíku, týden před odletem, promluvil i k britským zákonodárcům. Myslelo mu to stále úplně skvěle a vysvětlil, proč míří do Dignitas, že na něco takového jednoduše jejich voliči obvykle nemají peníze. A proč je tedy potřeba zákon změnit,“ popsala Britka v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Lidé jsou pro, zákonodárci ne
Jak ukázal průzkum agentury YouGov ze začátku srpna, změnu zákona by uvítala i veřejnost. Vyšlo najevo, že tři čtvrtiny Britů jsou pro zavedení asistované smrti, při níž by byl přítomen i lékař. Ve Westminsteru má změna přitom mnohem menší podporu; pro je zhruba třetina zákonodárců.
Nová legislativa se začala projednávat v květnu, kdy proběhlo ve Sněmovně lordů první čtení normy. Od té doby tam nicméně leží netknutá a čeká na čtení druhé.
Molly Meacher, členka horní komory britského parlamentu a autorka návrhu, o textu uvedla, že „jde o pojistku proti netolerovatelnému utrpení“ – tedy „příšerné smrti“, o níž mluvila i Ann Whaleyová.
Asistované umírání ve Spojeném království
- Tento akt je ve Velké Británii ilegální od roku 1961. Tehdy vešel v platnost zákon o sebevraždě, pod který asistované umírání spadá. V roce 2015 britští zákonodárci odmítli změnu legislativy. A neuspěli ani lidé s chronickým onemocněním, kteří se snažili zákon právně napadnout.
- Před propuknutím koronavirové pandemie mířil do Švýcarska ukončit svůj život v průměru jeden Brit týdně. Taková cesta obvykle státa 10 tisíc liber (při nynějším kurzu asi 297 tisíc korun).
O změně zákona se jedná i ve skotském Holyroodu, tedy tamní obdobě parlamentu. I tam už v minulosti skotští politici novou legislativu neschválili, a to v roce 2010 a 2015 – v obou případech změnu nadnesla zákonodárkyně Margo MacDonaldová, jež se hlasování v druhém případě nedožila. Zemřela v roce 2014 na Parkinsonovu chorobu.
Podle skotských médií se bude o třetím pokusu finálně hlasovat v příštím roce, přičemž tomu má předcházet podzimní projednání. Návrh má ve Skotsku výraznou podporu veřejnosti.
„Mezi asistovanou sebevraždou a umíráním je rozdíl“
Seznam Zprávy se spojily také s Thomasem Daviesem z organizace Dignity in Dying. „Ve Skotsku to nyní vypadá opravdu slibně. Vzhledem k tomu, jak v květnu dopadly tamní parlamentní volby, se zdá, že většina nynějších poslanců bude hlasovat pro zavedení asistovaného umírání. A pokud projde ve Skotsku, pro Westminster i Stormont v Severním Irsku to pak bude velká motivace,“ podotkl Davies.
Noel Conway - a terminally ill man who challenged the blanket ban on assisted dying - has died peacefully at home.
— Dignity in Dying (@dignityindying) June 11, 2021
We are indebted to Noel.
He was an inimitable and award-winning campaigner who helped put assisted dying firmly on the political agenda in this country.
(Thread) pic.twitter.com/dMO7NR9am4
Pravidla, která se kampaň snaží prosadit, jsou velmi přísná. Nezávisle na sobě by dva lékaři museli v rámci určitého časového úseku rozhodnout, že daná osoba skutečně umírá a že je pro takové rozhodnutí mentálně způsobilá. Její žádost, jíž všechno začíná, by pak musel prošetřit ještě soudce.
Kampaň sice u běžné veřejnosti oplývá širokou podporu, má i své hlasité oponenty. Proti se ozývají například náboženské skupiny a zejména jejich vedení, což je podle Daviese zajímavé – v průzkumech se totiž běžní věřící vyjadřují vůči asistovanému umírání podpůrně.
Když jednáme s umírajícími lidmi, kteří chtějí za vnější asistence ukončit svůj život, nejde o osoby se sebevražednými sklony. Ony nechtějí zemřít, chtějí mít kontrolu nad tím, jak zemřou. Protože vědí, že už umírají. Podle nás je tedy mezi asistovanou sebevraždou a umíráním velký rozdíl. Bojujeme za takovou smrt pro lidi, kteří trpí smrtelným onemocněním a vědí, že jim nezbývá mnoho času.
Téma zavedení asistovaného umírání je z podstaty věci citlivé. Debatu o něm prostupují nejrůznější obavy i dezinformace. „Nejvíce lidé argumentují tím, že vytvoří tlak na zranitelné osoby. Je podle mě pádný důvod se toho obávat, ale při pohledu na země, kde asistované umírání již existuje, tyto obavy nepodpírají důkazy. Právě naopak – zranitelní lidé jsou takovými zákony chráněni. Jde totiž dělat obojí – chránit zranitelné a dát umírajícím možnost volby,“ poznamenal Davies.
Dalším mýtem, který se podle něj často opakuje, je názor postavený na tom, že Britové přece „mohou odjet zemřít třeba právě do Švýcarska“. Jde ale podle zástupce Dignity in Dying ve skutečnosti o velice drahou záležitost. Navíc je extrémně náročné takovou cestu zařídit po právní stránce – sehnat všechnu dokumentaci.
„Některé lidi čeká hrůzná smrt. A část z nich si přeje mít nad sebou samotnými kontrolu, mít možnost ukončit své trápení doma ve Velké Británii. Proto za změnu zákona bojujeme. Víme totiž, že taková legislativa dobře funguje. Třeba ve Spojených státech, v Austrálii… Tuto možnost si nakonec zvolí jen malý počet lidí, ale mají na výběr. Proto vedeme tuto kampaň,“ dodal pro Seznam Zprávy Thomas Davies.
