Článek
„Cítím se v zajetí mediálních lží a strachu o děti. Nebudu ti lhát i ty se budeš bát, až v burce budou stát a modlitbu svou řvát. Cítím se podveden, když ti, co vedou zem, diskutovat chtěj s arabským vrahem. Xenofobní strach bije na poplach, řeknu jen pár vět, nechci multi-kulti svět!“ Výňatek z písně Mešita od xenofobní rockové skupiny Tomáše Ortela shrnuje strachy a obavy lidí, mezi kterými dnes nejčastěji loví extremistické strany.
Jedním z nich je i Jaroslav Vávra, pětapadesátiletý bývalý horník, který je hrdinou nového česko-slovenského filmu Láska pod kapotou, který je právě uváděn v hlavní soutěži karlovarského festivalu.
Jaroslav Vávra žijící na moravsko-slovenském pomezí miluje autokrosové závodění. Ale sám nezávodí, má vysoký tlak a špatně slyší, na trať tak vysílá svou partnerku Jitku, která je tak služebně nejstarší autokrosovou řidičkou v Česku. Jaroslav jí slouží jako osobní mechanik i kouč, ona zase jemu jako vrba pro jeho stesky o zpackaném životě, v němž se proti němu všechno a všichni spikli. Jaroslav vede soudní spor s vlastní dcerou, válčí s podobně remcající matkou žijící ve stejné domácnosti a peskuje Jitku za autokrosové prohřešky.
Režisér Miro Remo natáčel s hrdiny tři roky a tak dlouhá spolupráce je znát. Hrdinové působí před kamerou maximálně autenticky a bezprostředně. Ač je Láska pod kapotou dokument, hrdinové fungují jako dramatické postavy, dramatičtější než jsou v leckterém hraném filmu. Všechny tři ústřední postavy – Jaroslav, Jitka i Jaroslavova matka Jiřina – jsou před kamerou zcela bezprostřední, často jako by ji ani nevnímali. Observačně natočený snímek díky tomu často působí až dojmem hraného filmu, k čemuž přispívá i výborný střih Šimona Hájka.
Část filmu díky nadupané hudební složce připomíná klip, krom zmíněného Ortela tu zazní i několik písní od Hložka a Kotvalda a jedna od Michala Davida. I ty dokonale ilustrují myšlenkový obzor postav. „Za chvíli udělaj lágry a budou nás za tu hudbu zavírat,“ remcá Jaroslav.
Umně film realitu skládá i z rodinných archivů zachycujících Jaroslavův život s předchozí rodinou, s níž je nyní ve při. Součástí filmu jsou i akční momenty z autokrosových závodů, kdy Jitka často přímo před našimi zraky ztratí kontrolu nad autem. Výsledkem je energický, zábavný a emočně působivý snímek, který má i řadu velmi humorných momentů.
Divák v něm ale prochází spolu s hrdiny emocionálními proměnami od smíchu téměř až k pláči, od soucitu až ke znechucení, hrdiny na plátně ale ani na okamžik nedokáže opustit. Režisér k nim přistupuje s pochopením a soucitem, nevysmívá se jim a nesoudí je ani nemoralizuje. Často tak i překvapivě chápeme, jak se do své životní mizérie dostali a proč z ní nedokážou najít cestu ven.
„Je to intimní vyprávění o muži, který svým příběhem zastupuje mnoho dalších, kteří přišli o iluze,“ říká o filmu jeho režisér Miro Remo. „Tito lidé často i bez vlastního přičinění byli nakonec zrazeni systémem, kterému věřili, a tak dnes s hořkostí sledují současné politické divadlo.“
Frustrace ze zpackaného života probublává u Jaroslava za volantem i v garáži nad vraky aut, z nichž skládá své závodní modely. V kuchyni zatím vše s podobnou deziluzí komentuje jeho matka, mezi vzteklým zabíjením neustále kolem bzučících much a peskováním kanárka. „Já si za komunistů ušetřila, ale včil, co je tu ta pobuchaná demokracie, tak si neušetřím ani desetník,“ hořekuje nad bulvárním tiskem a zprávu z černé kroniky o muži, který pobodal matku, komentuje větou: „To za komunistů nebylo“.
Filmem často probleskuje deziluze hrdinů i nad polistopadovým politickým vývojem země. Věčná deziluze, s níž se hrdina ráno budí a večer uléhá, deziluze ze života, politiky i nevděčných dospělých dětí, deziluze z mnohaletého manželství, které skončilo rozvodem. „Líp už bylo, líp už nikdy nebude,“ křičí Jaroslav na své blízké a matka přitakává, že v této zemi to jinak ani nejde. Závěr filmu přinese Jaroslavovi alespoň jednu životní radost, po ní přijde účast na koncertě Ortelovy skupiny, kde nadšeně přizvukuje písňovým textům z úvodu tohoto článku.
Výsledkem je tak pro diváka, který se celou dobu filmu upřímně baví, také svého druhu deziluze. Nad tím, jak snadné je pro extremistické strany tyto lidi ulovit a jak těžké je pro ně z životní hořkosti najít cestu ven.
Režisérem filmu je Miro Remo, známý mimo jiné díky svému dokumentárnímu portrétu Richarda Müllera Nepoznaný. Remo film doprovodil i na karlovarskou premiéru, stejně jako jeho hrdinové – Jaroslav se svou partnerkou Jitkou na červený koberec před hotel Thermal přijeli ve své autokrosové káře. Na festivalu film po úterní večerní premiéře čekají ještě tři další projekce. Láska pod kapotou poté vstupuje do českých kin 16. září, o týden dříve se představí v těch slovenských.