Článek
Když extrémní bouře udeřila, stál Lubomír Dvořáček na dvoře svého vinařského centra v Mikulčicích. Budova sousedí s místním hřbitovem. „Viděl jsem, jak pomníky létají vzduchem. Utíkal jsem se schovat, ale vír mě začal vtahovat. Nebyl jsem schopný se udržet,“ vypráví vinařský milovník.
Po schodech stoupá do prvního patra. Z moderní budovy zbylo jen torzo. „Navíc jsme týden před bouří nově omítli fasádu,“ říká smutně Dvořáček.
Nakonec přežil díky padajícím trámům, které přibouchly dveře a zablokovaly ho v místnosti. Do sklepa, kde by bylo bezpečněji, se nemohl dostat. Extrémní bouři přečkal schoulený v koutě. „Myslel jsem si, že je to můj konec,“ popisuje jedny z nejtěžších chvil v životě. Přitom ukazuje velké, tmavě zbarvené modřiny kolem levého ramene.
Vinařské centrum několik dní před tornádem dostalo novou fasádu.
Přidává i svědectví o síle tornáda. Z domu třeba dokázalo „vycucnout“ kuchyňskou linku ukotvenou ve třech stěnách.
Rodina Dvořáčkových provozuje v Mikulčicích vinařství už několik desetiletí. Lubomír podniká společně se synem Tomášem a dcerou Martinou Magdalénou. „Budovali jsme to tady od roku 1998, kdy jsme rekonstruovali první sklep. Vždy po pár letech jsme přistavovali další části,“ přibližuje Dvořáček.
Před devíti lety otevřeli vinařské centrum. Pořádali tam školení, svatby, křtiny nebo pohřby. Tornádo poničilo nejen budovu, ale i všechnu technologii. „Dělali jsme to se záměrem, že nic takového široko daleko není,“ informuje Dvořáček.
Budova přišla o střechu. Prozatím ji zakrývají modré plachty, které se v jemném vánku lehce pohybují. Kolem pobíhají pracovníci v montérkách a uklízejí nepořádek. „Škody nedokážu odhadnout, ale určitě to budou miliony. Měli jsme tu televize, audiovizuální techniku a superrychlý internet,“ vyjmenovává vinař.
Přestože je momentálně vybavení pod provizorní střechou, Dvořáček se bojí, aby sem před rekonstrukcí nezateklo. „Tohle tady vydrží do první bouřky. Shánět materiál je složité. Čtyři vesnice jsou totálně smetené. Pokud nepůjdou přednostně dodávky do poškozených obcí, tak to bude těžko zvládnutelné,“ vysvětluje a doplňuje, že některé firmy to už dělají.
Dvořáčkovi mají oproti jiným vinařům štěstí v tom, že jejich sklepy a dva hektary vinohradů zůstaly víceméně neporušené. „Vyhnulo se jim to. Akorát nám tam spadly sousedovy dvě vzrostlé třešně,“ popisuje starší muž.
Dodává, že kvůli nutným opravám teď vinice nestíhají obhospodařovat. Proto si velmi váží toho, že mu se „zelenými“ pracemi na vinohradě pomohli zaměstnanci jiného vinaře. „Za to jsem moc vděčný. Obzvlášť protože to byla odborná pomoc,“ říká.
Oceňuje také dobrovolníky, kteří v zasažených vesnicích například odklízejí trosky. „Tohle by se vlastními silami bez dalších lidí a techniky nedalo zvládnout,“ myslí si.
Lubomír Dvořáček (vpravo) a jeho syn Tomáš.
Rodinnou firmu podpořila i Základní umělecká škola Jaroslava Kociana z Ústí nad Orlicí, když pro ni uspořádala benefiční koncert. Vstupné bylo dobrovolné a diváci darovali téměř devadesát tisíc korun. Škola podnikatelům pomohla i s vědomím, že Dvořáčkovi v době koronaviru rozváželi svá vína zdravotníkům. „Tomáš Dvořáček je v dědině známý jako férový chlap, působí také v cimbálové muzice Slovácko mladší, kde hraje na housle. O tom, že je to člověk se srdcem na správném místě, svědčí i to, že za časů pandemie vozil zdravotníkům svá vína doslova po paletách. I proto si nyní zaslouží podat pomocnou ruku k co nejrychlejšímu návratu do normálu,“ píší na oficiálních webových stránkách města.
Teď si jejich produkty kupují na internetu lidé, kteří je chtějí podpořit. „Velmi nám to pomáhá. Za první týden jsme měli asi devadesát objednávek a další přibývají,“ říká vděčně Dvořáček.
Rodina je odhodlaná vinařské centrum zrekonstruovat. Přestože má zásadně poškozené tři hlavní nosníky. Jedním z důvodů je, že je nutné zachovat sklepy pod ním. „Potřebujeme zpracovávat úrodu. Neexistuje jiná cesta než to obnovit a doufat, že nic takového už nepřijde. Vinařství je naše srdeční záležitost. Nevzdáváme to,“ uzavírá Lubomír Dvořáček.
